22 Cdo 4415/2007
Datum rozhodnutí: 05.11.2009
Dotčené předpisy:




22 Cdo 4415/2007


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. B. a b) M. B. , .zastoupených JUDr. Aloisií Jurkovičovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti žalovaným: 1) L. U. , a 2) M. U. , zastoupeným Mgr. Radimem Němečkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Dvořákova 644, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 23/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. června 2007, č. j. 59 Co 252/2006-258, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Zlíně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. června 2005, č. j. 19 Co 23/2000-170, určil, že část pozemku parc. č. 347 v obci Z. a kat. území J., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín, nově z tohoto pozemku oddělená geometrickým plánem č. 508-283/1999, zpracovaným Geodézií Brno, a. s., divize Zlín, a v tomto geometrickém plánu označená jako nová parc. č. 347/2 louka o výměře 244 m2, je ve společném jmění žalobců M. B. a M. B. Dále o rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou v obci Zlín a kat. území Jaroslavice u Zlína spoluvlastníky pozemků parcelních čísel 345 a 346. Žalovaní jsou tamtéž spoluvlastníky sousedního pozemku parc. č. 347. Poté, co v roce 1997 si žalovaní nechali zaměřit pozemek parc. č. 347 podle nové katastrální mapy, oznámili žalovaní žalobcům, že užívají část tohoto pozemku o výměře asi 200 m2 a jeho užívání jim zakázali, s čímž žalobci nesouhlasí, neboť mají za to, že hranice mezi označenými pozemky účastníků je v katastrální mapě zakreslena chybně a neodpovídá skutečnému průběhu hranice. Z výpovědi svědka Ing. A. K., který na žádost žalobců vyhotovil geometrický plán č. 508-283/1999, soud zjistil, že sporná hranice v současné době uváděná v katastru nemovitostí je nesprávná, neboť neodpovídá měřením z roku 1949, ani zaužívané hranici mezi pozemky účastníků. Jím vytyčená hranice v geometrickém plánu odpovídá měřením z roku 1949 a zhruba i hranici, jak je v terénu vyznačena mezí. Podle názoru Ing. K. bylo v roce 1949 provedeno správné měření, k chybě ale došlo v roce 1950 při vyhotovení tzv. grafického originálu, kdy byly chybně pospojovány lomové body, čímž došlo k nesprávnému zakreslení hranice. V tomto závěru ho utvrdilo zakreslení map z roku 1829 a 1950, z nichž i soud zjistil, že hranice podle těchto map jsou různé. Ze znaleckého posudku Ing. Bronislava Lapčíka soud zjistil, že zobrazení hranice mezi pozemky žalobců parcelních čísel 345 a 346 a pozemkem žalovaných par. č. 347 na současné mapě katastru nemovitostí, tj. na mapě vzniklé na základě měření v roce 1949, je nesprávné a neodpovídá ani situaci v terénu. Hranice na této mapě prochází na spojnici bodů 50-8540, 50-8649 a 50-8650, ale správný je průběh po spojnici bodů 50-8540 a 50-8381. Z původní mapy, platné před mapováním v roce 1949, vyhotovené v sáhovém měřítku 1:2880, lze odměřením na mapě zjistit délku pozemku parc. č. 347 v jeho severní části cca 16,5 m, což odpovídá naměřené míře 16,01 m v terénu jako míře mezi body 50-8515 a 50-8381. Na mapě platné po roce 1949 je však tato vzdálenost cca 26 m. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporný pozemek je a vždy byl vlastnictvím žalobců, neboť byl součástí jejich pozemků parcelních čísel 345 a 346, které nabyli v roce 1965 postupní smlouvou.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. června 2007, č. j. 59 Co 252/2006-258, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. K námitkám žalovaných uvedl, že na prokázání či neprokázání vlastnického práva nemají dopad zamítavá stanoviska katastrálního úřadu o opravu vlastnické hranice s tím, že katastr je soubor údajů o nemovitostech evidenčního a informačního charakteru , nezakládá ani neprokazuje vlastnická práva a to ani obnova katastrálního operátu . Rozpor mezi obsahem katastru nemovitostí a právním stavem nelze řešit opravou chyb v katastrálním operátu. Důvodnou neshledal ani námitku žalovaných, že vlastnictví ke spornému pozemku nabyli vydržením, neboť vlastnické právo k pozemku parc. č. 347 nabyli kupní smlouvou z 12. 12. 1995, do data zahájení řízení v této věci neuplynula desetiletá vydržecí doba a přes poučení odvolacím soudem nepředložili ani nenavrhli důkazy k prokázání tvrzení, že pozemek užívali jejich právní předchůdci. Naopak z výpovědí svědků včetně prohlášení A. B., právní předchůdkyně žalovaných, vyplynulo, že předmětný pozemek právní předchůdci žalovaných neužívali.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání je podle názoru žalovaných přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b), ale i podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Zásadní právní význam rozhodnutí spatřují v tom, že právní otázku určení vlastnictví a vydržení vlastnictví pozemku řeší rozdílně od rozhodování dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002) a v rozporu s hmotným právem. Namítli, že v řízení prokázali, že jejich právní předchůdkyně A. B. nabyla pozemek parc. č. 347 včetně sporného pozemku v roce 1956, kdy již byl po obnově operátu v roce 1949 veden jako louka o výměře 1958 m2. A. B. se tak v dobré víře chopila držby pozemku parc. č. 347 ve tvaru a této výměře a takto jej prodala žalovaným. A. B. celý pozemek o výměře 1958 m2 od jeho nabytí přenechala do užívání Zemědělskému družstvu v Jaroslavicích a prostřednictvím tohoto družstva tak vykonávala právní panství nad věcí pozemkem parc. č. 347 včetně předmětného pozemku . Zde odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále Nejvyšší soud ) ve věci sp. zn. 22 Cdo 728/2000 a sp. zn. 22 Cdo 83/99, a rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3222. Podle názoru žalovaných odvolací soud nesprávně žalované nepovažoval za oprávněné držitele sporného pozemku. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud shledal jejich námitku vydržení za nedůvodnou. Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá v tom, že nebyly provedeny jimi navrhované důkazy. Odvolací soud se rovněž nezabýval jejich námitkou, že A. B. učinila své prohlášení v omylu, neboť jí byl předložen geometrický plán s již odděleným sporným pozemkem s tím, že jde o samostatnou parcelu ve vlastnictví žalobců, na kterou si žalovaní činí nárok, a protože na žalované nepřevedla parcely dvě, ale jen jednu, tj. parc. č. 347, uvedla, že právní předchůdci žalovaných sporný pozemek nikdy neužívali. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 6. 2007.

Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem stejně jako s judikaturou dovolacího soudu.

Řízení není postiženo namítanými procesními vadami, neboť pro rozhodnutí potřebná skutková zjištění byla provedena v potřebném rozsahu na základě dostatečného dokazování a již nemusela být doplňována, tedy v souladu s § 120 o. s. ř. Důkazy, které byly žalovanými navrhovány, by nemohly zvrátit přesvědčivá zjištění o tom, že sporný pozemek, resp. jeho část, byla vždy v držbě či užívání žalobců a jejich právních předchůdci jako jejich vlastníků, neboť byla součástí jejich pozemků č. parc. 345 a 346 a že k jeho oddělení a sloučení s pozemkem parc. č. 347 došlo jenom na základě špatného zanesení hranic mezi pozemky účastníků po měření v roce 1949 do příslušného katastrálního operátu. Dovolací soud také neshledal, že by výše uvedená skutková zjištění neměla oporu v provedeném dokazování; ostatně dovolatelé tento dovolací důvod blíže nekonkretizovali.

Pokud se žalovaní, namítající vydržení sporného pozemku, dovolávají jimi citované judikatury Nejvyššího soudu, nelze ji využít v jejich prospěch, neboť podle skutkového zjištění jejich právní předchůdci sporný pozemek sami neužívali ani jej neužíval k tomu jimi povolaný detentor. Nechovali se tedy ke sporné části pozemku jako jeho vlastníci. Naopak pozemek užívali nerušeně žalobci, stejně jako jejich právní předchůdci. Jestliže někomu jako A. B. byla dědickým rozhodnutím přikázána určitá nemovitost, která nebyla vlastnictvím zůstavitele, nemohl tím dědic platně nabýt vlastnictví k ní. Skutečný vlastník nemůže v důsledku takového nesprávného či nepřesného rozhodnutí své vlastnictví pozbýt, takové rozhodnutí může být jen za určitých okolností titulem oprávněné držby. V případě A. B. tomu tak být nemohlo, protože si stejně jako její právní předchůdci nebyla vědoma, že by jí sporný pozemek (označený pro potřeby toho řízení parc. č. 347/2) měl náležet a fakticky jej nikdy neovládala corpus possessionis tu chyběl. Proto také nemohla sporný pozemek platně přenechat do užívání zemědělskému družstvu jako detentorovi a jeho prostřednictvím tak nemohla vykonávat právní panství nad pozemkem, zvláště, jestliže ani toto družstvo jej z titulu tohoto přenechání neužívalo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 728/2000 a 22 Cdo 83/99 tak nejsou na daný případ použitelná.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (k tomu srov. R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaných zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaní nebyli úspěšní a žalobcům nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2009

JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu