22 Cdo 4397/2007
Datum rozhodnutí: 22.09.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 4397/2007


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému m. J. n. N., o určení vlastnictví k nemovitosti, o zřízení věcného břemene a odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 175/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. února 2007, č. j. 35 Co 987/2006-97, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. června 2006, č. j. 10 C 175/2003-72, rozhodl výrokem pod bodem I., že se zamítá žaloba na určení, že vlastníkem pozemku p. č. 83/12 v obci a k. ú. J. n. N. dle geometrického plánu č. 3369-61/2003 je žalobce . Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že se zřizuje věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemek p. č. 83/10 v obci a k. ú. J. n. N. dle geometrického plánu č. 3396-7/2004 ve prospěch majitele objektu čp. 669 a čp. 2365 v obci a k. ú. J. n. N. . Výrokem pod bodem III. rozhodl, že žalobce je povinen odstranit z pozemku p. č. 83/10 v obci a k. ú. J. n. N. plot z ocelových sloupků a drátěného pletiva do 15 dnů od právní moci rozsudku . Výroky pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce koupil na základě veřejné dražby 25. 5. 1993 objekt tiskárny v P. ul. 22 s vedlejší budovou včetně stavebních a přilehlých pozemků. Sporný pozemek je oplocen drátěným plotem s ocelovými sloupky. Oplocený pozemek přilehlý u dolní části budovy čp. 669 v šířce 5,5 m slouží žalobci jako příjezdová a nakládací rampa a manipulační prostor k tiskárně, kterou provozuje. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Z. L., vypracovaného v souvislosti s privatizací, soud zjistil, že znalec uvedl, že pozemek přiléhající k přízemí budovy tiskárny je ohraničen plotem postaveným v roce 1983 z ocelových sloupků a pozinkovaného pletiva. Na sporném pozemku stojí plechová garáž, kterou rovněž žalobce koupil v dražbě. Žalobce uvedl, že pozemek ve stejném rozsahu užívali i jeho právní předchůdci. Sporný pozemek takto užívaný je v katastru nemovitostí označen jako parc. č. 83/10 (žalobcem je užívaná pouze její část oddělená na katastrální mapě čárkovaně od zbylé větší části parcely č. 83/10, označená v geometrickém plánu č. 3369-61/2003 z 12. 12. 2003 jako parc. č. 83/12). Soud zjistil, že vlastníkem pozemku parc č. 83/10 je na základě zákona č. 172/1991 Sb. žalovaný. Ten pronajal nájemní smlouvou z 11. 6. 1999 pozemek parc. č. 83/10 (o výměře 4112 m2) firmě J. 8310, s. r. o., s tím, že se nájemce zavázal umožnit vlastníkům okolních nemovitostí přístupy k jejich nemovitostem přes pronajímanou parcelu ve stávajícím rozsahu. Soud věc posoudil podle § 134 odst. 1, § 151o odst. 3 a § 126 odst. 1 občanského zákoníku ( obč. zák. ) a dospěl k závěru, že žalobce nebyl oprávněným držitelem sporného pozemku po celou zákonem požadovanou vydržecí dobu 10 let, neboť nemovitosti vydražil 3. 6. 1993 a již v roce 2002 se zmiňoval v dopisech žalovanému v souvislosti se zvažovanou stavbou na pozemku parc. č. 83/10, že mu svědčí právo věcného břemene jakož i vlastnické právo ke spornému pozemku (soud neuvedl, na základě jakých důkazů toto skutkové zjištění učinil). Žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, neboť věděl, že na snímku z katastrální mapy nebyla hranice sporného pozemku vedena plnou nepřerušovanou čarou, ale přerušovanou čarou, a z toho musel zjistit, že se jedná o spornou hranici (vyhl. č. 190/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že žalobce není vlastníkem sporného pozemku, soud vyhověl vzájemné žalobě na odstranění plotu z pozemku žalovaného. Dovodil, že jsou splněny podmínky § 151o odst. 3 obč. zák. pro zřízení požadovaného věcného břemene, žalobě však nevyhověl, neboť neshledal na straně žalobce naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ). Žalovaný jako vlastník pozemku parc. č. 83/10 žalobci v přístupu k jeho nemovitostem nebrání a z nájemní smlouvy, kterou uzavřel ve prospěch třetího subjektu, je zřejmé, že v případě zvažovaného prodeje pozemku třetí osobě byla tato upozorněna na nutnost zachování příjezdu pro vlastníky přilehlých nemovitostí.


Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 35 Co 987/2006-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 83/12 ostatní plocha - manipulační plocha o výměře 144 m2 v obci a k. ú. J. n. N., která vznikla v hranicích určených podle geometrického plánu č. 3369-61/2003 zhotovitele Ing. J. D., potvrzených Katastrálním úřadem pro L. k., katastrální pracoviště J. n. N., dne 15. 1. 2004 č. 45/2004, který je nedílnou součástí rozsudku. Ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na uložení povinnosti žalobci odstranit z pozemku p. č. 83/10 v obci a k. ú. J. n. N. plot z ocelových sloupků a drátěného pletiva. Ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, zejména z rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a z rozsudku publikovaného pod C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a dospěl v otázce vydržení vlastnického práva žalobcem k odlišnému závěru než soud prvního stupně. Vzal za prokázané, že desetiletá vydržecí doba žalobci počala běžet od udělení příklepu v dražbě dne 3. 6. 1993 a bez narušení uplynula dnem 3. 6. 2003, vyšel přitom ze zjištění, že žalobce tvrdil a označil důkazy dokládající jeho dobrou víru po celou vydržecí dobu. Na žalovaném bylo, aby označil patřičné důkazy, pokud chtěl jeho dobrou víru zpochybnit. Jím označené důkazy - listiny ze září 2002 (konkrétně z 12. 9. 2002) však pojednávají o věcném břemeni a samotné vlastnictví nezpochybňují. Vlastnictví je dotčeno až žalobou směřující proti žalobci na vydání bezdůvodného obohacení podanou v lednu 2006, jíž předcházela výzva ze srpna 2005. Žalobce sám uvedl, že konec dobré víry na jeho straně nastal měsíc před podáním žaloby v této věci dne 9. 7. 2003, což při nedostatku jiných důkazů o dřívější době znamenalo, že konec dobré víry nastal 9. 6. 2003, tedy po uplynutí 10leté vydržecí doby. Žalobce prokázal i existenci domnělého (putativního) právního titulu, jímž je potvrzení o prodeji dražbou z 3. 6. 1993, č. 306/93, na základě něhož nabyl vlastnictví k domu čp. 2365 na st. parc. č. 2302/2 a k domu čp. 669 na st. parc. č. 524/2, včetně těchto parcel. Sporná parcela tam nebyla uvedena, ale žalobce měl důvod se domnívat, že mu náleží pozemky včetně sporného pozemku, jehož hranice byla tvořena plotem, který byl oceněn znalcem pro účely dražby a jehož cenu zaplatil. Dalším důvodem pro jeho dobrou víru bylo to, že objekty v dražbě prodávalo samo m. J. n. N a k užívání sporného pozemku žalobcem nemělo výhrady. Omyl žalobce považoval odvolací soud za omluvitelný odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, i z toho důvodu, že rozměr sporného pozemku představuje 17 % rozlohy parcel, které žalobce nabyl v dražbě do vlastnictví. Vzájemný návrh žalovaného na odstranění plotu odvolací soud zamítl s odůvodněním, že se nejedná o stavbu na cizím pozemku. Výrok týkající se věcného břemene odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I., určujícímu vlastnictví žalobce ke spornému pozemku, a proti výroku II., kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba na uložení povinnosti odstranit plot, podává žalovaný dovolání. Přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že na základě nesprávného hodnocení důkazů nesprávně právně věc posoudil, když dospěl k závěru, že žalobce byl oprávněným držitelem sporného pozemku, byl po celou vydržecí dobu v dobré víře a jeho omyl byl omluvitelný vzhledem k poměru výměry sporné parcely k výměrám ostatních parcel. Připouští, že je možné, že žalobce byl po určitou dobu v dobré víře, že mu sporná část pozemku parc. č. 83/10 vlastnicky patří, ale jeho dobrá víra netrvala zákonem požadovaných 10 let. Poukazuje na to, že se žalobce ještě před uplynutím vydržecí doby v průběhu roku 2002 seznámil v rámci řízení o výstavbě na pozemku parc. č. 83/10 jako účastník tohoto řízení s podklady pro zřízení věcného břemene, ze kterých jasně vyplývalo, že věcné břemeno mělo být zřízeno i na sporné části pozemku parc. č. 83/10. Žalobce tedy při běžné opatrnosti musel mít pochybnosti o vlastnictví sporného pozemku. I v průběhu soudního řízení několikrát uvedl, že pochybnosti o vlastnictví sporného pozemku u něj vyvstaly již v roce 2002 v průběhu přípravného řízení k výstavbě na pozemku parc. č. 83/10 a trvaly až do poloviny roku 2003, kdy skončil běh promlčecí lhůty. Jeho seznámení se skutečnostmi, které ještě před uplynutím vydržecí lhůty musely u něj vyvolat pochybnosti, že mu sporná část pozemku vlastnicky patří, lze dovodit i z dopisu žalobce z 3. 7. 2002 (čl. 31), kterým žalobce žádal o zřízení věcného břemene přístupu a příjezdu k budovám v jeho vlastnictví, kde není žádná zmínka o pozemku. Na základě jeho žádosti byl návrh věcného břemene zakreslen do situačního plánu z března 2002, ze kterého je patrné, že navrhované věcné břemeno by zasahovalo až k budovám ve vlastnictví žalobce, tedy i na spornou část pozemku parc. č. 83/10, později označenou 83/12. Žalovaný má za to, že nesprávný je i závěr soudu, že by mohl být omluvitelný omyl žalobce, když sporný pozemek o výměře 144 m2 představuje 17 % výměry pozemků, které vlastní žalobce. Nesouhlasí i se závěry soudu o jeho nečinnosti v průběhu vydržecí doby. Žalovaný věděl, že žalobce užívá jeho pozemek k přístupu a k příjezdu ke svým nemovitostem a pouze trpěl užívání svého pozemku žalobcem, aniž by tím vzniklo žalobci nějaké právo, šlo o výprosu. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod C 551, sv. 6, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck. Výrok II. rozsudku odvolacího soudu je procesně svázán s rozhodnutím o vlastnictví sporné části pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích I. a II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.


Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).


Dovolatel zpochybňuje zjištění odvolacího soudu, že žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku, až do 9. 6. 2003 (a tedy byla splněna podmínka vydržení spočívající v desetiletém trvání oprávněné držby). Jeho námitkám však nelze přisvědčit.


V občanském soudním řízení sporném řízení platí zásada projednací; účastníci mají povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Splnění povinnosti tvrzení nespočívá v pouhém popírání uplatněného nároku; popírající účastník musí též uvést skutečnosti vyvracející či popírající tvrzení protistrany a nabídnout k nim důkazy. Sankcí za nesplnění této povinnosti je neúspěch ve sporu.


V občanském soudním řízení se též uplatňuje pravidlo, podle kterého v odvolacím řízení není zásadně (až na výjimky v zákoně uvedené) možné uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy (§ 119a o. s. ř.). To platí tím spíše pro dovolací řízení, které je řízením přezkumným a ve kterém nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).


V dané věci žalobce uvedl okolnosti, o které opíral tvrzení, že byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že již na základě nabytí objektu ve veřejné dražbě byl i vlastníkem sporného pozemku; šlo zejména o připlocení sporného pozemku, který užívali již jeho předchůdci. Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně jen obecně uváděl, že žalobce v dobré víře nebyl a uváděl, že znalec, o jehož posudek zhotovený k privatizaci se žalobce opíral, nezkoumal, zda plot stojí opravdu na hranici pozemku. Netvrdil, že žalobce se již v souvislosti s přípravou výstavby v sousedství seznámil s konkrétními dokumenty, ze kterých musel učinit konkrétní poznatek o tom, že sporný pozemek mu nepatří. Také neargumentoval dopisem žalobce z 3. 7. 2002 a nenavrhoval důkaz tímto dopisem (samotná skutečnost, že dopis byl připojen k podání žalovaného na č. l. 25 jako příloha ještě neznamená, že byly slněny uvedené procesní povinnosti). Důkaz situačním plánem, o kterém se zmiňuje, nenavrhl ani nebyl proveden. S těmito tvrzeními, stejně jako s tvrzením o výprose, přichází až v dovolacím řízení, a proto k nim nelze přihlédnout.


Dovolatel též nijak konkrétně nepolemizuje se zjištěním odvolacího soudu, že listiny ze září 2002 (konkrétně z 11. 9. 2002) pojednávají o věcném břemeni (zřejmě přístupu přes parc. č. 83/10) a samotné vlastnictví nezpochybňují. Zmíněná úvaha odvolacího soudu pak není zjevně nepřiměřená, a proto se od ní dovolací soud nemůže odchýlit.


Při úvaze o tom, zda žalobce mohl být oprávněným držitelem připlocené části sousedního pozemku postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou. Tak například v rozsudku k ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3670, Nejvyšší soud vyslovil: Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části .


Dovolateli se tak nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soud o vydržení pozemku žalobcem; proto je dovolání v této části nedůvodné. Za této situace ovšem nebylo možno vyhovět vzájemné žalobě na odstranění plotu, neboť svědčí-li žalobci vlastnické právo k pozemku, na kterém plot stojí, nemá povinnost jej odstranit.


Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobci takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. září 2009


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu