22 Cdo 4391/2010
Datum rozhodnutí: 12.07.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 149 odst. 3 obč. zák.




22 Cdo 4391/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S. , bytem v P., zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 9, proti žalovanému Ing. T. S. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 600/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2010, č. j. 68 Co 189/2010-247, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 26.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Kužela. O d ů v o d n ě n í :
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 3 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 8 C 600/2005-219, vypořádal společné jmění manželů ( SJM ) tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal mimo jiné bytovou jednotku v domě v katastrálním území V. a odpovídající podíl na společných částech domu a pozemku, vše zapsané na LV pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu pro hl. město P., katastrální pracoviště P., ideální podíl nebytového prostoru - jednotky a odpovídající podíl na společných částech domu a pozemku, vše zapsané na LV pro katastrální území V. u téhož katastrálního úřadu, ideální podíl nebytového prostoru - jednotky a odpovídající podíl na společných částech domu a pozemku, vše zapsané na LV pro katastrální území V. u téhož katastrálního úřadu, ideální podíl nebytového prostoru - jednotky a odpovídající podíl na společných částech domu a pozemku, vše zapsané na LV pro katastrální území Vinohrady u téhož katastrálního úřadu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. června 2010, č. j. 68 Co 189/2010-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Za otázku zásadního významu dovolatel považuje, jaký vliv má bezplatné vydání bytu do vlastnictví obou manželů, z nichž pouze jeden byl členem družstva (dříve lidového bytového družstva), a to z hlediska platnosti takové smlouvy. V daném případě jde o to, zda lze platně uzavřít smlouvu o bezplatném převodu družstevního bytu a podílů na nebytových prostorech podle § 23 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona č. 74/1994 Sb. mezi družstvem označovaným podle dřívějších předpisů jako lidové bytové družstvo na jedné straně a manžely, z nichž pouze jeden je členem družstva, na straně nabyvatelů. Další otázkou je, zda mohlo vzniknout společné členství v družstvu (obchodní společnosti ve smyslu obchodního zákoníku) vzniklém transformací lidového bytového družstva za situace, kdy výlučným členem lidového bytového družstva byl jenom jeden z manželů. Poslední otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda by v případě posouzení výše zmíněné smlouvy jako platné, by okolnost, že pouze jeden z manželů byl členem družstva, mohla být důvodem pro odklon od rovnosti podílů bývalých manželů při vypořádání SJM.
Uvedené otázky však přípustnost dovolání nezakládají.
V rozsudku ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010 (publikovaném stejně jako dále citovaná rozhodnutí na www.nsoud.cz ) velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uvedl: Uzavřou-li (jinak bezvadnou) smlouvu o převodu bytové jednotky oba manželé, a projeví-li tak vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, namísto toho, aby ji do svého vlastnictví nabyl toliko ten z manželů, který je členem družstva, jenž je výlučným majitelem tímto převodem transformované majetkové hodnoty (členských práv a povinností), nabudou bytovou jednotku oba manželé do svého společného jmění manželů. Takto uzavřenou smlouvu nelze považovat za neplatnou pro porušení ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů . Lze poznamenat, že je-li smlouva o převodu věci do SJM neplatná pro důvody na straně jednoho z manželů, je neplatná jako celek; v takovém případě nelze dovodit, že by na základě takové smlouvy věc nabyl do výlučného vlastnictví jen jeden z manželů. Tím se ovšem otázka členství žalobkyně v družstvu stává bezpředmětnou a druhou otázku, kterou považuje dovolatel za zásadní (vznik společného členství v družstvu), tak nebylo třeba řešit.
Možnou disparitou podílů z důvodů větší míry zásluh jednoho z manželů o nabytí společného majetku (v tomto případě bytu) se soud prvního stupně zabýval a správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004. Z něj (a z ustálené rozhodovací praxe) vyplývá, že k odklonu od rovnosti podílů manželů na majetku v SJM je namístě přistoupit jen za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (např. v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících příjmů umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty ). Sama okolnost, že na nabytí části majetku má větší zásluhu jeden z manželů, tak není důvodem pro disparitu podílů (srov. případ, kdy je výdělečně činný jen jeden z manželů a druhý obstarává péči o domácnost, případně o děti). Nejvyšší soud též opakovaně konstatoval, že ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák., umožňující modifikaci podílů, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V případě přípustnosti dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o důvodech opodstatňujících odklon od výchozího principu rovnosti podílů přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008); to platí i pro případ, kdy se soud od rovnosti podílů neodkloní. V dané věci není úvaha o rovnosti podílů i s přihlédnutím k citovanému rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 zjevně nepřiměřená.
Navíc v dané věci se odvolací soud touto otázkou nezabýval, ani zabývat nemusel a nelze mu tak vytýkat pochybení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání (odměnu za převzetí věci v dovolacím řízení vzhledem k předchozímu zastoupení nepovažuje dovolací soud za účelně vynaložený náklad) podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ). Podle článku II. vyhlášky č. 64/2012 Sb. při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky (účinnosti nabyla 1. 3. 2012), se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Podle § 4 odst. 3 vyhlášky je předmětem dovolacího řízení polovinou hodnoty dovoláním napadeného majetku (polovina z částky 5.020.000,- Kč, představující hodnotu bytové jednotky a podílu na společných částech domu 4.600.000,- Kč, dále hodnotu ideálního podílu nebytového prostoru v témže domě a pozemku 420.000,- Kč) a sazba odměny tak činí podle § 3 odst. 1 položka 5 vyhlášky 87.500,- Kč - základ 41.300,- Kč + 46.200,- Kč (2% z částky přesahující 200.000,- Kč). Po snížení podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky činí částku 21.875,- Kč. Žalobkyni dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada 20 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4.435,- Kč. Celková výše nákladů v dovolacím řízení činí celkem 26.610- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému, aby nahradil žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 26.610,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu