22 Cdo 4408/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 243b o. s. ř.



22 Cdo 4408/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Z. L. , b) J. L. , proti žalovanému J. C. , zastoupenému JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem v Praze Starém Městě, Celetná 602/3, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 193/2010, o odvolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. 51 Co 376/2012-144, takto:

Řízení o odvolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. 51 Co 376/2012-144, se zastavuje.
Odůvodnění:

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 22 Cdo 2090/2013-127, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013, č. j. 51 Co 376/2012-53, vyjma potvrzující části výroku I. rozsudku a vrátil věc v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 23. května 2014, č. j. 51 Co 376/2012-144, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 8. února 2012, č. j. 6 C 193/2010-50, ve znění opravného usnesení ze dne 4. září 2012, č. j. 6 C 193/2010-75, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci odvolání s tím, že při jednání odvolacího soudu, na němž bylo vyhlášeno napadené usnesení, byli poučeni o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání . Žalobci ve svém podání rozvádějí argumentaci, pro niž mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, a žádají, aby odvolací soud nařídil další jednání, zvážil předložená zjištění a případ ukončil . Podle nich totiž není třeba dalšího dokazování, neboť proces byl bez pochybení řádně uzavřen a otevřen pouze na základě udání neodpovídajícího skutkového stavu žalovaným.
Protože odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo soudu doručeno dne 2. července 2014, projednal Nejvyšší soud toto odvolání a rozhodl o ní ve shodě s článkem II. Přechodná ustanovení, bodem 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jemuž byla věc předložena odvolacím soudem, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání projednání a rozhodnutí o tomto opravném prostředku nedostatek funkční příslušnosti.
Odvolání je podle § 201 o. s. ř. opravným prostředkem, jímž může účastník řízení napadnout rozhodnutí okresního nebo krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje. O odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů rozhodují soudy krajské; vrchní soudy jsou sice též soudy odvolacími, avšak jen v případě odvolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně. Tento předpoklad v dané věci splněn není, neboť krajský soud rozhodoval jako soud odvolací.
Oproti tomu (pravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout, je-li zákonem připuštěno, dovoláním (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.).
Jelikož tedy opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání, nýbrž dovolání, občanský soudní řád k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu neupravuje ani funkční příslušnost určitého soudu. Tím, že žalobci odvolání přesto podali, uvedenou podmínku odvolacího řízení pominuli. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pročež řízení o takovém odvolání , které touto vadou trpí, nelze než podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2001 pod č. 85), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3295/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Protože zde není soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud řízení o tomto podání žalobců podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. zastavil (k příslušnosti Nejvyššího soudu rozhodnout o zastavení řízení opětovně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v posuzovaném případě žalobci využili možnosti podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu samostatným podáním, přičemž jejich dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015, č. j. 22 Cdo 4478/2014-195. Vzhledem k tomu nepřicházelo do úvahy posoudit podání žalobců ani jako dovolání.
O nákladech tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu