22 Cdo 4397/2013
Datum rozhodnutí: 09.07.2014
Dotčené předpisy: § 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb., § 137 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




22 Cdo 4397/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti žalovanému E. T. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 95/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2013, č. j. 20 Co 570/2012-139, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2013, č. j. 20 Co 570/2012-139, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 2012, č. j. 19 C 95/2010-113, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Hradci Králové ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. března 2012, č. j. 19 C 95/2010-113, určil, že žalobce je spoluvlastníkem stavební parcely č. 1344/2 a pozemkové parcely č. 1063/11, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové na LV č. 767 pro obec a katastrální území T. p. O., a to ve výši 1/2 vzhledem k celku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. dubna 2013, č. j. 20 Co 570/2012-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Pozemky, o jejichž spoluvlastnictví jde, byly původně ve vlastnictví soukromých osob; v roce 1977 se jejich vlastníkem stal stát, který nabyl darem spoluvlastnický podíl M. T. a část koupil od manželů H. (převod však nebyl v tehdejší evidenci nemovitostí plně evidován a v důsledku toho byl i v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnictví). Po dalších majetkových změnách se stala vlastnicí pozemků společnost STAVOCENTRAL, a. s., která je kupní smlouvou z 1. 9. 1993 prodala žalobci; na tyto pozemky však též uplatnily M. T. a R. J. restituční nárok. Nárok R. J. byl v soudním řízení shledán oprávněným a žalovaný se jako její právní nástupce stal spoluvlastníkem sporných pozemků. Naproti tomu restituční řízení ohledně nároku původně uplatněného M. T., jejímž nástupcem je žalovaný, skončilo zamítnutím návrhu v řízení před pozemkovým úřadem; ten považoval restituční nárok za nedůvodný proto, že žalovaný byl v katastru nemovitostí již evidován jako vlastník, když dříve požádal o projednání dědictví po M. T., jejíž právo bylo v katastru evidováno, a jeho nabytí mu bylo v dědickém řízení potvrzeno. Soudy dospěly k závěru, že žalobce spoluvlastnický podíl řádně nabyl; účastníci smlouvy z 1. 9. 1993, kterou žalovaný pozemky nabyl, o uplatněném restitučním návrhu nevěděli, a smlouva je tak platná. I kdyby platná nebyla, pak podle soudu prvního stupně (s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil, resp. na něj odkázal) měl stát pozemek v oprávněné držbě, stejně jako jeho nástupce, který pozemek předal žalobci; ten si tak mohl započíst jejich držbu a pozemek vydržel. Konečně odvolací soud s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS st. 21/05 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uvedl, že žalovaný tím, že se domáhal projednání věci v dědickém řízení, obcházel restituční předpisy a jeho právo již nelze uznat; navíc soud je vázán rozhodnutím pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti bez ohledu na to, jak bylo toto rozhodnutí odůvodněno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř.
Dovolatel uvádí, že na základě stavu katastru nemovitostí, jednání notáře v dědickém řízení i postupu pozemkového úřadu měl za to, že je spoluvlastníkem i v části, na kterou uplatnila původně restituční nárok M. T. Jestliže pak pozemkový úřad zamítl restituční návrh s tím, že spoluvlastníkem i v části, na kterou byl uplatněn, je on, neměl žádný důvod toto rozhodnutí zpochybnit a napadnout je opravným prostředkem. Nesnažil se tedy o obcházení restitučních předpisů (naopak nárok v restitučním řízení uplatnil, o projednání dědictví požádal na doporučení pozemkového úřadu).
Dovolatel dále poukazuje na to, že soudy se nevyrovnaly s tvrzením o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 1. 9. 1993 v části, týkající se sporných pozemků, a to pro porušení blokačního ustanovení § 5 zákona o půdě; nelze přitom vyjít z toho, že restituční nárok byl nakonec zamítnut, aniž by soud vzal do úvahy to, proč byl zamítnut. Zpochybňuje též úvahy o vydržení na základě absolutně neplatné smlouvy z 1. 9. 1993; v dovolání též tvrdí, že žalobce byl od počátku účastníkem restitučního řízení a byl o jeho průběhu informován. Konečně soudům vytýká, že nezohlednily specifika dané věci. Činí též nepřípustně (viz § 243a odst. 2 o. s. ř.), návrhy na provedení dokazování v dovolacím řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je částečně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a částečně jde o právní otázku dovolacím soudem ještě neřešenou (nicméně řešenou již v judikatuře Ústavního soudu).
V dané věci nabyl žalobce (mimo jiné) sporné pozemky od STAVOCENTRALU, a. s. (jehož předchůdce měl pozemky v trvalém užívání) na základě smlouvy uzavřené 1. 9. 1993. V první řadě je třeba posoudit, zda šlo o smlouvu platnou.
Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), účinný od 24. 6. 1991, v § 5 odst. 3 stanoví: Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 nedotčeno .
K tomuto ustanovení Ústavní soud uvedl: Ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. výslovně stanoví, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě platilo ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a povinným osobám bylo zakázáno převádět věci na jiné osoby bez ohledu na to, zda byl uplatněn nárok na vydání či nikoliv. Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným (srov. nález z 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97 a usnesení z 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06). Zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb. (Stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiných subjektů podle zákona č. 229/1991 Sb. trvá až do doby, než byly vydány oprávněné osobě, nebo pokud nebylo návrhu na jejich vydání vyhověno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2011, sp. zn. 28 Cdo 1459/2011; viz též další rozhodnutí tam uvedená).
Z uvedeného je zřejmé, že dispozice s majetkem, na který se vztahovala restituční povinnost podle zákona o půdě, odporující § 5 odst. 3 tohoto zákona, byla absolutně neplatná, a to bez ohledu na to, zda nárok byl uplatněn (zde šlo o dispozice učiněné v době, ve které uplatněn být mohl), anebo, v případě, že restituční nárok uplatněn byl, do pravomocného rozhodnutí o něm. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že nárok uplatněn byl; posouzení věci z výše uvedených hledisek však přezkoumávaná rozhodnutí neobsahují.
Soud prvního stupně připustil možnost, že smlouva, kterou žalobce pozemek nabyl, byla neplatná, že však žalobce pozemek vydržel, a to se započtením předchozí držby státu. Takový výklad však nelze přijmout. Předpokladem restitucí podle zákona o půdě bylo (s výjimkou případů uvedených v § 6 odst. 1 písm. p/ tohoto zákona) vlastnictví povinné osoby; její držba tedy nutně musela být držbou vlastnickou a oprávněnou (byť snad, posuzováno z hlediska restitučních předpisů, bylo nabytí nemovitosti poznamenáno nelegitimními postupy). Pak by ovšem každý převod nemovitosti na osobu, které není možno dokázat, že věděla o tom, že jde o pozemek, na který se vztahuje restituční předpis, měl za následek vydržení, pokud by povinná osoba, příp. její předchůdce, vykonávali vlastnickou držbu po dobu 10 let. Takový důsledek je ovšem absurdní; navíc je třeba upozornit, že pokud povinná osoba nezjistila, že převádí pozemek, na který může být uplatněn restituční nárok, lze sotva uvažovat o jejím omluvitelném omylu a tudíž o oprávněné držbě ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Nepovšimnuto zůstalo též tvrzení žalovaného, že žalobce se zúčastnil restitučního řízení a byl mu od počátku znám skutečný stav věci. Nicméně otázku vydržení se odvolací soud nezabýval, pouze obecně - odkázal na právní závěry soudu prvního stupně, které považoval za správné.
Z uvedeného vyplývá, že pokud se odvolací soud nezabýval otázkou neplatnosti smlouvy z 1. 9. 1993, kterou žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům, z hlediska § 5 odst. 3 o půdě, posoudil po právní stránce věc neúplně a tudíž nesprávně; je tak dán uplatněný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel též polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož si danou situaci způsobil tím, že namísto uplatnění restitučního nároku se domáhal rozhodnutí v dědickém řízení po M. T.; namítá, že ač byl restituční nárok uplatněn, po zjištění, že v katastru nemovitostí je jako spoluvlastnice pozemku zapsána M. T. (jeho právní předchůdkyně) na doporučení pozemkového úřadu vyvolal dědické řízení; pozemkový úřad poté zamítl restituční nárok s odůvodněním, že žalobce je již v katastru nemovitosti zapsán jako spoluvlastník, a to jako právní nástupce M. T.; patrně tak vyšel z toho, že není co restituovat. Odvolací soud však s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS st. 21/05 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, považoval postup žalovaného za nesprávný; navíc je podle něj soud rozhodnutím pozemkového úřadu o nevydání pozemku vázán, a to bez ohledu na obsah jeho odůvodnění.
K tomu dovolací soud uvádí, že odvolací soud sice vyšel z citované judikatury, nicméně jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud z ní připouští řadu výjimek. Je tomu tak proto, že judikatura ke vztahu obecných a restitučních předpisů se někdy i zásadně vyvíjela a měnila, takže trvat na tom, že účastníci, resp. správní orgány měli nutně a v každém případě postupovat podle těch pravidel, která byla nakonec uvedenými judikáty nastolena, by vedlo ke zjevným nespravedlnostem. Lze odkázat na stať Současná judikatura o vlastnickém právu k majetku přešlému na stát bez právního důvodu před 1. 1. 1990 , publikovanou v Právním fóru č. 6/2011, dostupnou i v informačním systému ASPI. Ta uvádí, že výše citovaná judikatura sice ochrání práva a právem chráněné zájmy nynějších držitelů majetku, kteří věci od státu či jeho nástupce nabyli, avšak pro nějakou závadu při přechodu na stát se vlastníky nestali, může však být nespravedlivá k některým žalobcům. Týká se to zejména těch, kteří restituční nárok na vydání věci, která přešla na stát bez právního důvodu, uplatnili, protože však podle starších názorů nepřestali být nikdy vlastníky věci, byli v restitučním řízení odkázáni na ochranu podle obecných předpisů.
V nálezu pléna ze dne 12. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS. 9/07, Ústavní soud uvedl: Při abstraktním přezkumu ústavnosti Ústavní soud není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v individuálním případě může vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem včetně např. relevance nabývacího titulu, k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být jako v dané věci značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
Z tohoto hlediska je třeba pohlížet na některé byť jistě nečetné případy, ve kterých by aplikace výše uvedených pravidel o vztahu restitučních nároků k právu na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů vedla k zjevně nespravedlivým řešením. Jde zejména o případy, kdy by žalobce postihla změna judikatury.
Takový případ řešil i Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 709/09. V této věci stěžovatelé byť v rozhodné době jejich pozemek přešel na stát na základě neplatné smlouvy byli v evidenci nemovitostí zapsáni jako vlastníci, stát s nimi jako s vlastníky jednal, a nebylo tedy po nich možné rozumně požadovat, aby uplatnili restituční nárok; ke změně údaje o vlastnickém právu v katastru nemovitostí došlo až po uplynutí lhůty pro uplatnění restitučního nároku.
V jiné věci stěžovatel původně v restitučním řízení uplatňoval jako důvod mj. také absolutní neplatnost kupní smlouvy, avšak tímto důvodem se správní orgán nezabýval, neboť podle tehdy zastávané interpretace § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě do převzetí věci bez právního důvodu převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy nepatřilo. Stěžovatel o absolutní neplatnost kupní smlouvy posléze opřel žalobu na určení vlastnictví, jíž soud I. stupně i soud odvolací nejprve vyhověly. Dovolací soud však rozhodl již na základě podstatně odlišných právních názorů. Podle nich jednak převzetí nemovitosti na základě absolutně neplatné smlouvy bylo možné pod § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě podřadit, a jednak bylo-li možné žádat vydání nemovitosti podle restitučních předpisů, byla tím také vyloučena ochrana vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby nebo reivindikace. Z toho obecné soudy dovodily, že stěžovatel se nemohl domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou, neboť byl naplněn restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Tím se dle mínění Ústavního soudu stěžovatel ocitl v bludném kruhu, z nějž nemá žádného východiska, a který byl zapříčiněn především změnou judikatury. V takovém případě lze jedinou možnost reálné ochrany vlastnického práva zjednat pouze tak, že obecné soudy věcně projednají žalobu na určení vlastnictví (nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07; podobný případ řešil Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 428/06).
Z uvedeného je zjevné, že pokud pozemkový úřad nesprávně zamítl restituční nárok jen proto, že v době jeho rozhodování byl žadatel o restituci (oprávněná osoba) evidován v katastru nemovitostí jako vlastník sporné nemovitosti, nelze tuto skutečnost klást oprávněné osobě k tíži. Protože odvolací soud k uvedené judikatuře nepřihlédl, spočívá i v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu