22 Cdo 4389/2011
Datum rozhodnutí: 17.05.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 4389/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. Š., b) Z. V., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Bořivojova 108, proti žalovaným 1) V. S., a 2) E. S., oběma bytem v Plzni, Karla Vokáče 27/2620, zastoupeným Miloslavem Kreysou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 9, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 149/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 14 Co 181/2010-432, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - dále o. s. ř.).

Okresní soud Plzeň-město ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2009, č. j. 23 C 149/2002-362, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a) a b) a žalovaných 1) a 2) k pozemku parc. č. 10786 o celkové výměře 647 m2, zapsaném u Katastrálního úřadu Plzeň-město na LV č. 2363 pro obec a katastrální území P.. Výrokem pod bodem II. přikázal pozemek parc. č. 10786 o celkové výměře 647 m2 do společného jmění manželů žalovaným 1) a 2). Výrokem pod bodem III. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 206.250,- Kč do 31. 12. 2009 a výrokem pod bodem IV. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci b) částku 206.250,- Kč do 31. 12. 2009. Výroky pod body V. až IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 14 Co 181/2010-432, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výrocích I. - IV. a VI. potvrdil s výjimkou lhůty splatnosti povinnosti uložené žalovaným ve výrocích III. a IV., kterou změnil tak, že žalovaní jsou povinni splnit uloženou povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále změnil výrok IX. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002). Ve zrušovacím rozhodnutí v této věci odvolací soud nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem ohledně hodnocení důkazů, se kterým dovolatelé vyslovují v dovolání nespokojenost; ostatně nepřípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení vyplývá i z poučení, které odvolací soud poskytl účastníkům v písemném vyhotovení rozsudku.

Dovolatelé též odkazují na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadně právně významné shledávají otázky, zda je možné vycházet při stanovení výše náhrady za vypořádávaný spoluvlastnický podíl ze zcela odlišných znaleckých posudků, kdy ani jeden ze znalců nepřihlížel k provedenému dokazování a kdy znalkyně vycházela z cenových nabídek realitních kanceláří a z realizovaných prodejů bez znalosti parametrů porovnávaných pozemků, zda je soud za takové situace oprávněn vycházet pouze z takových znaleckých posudků a nepřihlížet k dalším provedeným důkazům, zejména ke konkrétní nabídce realitní kanceláře na prodej předmětného pozemku předložené k důkazu při jednání dne 16. 11. 2009 .

Dovolatelé tak za právní otázku zásadního významu považují způsob hodnocení důkazů při zjišťování obvyklé ceny pozemku v této věci; polemizují tak s postupem soudu při hodnocení důkazů v této věci, byť se snaží spornou otázku formulovat obecněji. K tomu je třeba uvést, že způsob hodnocení důkazů je jasně upraven v § 132 o. s. ř. a nemůže v zásadě založit otázku zásadního právního významu; ostatně je třeba upozornit na zásadu volného hodnocení důkazů. K tomu ostatně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5759, uvedl: Stanovení ceny obvyklé je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Zároveň nejde o otázku právní ale skutkovou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, www.nsoud.cz). Jestliže soud při stanovení ceny obvyklé akceptuje odborné posouzení znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 popř. podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Takové dovolací důvody však v případě dovolání, jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, s ohledem na shora uvedené uplatnit nelze .

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu