22 Cdo 4408/2008
Datum rozhodnutí: 10.03.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 4408/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. H. , zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti žalovaným: 1) M. H. , a 2) M. L. , oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem se sídlem v České Lípě, Pátova 777, o určení společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 123/2005, o dovolání žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 29. května 2008, č. j. 29 Co 54/2007-90, takto:


I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v České Lípě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 12 C 123/2005-76, pod bodem I. výroku určil, že byt č. 933/2 v budově č. p. 933 na pozemku parc. č. 5001/1 spolu s podílem o velikosti 794/3705 na společných částech domu a pozemku parc. č. 5001/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 201 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa na LV č. 10060 pro obec a katastrální území Č. L., patří do společného jmění 1. žalovaného Z. H. a žalobkyně N. H., jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 2. 2006, č. j. 12 C 154/2005-30, pravomocně dnem 14. 3. 2006. Pod bodem II. výroku určil, že byt č. 1684/5 v domě č. p. 1683, 1684, postaveném na pozemku parc. č. 1591 spolu s podílem o velikosti 464/5568 na společných částech domu a pozemku parc. č. 1591 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 276 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa na LV č. 8605 pro obec a katastrální území Č. L., patří do společného jmění 1. žalovaného Z. H., a žalobkyně N. H., jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 2. 2006, č. j. 12 C 154/2005-30, pravomocně dnem 14. 3. 2006. Pod bodem III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 29 Co 54/2007-90, pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, pod bodem II. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že byt č. 1684/5 v domě č. p. 1683, 1684, postaveném na pozemku parc. č. 1591 spolu s podílem o velikosti 464/5568 na společných částech domu a pozemku parc. č. 1591 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 276 m2, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa na LV č. 8605 pro obec a katastrální území Č. L., patří do společného jmění 1. žalovaného Z. H. a žalobkyně N. H., zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a žalovaný 1).

Žalobkyně podala dovolání do výroku II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalovaný 1) podal dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaní 1) a 2) se k dovolání žalobkyně nevyjádřili a nevyjádřili se ani žalobkyně a žalovaný 2) k dovolání žalovaného 1).

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř.).

Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu jí byl doručen dne 3. 7. 2008 a žalobkyně proti němu podala dne 2. 9. 2008 prostřednictvím svého zástupce tzv. blanketní dovolání, v němž pouze uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jej podává do výroku II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále sdělila, že dovolání ve lhůtě deseti dnů odůvodní, což učinila podáním došlým soudu prvního stupně dne 17. 9. 2008, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může odvolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím propadné (prekluzivní) lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§ 243c odst. 1, § 43 odst. 1 o. s. ř.), se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2119.

Protože lhůta určená v § 241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou (prekluzivní), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, dovolací soud k pozdějšímu doplnění dovolání došlému soudu prvního stupně dne 17. 9. 2008 již nemohl přihlížet, a proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2, věty první o. s. ř., odmítl.

K dovolání žalovaného 1) Nejvyšší soud uvádí:

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod č. C 5042.

Dovolatel v daném případě žádnou konkrétní právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu nevymezil a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Dovolací soud navíc ani nezjistil, že by otázka nabytí majetku pouze jedním z manželů za trvání manželství do jejich společného jmění byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s hmotným právem nebo judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , že věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří do společného jmění manželů půjčitele a jeho manžela. Naproti tomu věc, kterou nabyl jeden z manželů za trvání manželství ve veřejné dražbě za peněžní prostředky tvořící jeho oddělený majetek, není součástí společného jmění manželů, i když druhý z manželů podepsal potvrzení o nabytí vlastnictví vydané podle § 31 nebo § 54 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (viz r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1578/2003, publikovaný v souboru rozhodnutí pod č. C 3147). V daném případě peníze použité žalovaným 1) k vydražení bytové jednotky č. 933/2 v domě č. p. 933 v k. ú. Č. L. ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., nebyly jeho odděleným majetkem tak, jak jej vymezuje § 143 odst. 1 občanského zákoníku a ani z jiného předpisu nevyplývá, že by věc vydražená jedním z manželů bez účasti druhého bez dalšího (např. bez smlouvy o zúžení společného jmění manželů) do jejich majetkového společenství nepatřila. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu jak s hmotným právem, tak i judikaturou Nejvyššího soudu.

Nad to, co již bylo výše uvedeno, dovolací soud konstatuje, že přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka žalovaného 1), že jím vymezená právní otázka je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Žalovaný jednak konkrétní právní otázku neformuloval, navíc ani neoznačil rozhodnutí odvolacího soudu, která by rozdílně řešila právní otázky, jejichž výsledek by byl určující pro závěry odvolacího řízení.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., odmítl i dovolání žalovaného 1).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně ani žalovaný 1) nebyli úspěšní a žádnému z účastníků náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobkyni nebo žalovanému 1) právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. března 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu