22 Cdo 4368/2011
Datum rozhodnutí: 29.02.2012
Dotčené předpisy: § 152 o. s. ř., § 150 obč. zák.




22 Cdo 4368/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. J. B. , bytem v B., zastoupené JUDr. Lenkou Benešovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Adamovská 97/17, proti žalovanému R. J. , bytem v N., zastoupenému JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 20/2c, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 856/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2011, č. j. 14 Co 276/2010-332, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2011, č. j. 14 Co 276/2010-332, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. února 2010, č. j. 6 C 856/2002-312, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl v řízení o vypořádání společného jmění manželů mezitímním rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 6 C 856/2002-312, tak, že základ žalobního nároku ohledně toho, že vlastnické právo žalobkyně a žalovaného k nemovitostem v katastrálním území N. , které soud prvního stupně ve výroku rozsudku specifikoval, je předmětem vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů; je opodstatněný .
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky bylo sporné, zda předmětem vypořádání mají být nemovitosti jakožto součást zaniklého společného jmění manželů, anebo toliko investice z tohoto společného jmění manželů do daných nemovitostí, pokud by patřily do výlučného vlastnictví žalovaného. Vyřešení této otázky považoval za podstatné z hlediska hospodárnosti řízení a volby dalšího procesního postupu zejména v oblasti dokazování, neboť umožní závěr, zda je namístě provádět dokazování ohledně ceny předmětných nemovitostí, pokud tvoří součást společného jmění manželů, nebo dokazování k otázkám rozsahu a hodnoty tvrzených investic. Protože takového dokazování by bylo značně složité, rozsáhlé, zdlouhavé a finančně i časově velmi náročné jak pro soud, tak i pro oba účastníky, bylo vhodné řešení této předběžné právní otázky postavit na jisto mezitímním rozsudkem, a to jak v zájmu hospodárnosti řízení, tak i v zájmu ochrany práv a právní jistoty obou účastníků . Na základě dokazování ve věci samé dospěl k závěru podrobně odůvodněnému v rozsudku že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů a z tohoto důvodu také předmětem vypořádání. Rozhodl proto mezitímním rozsudkem, že je opodstatněný základ žalobního nároku ohledně toho, že vlastnické právo žalobkyně a žalovaného k daným nemovitostem je předmětem vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů.
Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 5. května 2011, č. j. 14 Co 276/2010-332, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ žalobního nároku na vypořádání práva účastníků k nemovitostem , které ve výroku rozsudku specifikoval, jako součásti jejich zaniklého společného jmění manželů, není opodstatněný . Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, že do úvahy přicházelo v procesním rámci rozhodnutí formou mezitímního rozsudku; oproti soudu prvního stupně dospěl z hlediska věcného posouzení k závěru, že nemovitosti nabyl žalovaný ještě před uzavřením manželství, a součást zákonného majetkového společenství tudíž netvoří.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s přípustností podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání polemizovala se závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětné nemovitosti součást společného jmění manželů netvoří, když podle jejího názoru podrobně rozvedeného v dovolání byly nabyty účastníky za trvání jejich manželství. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, přičemž se v plném rozsahu ztotožnil se závěry vyslovenými odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože soud prvního stupně rozhodl formou tzv. mezitímního rozsudku a odvolací soud v procesní rovině považoval tento postup za správný, zabýval se dovolací soud nejprve posouzením, zda obstojí v daných konkrétních poměrech úvaha o použitelnosti mezitímního rozsudku. Jestliže by totiž vydání mezitímního rozsudku do úvahy nepřicházelo, nemohly by bez dalšího obstát ani závěry odvolacího soudu v rovině věcného posouzení, neboť řízení před soudy obou stupňů by bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 152 odst. 1 o. s. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Zákon stanoví, kdy soud rozhoduje ve věci samé usnesením.
Podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Zákon - za podmínky, že je to účelné připouští, aby soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o základu projednávané věci a aby o výši nároku rozhodl v rozsudku konečném. Soudní praxe dospěla již v minulosti k závěru, že za základ projednávané věci, o němž soud může rozhodnout mezitímním rozsudkem, je nutno zpravidla považovat všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného návrhu, které musí soud posoudit, má-li o věci rozhodnout, s výjimkou výše nároku. Rozhodnutím o základu projednávané věci není řešení předběžné otázky pro rozhodování o věci samé. Posouzení předběžné otázky nemůže být vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o nároku ve věci samé a může být uvedeno jen v odůvodnění rozsudku (srov. Sborník I, Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, SEVT, Praha 1974, str. 116).
K uvedeným závěrům jakožto použitelným i v současné době se dovolací soud přihlásil v rozsudku ze dne 10. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2243, se zdůrazněním, že rozhodnutím o základu projednávané věci není rozhodnutí, jehož výrokem se řeší předběžná otázka.
Podle přesvědčení dovolacího soudu nebyly splněny podmínky, aby soud prvního stupně rozhodoval ve věci mezitímním rozsudkem v podobě, v jaké tak učinil, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně pochybil již tím, jestliže mezitímním rozsudkem formuloval závěr, že předmětem vypořádání společného jmění manželů je vlastnické právo žalobkyně a žalovaného k nemovitostem , neboť v obecné rovině jsou předmětem vypořádání nemovitosti jako takové, coby majetek tvořící součást společného jmění manželů, a nikoliv vlastnické právo k nim. Zejména však soud prvního stupně nesprávně postupoval v tom, že v mezitímním rozsudku nerozhodl ve skutečnosti o základu nároku, ale toliko o prvotní předběžné otázce, jíž je v řízení o vypořádání společného jmění manželů posouzení, zda určitý majetek tvoří součást společného jmění či nikoliv, a zda tedy je či není předmětem vypořádání. Z rozsudku soudu prvního stupně ostatně není jakkoliv patrno, v čem by měla podle jeho názoru spočívat otázka výše nároku, o níž by mělo být rozhodnuto rozsudkem konečným, když řízení o vypořádání společného jmění manželů, jehož předmětem jsou věci movité či nemovité, které se omezuje v mezitímním rozsudku na závěr, že určité věci součást společného jmění manželů tvoří a jsou předmětem vypořádání, nevyjadřuje nic víc než základní předpoklad pro vypořádání spočívající v tom, že tyto věci jsou součástí zaniklého společného jmění manželů. Soud prvního stupně ostatně ani ve výroku rozsudku nevyhradil rozhodnutí o výši nároku a náhradě nákladů řízení rozsudku konečnému, ale omezil se na výrok týkající se rozsahu společného jmění manželů.
Podle přesvědčení dovolacího soudu však soudu prvního stupně bránila v rozhodnutí formou mezitímního rozsudku samotná povaha řízení o vypořádání společného jmění manželů, jehož předmětem žalobkyně učinila nemovité věci.
Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci a vyjadřuje se jím k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění) (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1029).
Podle ustálené judikatury o zrušení nebo omezení věcného břemene není možno rozhodnout mezitímním rozsudkem, neboť zrušení či omezení věcného břemene a přiměřená náhrada za ně nejsou v poměru základu uplatňovaného nároku a jeho výše ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1986, sp. zn. 3 Cz 48/86, publikovaný v elektronickém systému Lex Data a v Automatizovaném systému právních informací ASPI pod evidenčním číslem JUD 10676 CZ). Tato judikatura je současnou odbornou literaturou považována stále za použitelnou (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1030, judikatura, bod II). Z uvedených závěrů vyšel dovolací soud i v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz, kde je vztáhl na případy náhrady za zřízení práva tzv. nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák.
Závěry uvedené judikatury obecně vystihují a potud jsou mutatis mutandis použitelné i v souzené věci okolnost, že pokud jde o vypořádání právního vztahu, jež je spojeno s povinností poskytnutí přiměřené náhrady za toto vypořádání, nejde o vztah základu nároku a jeho výše v intencích § 152 odst. 2 o. s. ř. Obdobně to platí i v poměrech vypořádání společného jmění manželů. Jestliže je vypořádání zaniklého majetkového společenství řízením, v němž soud není vázán návrhem účastníků řízení na způsob vypořádání, a jedná se o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, pak volba konkrétního způsobu vypořádání společného jmění manželů soudem a poskytnutí přiměřené náhrady tam, kde jsou věci přikazovány do výlučného vlastnictví některého z účastníků (nebo jsou přikázány jednotlivé věci každému z účastníků v nestejné hodnotě) není v poměru základu nároku a jeho výše.
Jestliže soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a jeho rozhodnutí tak není správné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Odvolací soud měl v odvolacím řízení tuto vadu napravit postupem podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. kasací napadeného rozhodnutí, což však neučinil a naproti tomu rozhodl tzv. negativním mezitímním rozsudkem, jehož vydání současná odborná literatura vylučuje (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1029). Soudní praxe vydání negativního mezitímního rozsudku ustáleně považuje za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2545 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 613/2005, uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 4813).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky - aniž by se mohl zabývat věcí samou (k tom srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2243) - jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu (vada řízení), platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. února 2012

Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu