22 Cdo 44/2005
Datum rozhodnutí: 12.01.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 44/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. L. B. a b) MUDr. H. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1921/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 20 Co 195/2004-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. N.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 9 C 1921/2001-101, pod bodem I. výroku určil, že parc. č. 175/20 zahrada o výměře 465 m2 v kat. území J., obec J., zapsaná u Katastrálního úřadu P. na LV č. 572, je předmětem společného jmění žalobců. Pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že tento pozemek je vlastnictvím žalovaného, a pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že rozhodnutím ONV P. z 8. 6. 1970, č. j.: Fin/4-9361/79-OU/Mar, byl žalobcům do osobního užívání přidělen pozemek parc. č. 175/16 o výměře 750 m2 v kat. území J. pro stavbu rodinného domku. Dohodou uzavřenou 14. 6. 1979 mezi MNV v J. a žalobci, registrovanou státním notářstvím 5. 7. 1979, bylo žalobcům k tomuto pozemku zřízeno právo osobního užívání pozemku. Podle výpisu z pozemkové knihy, odevzdací listiny Okresního soudu v Jílovém z 9. 1. 1946, č. j. 225/45, postupní smlouvy z 15. 5. 1946, č. d. 235/47, a darovací smlouvy z 2. 8. 1991, téhož dne registrované státním notářstvím, vyplývá vlastnické právo žalovaného k pozemku parc. č. 175/3 o výměře 465 m2, původně zapsaného podle PK pro kat. obec J. v knihovní vložce č. 305. Z geometrického plánu Ing. V. H. z 22. 1. 2001 a v něm obsaženého porovnání nových parcel s dřívější evidencí soud zjistil, že pozemek žalobců parc. č. 175/16 o výměře 750 m2 byl rozdělen na pozemek parc. č. 175/16 o výměře 286 m2 a sporný pozemek parc. č. 175/20, který přešel z pozemku podle PK č. 175/3, o výměře 465 m2. V katastru nemovitostí je k pozemku parc. č. 175/20 duplicitní zápis vlastnického práva ve prospěch žalobců i žalovaného. Jako vlastníci pozemku parc. č. 175/16 jsou zapsáni žalobci. Podle rozhodnutí Rady ONV P. z 8. 10. 1962, č. j.: 611-16/6-1949, byly pozemky zapsané ve vložce č. 47 PK pro kat. území J. předmětem výkupu podle § 10 zákona č. 46/1948 Sb., o revizi 1. pozemkové reformy, kdy předmětem výkupu byl též pozemek č. kat. 175 role. Hospodářskou smlouvou z 1. 10. 1978 přešlo právo hospodaření k pozemku parc. č. 175/1 role v kat. území J. o výměře 6162 m2 z ONV P. na MNV J. za účelem zřízení práva osobního užívání pozemku pro bytovou výstavbu. Geometrickým plánem z roku 1979 došlo k rozdělení pozemku parc. č. 175/1 mj. též na pozemek parc. č. 175/16 o výměře 750 m2. Ze srovnávacích sestavení parcel vypracovaných Katastrálním úřadem P. ve dnech 29. 1. 30. 1. 2004 soud zjistil, že z původního pozemku podle pozemkové evidence č. 175/1 role vznikl pozemek parc. č. 175/16 o výměře 286 m2 a z původního pozemku podle pozemkové evidence 175/3 role vznikl pozemek parc. č. 175/20 o výměře 465 m2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalobcům v části týkající se pozemku parc. č. 175/20 v rámci přidělení pozemku parc. č. 175/16 je nezákonné, neboť právo osobního užívání pozemku mohlo být podle § 199 odst. 1 ObčZ ve znění účinném k 8. 6. 1979 zřízeno jen k pozemkům, které byly v socialistickém vlastnictví a které podle územních plánů byly určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat, garáží a zřizování zahrádek a část přiděleného pozemku o výměře 465 m2, dnes označena jako parc. č. 175/20, vznikla oddělením od pozemku parc. č. 175/3, který se nacházel ve vlastnictví žalovaného, případně jeho právních předchůdců, nikoli státu. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva žalobců a žalovaného ke spornému pozemku. Podle názoru soudu prvního stupně s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 103/96 přidělení pozemku do osobního užívání a zřízení tohoto právního institutu se odvíjelo od rozhodnutí orgánu státní správy a bylo projevem státní moci a nikoli výrazem vůle státu co vlastníka , proto je třeba věc posuzovat nikoli pouze v rovině soukromoprávní, jak činil Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2326/98 a rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 2002, ale je nutné zohlednit též veřejnoprávní aspekty celé věci a zabývat se též účinky nezákonně vydaného rozhodnutí . Podle ustálené judikatury jsou soudy oprávněny posuzovat nulitu správního aktu, nikoli již jeho zákonnost. Rozhodnutí ONV P. o přidělení pozemku do osobního užívání žalobcům z 8. 6. 1979 netrpí žádnou vadou, která by způsobovala jeho nulitu, je ale nezákonné. U nezákonných správních aktů platí tzv. presumpce správnosti, což znamená, že na takový správní akt se hledí jako na bezvadný, pokud nebude úředně shledán opak. Až do 1. 1. 1992, kdy došlo k transformaci práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické, rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalobcům nebylo zrušeno. Obecné soudy nemají pravomoc rušit nezákonné správní akty a podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) jsou povinny z nich vycházet. Podle názoru soudu prvního stupně s ohledem na účinky nezákonného rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalobců došlo k 1. 1. 1992 k transformaci jejich práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické a k tomu dni došlo zároveň ke konvalidaci jeho vad .

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 20 Co 195/2004-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, opřenými o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 103/96. Dodal, že vzhledem k tomu, že část pozemku parc. č. 175/16 převzal státu bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, byl žalovaný oprávněnou osobou podle tohoto zákona a měl uplatnit nárok na vydání této části pozemku ve lhůtách v tomto zákoně uvedených. Protože pozemek přešel na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučním předpise, nemůže se žalovaný domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou. Tím, že žalovaný nárok na vydání pozemku neuplatnil do 31. 12. 1992 proti žalobcům ani proti státu u pozemkového úřadu, pokud měl za to, že právo osobního užívání pozemku žalobcům nevzniklo, ani proti žalobcům u soudu, jeho nárok na vydání pozemku vůči žalobcům 1. 1. 1993 zanikl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu proto, že v něm byla řešena právní problematika, která činí v praxi soudů značné potíže a je dosud nedostatečně řešena soudní judikaturou, resp. je řešena soudní judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního velmi rozporně, přičemž soudy docházejí v jednotlivých případech ke zcela zásadně rozdílným závěrům. Navíc pak napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející řeší právní otázky, na nichž jsou tato rozhodnutí založena, v rozporu s hmotným právem . Namítá, že soud prvního stupně již ve svém dřívějším rozsudku z 20. 3. 2001, č. j. 9 C 1921/2001-24, vyjádřil právní názor, že otázku tzv. duplicitního zápisu vlastnického práva účastníků k předmětnému pozemku je třeba posuzovat podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 103/96, s nímž je však v rozporu právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 22 Cdo 2326/98 a v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 2002. S ohledem na rozpornost názorů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v uvedených rozhodnutích bylo třeba zkoumat, zda předmětný pozemek v minulosti přešel do vlastnictví státu, a to buď na základě právního důvodu nebo protiprávním aktem nebo jiným faktickým způsobem, či nikoli. To také vyjádřil odvolací soud v usnesení z 21. 10. 2003, č. j. 20 Co 368/2003-82, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně, i když zjistil, že předmětný pozemek nikdy nepřešel do vlastnictví státu a nebyl nikdy jako vlastnictví státu zapsán v evidenci nemovitostí, a přestože byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení, který vycházel z toho, že byl-li pozemek v minulosti převeden do vlastnictví státu, ať již platně nebo neplatně, je třeba vlastnictví přiznat žalobcům, v opačném případě žalovanému, neboť nedošlo k platnému zřízení práva osobního užívání, přesto rozhodl ve prospěch žalobců, aniž se zabýval občanskoprávními aspekty této věci. V případě, že stát vůbec nebyl v minulosti vlastníkem pozemku, tedy nebyl v tzv. socialistickém vlastnictví, je třeba rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání považovat za nicotný (nulitní) akt, neboť bylo vydáno při absolutním nedostatku pravomoci správního orgánu . Právní závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, o které též odvolací soud opřel své rozhodnutí, nelze v daném případě použít, neboť to, že část pozemku žalovaného byla zahrnuta geometrickým plánem do nově utvořené parc. č. 175/16 a že tato parcela byla v evidenci nemovitostí zapsána jako majetek státu, není platným či neplatným právním úkonem či aktem, kterým by se stát uchopil majetku žalovaného, resp. jeho právních předchůdců, čili nejde o situaci, kterou by bylo možno podřadit pod některý z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Z tohoto důvodu žalovanému nevznikl nárok na vydání pozemku podle uvedeného zákona. Ten nevznikl také proto, že žalovaný a jeho právní předchůdci byli po celou dobu trvání lhůty k uplatnění nároku zapsáni jako vlastníci předmětného pozemku. Soud pominul skutečnost, že předmětný pozemek parc. č. 175/20 byl po celou dobu běhu restitučních lhůt zapsán nadále jako část pozemkové parc. č. 175/3 a veden v evidenci nemovitostí jako vlastnictví právních předchůdců žalovaného. Na tom nemění nic skutečnost, že část pozemku parc. č. 175/3 byla současně vedena jako část pozemkové parc. č. 175/16 a též vedena v evidenci nemovitostí. Žalovaný tak nemohl být oprávněnou osobou vůči státu, který pozemek neměl ve své držbě. Žalovanému ani jeho právním předchůdcům nevznikl restituční nárok ani z toho důvodu, že v době, kdy došlo k běhu lhůt k uplatnění nároku podle zákona o půdě, byl pozemek v užívání fyzických osob, tj. žalobců, kteří v té době vlastnické právo k pozemku nenabyli. Právo žalovaného na ochranu vlastnictví podle obecných ustanovení občanského práva proto nemůže být omezeno tvrzením, že měl uplatnit v roce 1991 svá restituční práva a že pokud tak neučinil, že se již nemůže bránit poukazem na obecná ustanovení občanského práva na ochranu vlastnictví. Argumentace odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně je nepřesvědčivá, neopírá se o provedené důkazy a provedené důkazy hodnotí po právní stránce nesprávně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí, pokud by bylo dovolacím soudem shledáno přípustné. Poukázali na to, že žalovaný přímo neuvedl jím tvrzenou vadu řízení. Žalobci jsou toho názoru, že řízení před soudem prvního stupně ani odvolacím soudem nebylo postiženo vadou řízení. Nesprávné hodnocení důkazů není vadou řízení a v daném případě je nelze napadnout ani dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ. Podle žalobců rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě přidělení pozemku do jejich osobního užívání se nemohlo jednat o nicotný správní akt, neboť nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, tj. orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá .

Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku z 20. 3. 2001. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ proto nebylo shledáno přípustným.

Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť určující právní otázky pro rozhodnutí ve věci odvolací soud řešil v souladu s hmotným právem a stávající judikaturou Nejvyššího soudu.

K právní otázce, zda se žalobce (v daném případě žalovaný) může domáhat ochrany podle obecného předpisu, když mu příslušela ochrana vlastnického práva k pozemku podle speciálního předpisu (zákona č. 229/1991 Sb.), zaujal Nejvyšší soud právní názor v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, z něhož velký senát Nejvyššího soudu vycházel při rozhodování i ve věci sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,) bez právního důvodu, žádat o vydání nemovitosti podle § 6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§ 126 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ. Převzetím věci bez právního důvodu je podle uvedeného rozsudku z 11. 9. 1993 nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž by k tomu existoval právní důvod, ale i převzatí věci na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky.

K otázce platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, který nebyl v socialistickém společenském vlastnictví, do osobního užívání, Nejvyšší soud v rozsudku ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, vyslovil právní názor, že právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., se změnilo k 1. 1. 1992 na vlastnictví fyzické osoby (§ 872 odst. 1 ObčZ).

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (§ 129 odst. 1, 2 ObčZ).

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník (§ 130 odst. 1, 2 ObčZ).

Občanský zákoník ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., pojem věcné právo neužíval. Přesto je nepochybné, že právo osobního užívání pozemku (§ 198 a násl. ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., bylo právem věcným; to vyplývá z jeho časové neomezenosti, z toho, že přecházelo na dědice a nemohlo být jednostranně vypovězeno; přecházelo též na nabyvatele budovy, která byla na pozemku jím zatíženém v souladu s jeho účelovým určením zřízena. Právo osobního užívání pozemku bylo právem připouštějícím trvalý výkon a proto mohlo být předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl tedy po dobu oprávněné držby stejná práva jako subjekt tohoto práva; i když § 132 odst. 2 ObčZ se v této souvislosti zmiňuje výslovně o vlastníkovi, vztahuje se pravidlo tam uvedené obdobně i na oprávněného držitele práva (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 536/2000, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 54/93, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1994, obdobně viz např. Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 592, Čermák, K.: Držba a průmyslová práva. Bulletin advokacie č. 10/1999). Měl-li tedy oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku k 1. 1. 1992 stejná práva jako subjekt práva osobního užívání, muselo se i jeho právo osobního užívání pozemku k tomuto dni změnit podle § 872 odst. 1 ObčZ v právo vlastnické. K obdobnému závěru, byť s poněkud jinou argumentací, dospěl i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 114/04, publikovaném v ASPI pod č. 32050 (JUD).

Velký senát Nejvyššího soudu tak dospívá k závěru, že i oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 jeho vlastníkem .

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b), odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. ledna 2006

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu