22 Cdo 4367/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 120 odst. 1 obč. zák.



22 Cdo 4367/2016


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, proti žalovaným: 1) J. K. , 2) A. K. a 3) Ing. R. V. , všem zastoupeným JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem se sídlem ve Šternberku, Potoční 36, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 422/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 17. 5. 2016, č. j. 69 Co 12/2016-395, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 17. 5. 2016, č. j. 69 Co 12/2016-395, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. 10. 2015, č. j. 26 C 422/2012-310, ve znění usnesení ze dne 14. 12. 2015, č. j. 26 C 422/2012-340, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně vydat žalobci movité věci označené ve výroku pod bodem I. Ve výroku II. zamítl žalobu na vydání věcí tam blíže označených. Uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 24 644 Kč a čs. státu na náhradě nákladů řízení 21 214 Kč (výroky II. a IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 1. 5. 2008 s tehdejším vlastníkem budovy na pozemcích parc. č. 415/1, 415/2, 415/3 a 415/4 v k. ú. Š., Ing. P. K. smlouvu o nájmu nebytových prostor, nacházejících se v uvedené budově. Smlouva byla uzavřena na dobu trvání osmi let. Se souhlasem tehdejšího majitele nemovitostí žalobce nebytový prostor kompletně opravil, osadil v něm dva typové squashové kurty, zřídil spinningové centrum, bar, šatny, vestavěl technické a hygienické zázemí. Žalovaní nabyli předmětné nemovitosti do vlastnictví kupní smlouvou z 6. 4. 2011 a následně znemožnili žalobci užívat předmětné nebytové prostory. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 505 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. ) neuvedl však, zda nárok posoudil jako vlastnickou žalobu či jako vypořádání po skončení nájmu. Dospěl k závěru, že věci uvedené ve výroku II. rozsudku si nezachovaly po provedení úprav žalobcem charakter samostatné věci, i když jsou z technického hlediska oddělitelné. Byl veden úvahou, že uvedený prostor byl po provedených stavebních úpravách rekolaudován k účelu provozování squashových kurtů se zázemím, a oddělením věcí specifikovaných ve výroku II. rozsudku, funkčně určených k užívání uvedeného prostoru, došlo by ke znehodnocení věci hlavní (uvedených nebytových prostor). Soud uzavřel, že předmětné věci (výrok II.) se staly součástí věci hlavní, a proto je nelze vydat.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce do výroku II. a navazujících nákladových výroků rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 69 Co 12/2016-395, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost vydat žalobci movité věci, které specifikoval ve výroku I. rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů

Odvolací soud konstatoval, že žalobce se domáhal vindikační žalobou ochrany vlastnického práva ve smyslu § 1040 o. z. proti žalovaným, kteří mu zadržují věci v jeho vlastnictví. K odvolacím námitkám žalobce ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud znovu zabýval posouzením, zda se tam uvedené věci staly součástí věci hlavní, tj. nebytových prostor nacházejících se v budově označené jako Slovanský dům , či nikoliv. Věc posuzoval s ohledem na obsah ujednání ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi původním vlastníkem nemovitostí a žalobcem dne 1. 5. 2008 (důkaz smlouvou zopakoval viz č.l. 361), kde v čl. V. bodě 5.5 účastníci ujednali, že v den skončení smluvního vztahu je (žalobce) povinen jej (předmět nájmu) odevzdat pronajímateli v původním stavu, v jakém byl předán při jeho vzniku . Soud přihlédl i k tomu, že původní vlastník udělil žalobci k rekonstrukci pronajatých prostor souhlas (přitom měl k dispozici veškerou dokumentaci), a dále k tomu, že jednotlivá zařízení jsou demontovatelná, aniž by došlo ke znehodnocení věci hlavní. Vzal za prokázané, že původní stav pronajatých nebytových prostor v době uzavření nájemní smlouvy představoval společenský sál a pódium, tedy uvedené nebytové prostory byly bez vestavby squashového a spinningového centra, a v takovém stavu měl žalobce nebytové prostory odevzdat. Odvolací soud uzavřel, že odvolání lze vyhovět, neboť věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, netvoří součást věci hlavní, jsou od ní oddělitelné, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila, budova je schopna bez uvedených zařízení plnit svou funkci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1), 2) a 3) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaní přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Rozsudek je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se stanovení toho, co je součástí věci, a posouzení znehodnocení věci. Je nepředvídatelný a zasáhl do vlastnického práva žalovaných.

Žalovaní namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, ke kterému datu skončil nájem žalobce k předmětnému nebytovému prostoru, což žalovaní považují za rozhodné pro posouzení, zda na věc měla být aplikována právní úprava v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., účinná do 31. 12 2013, či právní úprava v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., účinná od 1. 1. 2014. Je zřejmé, že nájemce může požadovat vydání věcí až po skončení nájmu. Žalobce v žalobě vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 379/2015 tvrdil, že nájem skončil 30. 11. 2012, pak by ovšem soud musel postupovat podle úpravy účinné k tomuto datu. Pokud by odvolací soud vycházel z toho, že nájem skončil uplynutím sjednané doby, pak měl na věc aplikovat § 2220 odst. 1 o. z., a nikoliv obecné ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. V takovém případě by žaloba byla podána předčasně.

Žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil, že předmětné movité věci se nestaly součástí budovy. Odchýlil se tak od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 200/2010. Žalovaní zastávají názor, že věci se v důsledku zpracování staly součástí věci hlavní a jejich oddělením by došlo k jejímu znehodnocení. Za rozhodující pro posouzení považují zachování funkčního celku, přičemž způsob oddělení je pro posouzení nepodstatný. Uvedené věci se staly součástí budovy přímo ze zákona, což nemůže zvrátit ani ujednání bodu 5.5 smlouvy o nájmu nebytových prostor. K výkladu tohoto smluvního ujednání přistoupil odvolací soud nad rámec žalobních tvrzení žalobce. Tím porušil princip rovnosti stran a právo žalovaných na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nesmí doplňovat žalobní tvrzení a argumentaci účastníka, pokud takové tvrzení účastník neuplatnil nejpozději před zahájením jednání u soudu prvního stupně. Svým postupem odvolací soud řízení zatížil vadou, která vedla k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Žalovaní dále namítají, že občanský zákoník pro případ vypořádání v souvislosti se změnou předmětu nájmu výslovně předpokládá finanční kompenzaci, a nikoliv uvedení do původního stavu, které přichází v úvahu, jen když o to pronajímatel požádá. V tomto směru odkázali na § 667 původního občanského zákoníku a na novou úpravu v § 2220 odst. 1 o. z. Odkazují i na právní úpravu v § 2225 odst. 2 o. z., se kterou je rozsudek odvolacího soudu v rozporu, neboť žalovaní se ocitnou v situaci, že nebudou moci stavbu užívat v souladu s kolaudačním rozhodnutím a de facto budou nuceni k zahájení správního řízení. K původnímu účelu užívání jako společenský sál a pódium stavbu postavenou v roce 1887 dnes již nelze užívat, neboť její stav nevyhovuje nyní platným předpisům. Rozsudek nemůže být vnímán izolovaně pouze ve vztahu ke squashovým kurtům, ale jde o rozhodnutí přikazující vrácení věci v původním stavu, tedy týkající se celé části pronajatého prostoru. Rozsudek považují žalovaní za nevykonatelný, protože ignoruje právo pronajímatele rozhodovat o zásahu do předmětu nájmu. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se odvolání zamítá v celém rozsahu.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podstata sporu je v tomto: Žalobce najal od předchůdce žalovaných prostory (část restaurace sál) v domě; v nájemní smlouvě se strany dohodly, že v den skončení smluvního vztahu je (žalobce) povinen jej (předmět nájmu) odevzdat pronajímateli v původním stavu, v jakém byl předán při jeho vzniku . Se souhlasem pronajímatele pak žalobce zřídil vlastním nákladem v pronajatých prostorách tzv. squashové centrum, které vybavil potřebným zařízením. Později se vlastníky budovy stali žalovaní, kteří tak vstoupili do práv a povinností z nájemní smlouvy; tu poté vypověděli (platnost výpovědi je mezi stranami sporná) a znemožnili žalobci užívání pronajatých prostor. Žalobce se domáhá vydání zařízení, které instaloval v budově za účelem provozování centra. Žalobce tvrdí, že je vlastníkem věcí, žalovaní to popírají s tím, že věci se staly součástí budovy a ztratily povahu samostatných věcí. Odvolací soud žalobě vyhověl; uplatněný nárok posoudil jako vlastnickou žalobu (§ 1040 odst. 1 o. z.) a učinil závěr, že sporné věci jsou samostatnými předměty ve vlastnictví žalobce. Žalovaní tvrdí, že takové posouzení je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; ten se proto zabýval tím, zda tomu tak je a zda úvahy odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené. Dále též odkazují na ustanovení týkající se skončení nájmu a vypořádání účastníků nájemního vztahu, které odvolací soud neaplikoval. Jeho rozhodnutí bylo pro žalované překvapivé.

K procesnímu postupu odvolacího soudu:

V usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či v nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, Ústavní soud zdůraznil, že soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu ; co je to překvapivé rozhodnutí pak upřesňuje jeho četná judikatura. V souladu s tím dovolací soud např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, uzavřel: Občanský soudní řád nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný názor než názor soudu. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky .

Odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru o povaze sporných věcí, neboť přihlédl k obsahu nájemní smlouvy, pokud se v ní uvádí, že v den skončení smluvního vztahu je (žalobce) povinen jej (předmět nájmu) odevzdat pronajímateli v původním stavu, v jakém byl předán při jeho vzniku . O to však žalobce tvrzení o tom, že jde o samostatné věci, neopíral. Nicméně již v řízení před soudem prvního stupně byl nájemní smlouvou proveden důkaz, uvedenou skutečnost však soud pominul zřejmě ji nepovažoval za významnou. Přesto vyšla v řízení najevo, a odvolací soud tak k ní mohl a měl přihlédnout (viz § 132 o. s. ř.). Nicméně pro žalovanou stranu bylo rozhodnutí, do značné míry vycházející z výkladu uvedené smlouvy, překvapivé. Postup odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a vychází z nesprávné aplikace a interpretace článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07).

Ke hmotněprávnímu posouzení věci:

Občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 1 o. z.).

Nájem se řídí tímto zákonem (o. z.) ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 o. z.).

Při skončení nájmu odevzdá nájemce pronajímateli věc v místě, kde ji převzal, a v takovém stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání, ledaže věc zanikla nebo se znehodnotila; odevzdáním se rozumí i předání vyklizené nemovité věci. Byl-li při odevzdání věci nájemci pořízen zápis obsahující popis věci, přihlédne se při odevzdání věci pronajímateli také k němu (§ 2225 odst. 1 o. z.). Při odevzdání věci si nájemce oddělí a vezme vše, co do věci vložil nebo na ni vnesl vlastním nákladem, je-li to možné a nezhorší-li se tím podstata věci nebo neztíží-li se tím nepřiměřeně její užívání (§ 2225 odst. 2 o. z.). Tato ustanovení jsou dispozitivní, strany se mohou dohodnout jinak (§ 1725 o. z.).

Odvolací soud věc posuzoval podle ustanovení o vlastnické žalobě; žalovaní namítají, že ji měl posoudit podle ustanovení upravujících skončení nájmu; v této souvislosti mu vytýkají, že neuvedl, kdy měl nájemní poměr skončit (k tomu se uvádí, že na č. l. 361 je shodné prohlášení účastníků, že nájemní poměr již skončil). S tímto tvrzením přicházejí až v dovolacím řízení; lze jim však přisvědčit v tom, že jde-li o vztah ohledně vyklizení pronajatých prostor a práva nájemce na oddělení vnesených a vložených věcí při skončení nájmu, řídí se § 2225 a násl. o. z., které též samostatně vymezují věci, které si nájemce může oddělit a vzít (§ 2225 odst. 2 o. z.); ty věci, které takto nelze oddělit, se vypořádají podle § 2220 o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu, který nevysvětlil, proč věc posoudil podle ustanovení § 1040 o. z., a nikoliv podle zmíněných ustanovení, tak spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Přesto, že § 2225 o. z. je, pokud jde o to, co si nájemce po skončení nájmu může vzít, ustanovením speciálním k § 505 o. z., zabýval se dovolací soud pro případ, že by i po doplnění řízení bylo možno věc posoudit podle § 1040 odst. 1 o. z., a tudíž by otázka příslušenství byla relevantní, i úvahou odvolacího soudu o sporných věcech z hlediska, zda tvoří součást budovy.

Posouzení skutečnosti, zda se samostatné věci staly před 1. 1. 2014 součástí věcí jiných, podléhá i po 1. 1. 2014 režimu zákona č. 40/1964 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, publikované v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor pod č. C 14 450).

Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor pod č. C 7761, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky zde uvedená na www.nsoud.cz ).

Ani věci, které tvoří jediný hospodářský celek, nemusí tvořit jedinou věc. Obdobné funkční vazby jako mezi věcí a její součástí vznikají mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. I faktické oddělení příslušenství může mít vliv na funkčnost věci hlavní (např. vyklizení zařízení a nábytku z domu má vliv na jeho užívání k bydlení, ztráta klíče může mít za následek dočasnou nemožnost dům užívat, klíč je bez domu bezcenný). Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Soubor č. C 2468). Také v rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, Nejvyšší soud konstatoval, že v některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku; pak je třeba věc posoudit s přihlédnutím ke všem okolnostem věci .

Okolnost, že věc je trvala užívána spolu s jinou věcí a slouží k jejímu lepšímu využití, nemůže mít vliv na vlastnické právo k této věci, a to ani za předpokladu, že by v případě, že by tyto věci patřily témuž vlastníku, šlo o věc hlavní a příslušenství (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009). Jinak řečeno, samotná skutečnost, že jedna věc slouží k lepšímu využití jiné věci nemůže vést k závěru, že jde o její součást (např. mobilní klimatizace v budově).

S ohledem na citovanou judikaturu lze učinit tento závěr:

Odvolací soud otázku, zda jde o příslušenství věci, posuzoval podle § 120 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila . Zákon další kritéria nestanoví; ty vymezila judikatura, která však současně uvádí, že vždy je třeba přihlížet ke všem okolnostem dané věci a že zejména v hraničních případech záleží rozhodnutí na úvaze soudů v nalézacím řízení, vycházející ze specifických rysů každého případu a zohledňující zákonná kritéria, tj. že součást podle povahy věci k ní náleží a nemůže být oddělena, aniž by věc byla znehodnocena; tato kritéria musí být splněna současně. Specifikace uvedených kritérií v judikatuře slouží jako východisko pro úvahy soudu, kterou však striktně neomezuje ani nedeterminuje. Ostatně právní závěry rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 200/2010, od něhož se podle odvolatele odvolací soud odchýlil, nejsou formulovány kategoricky ( Znehodnocením věci hlavní nemusí být jen ztráta její hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; oddělení přitom zahrnuje nejrůznější způsoby separace ). Jde o usnesení o odmítnutí dovolání, které poukazuje na další judikaturu, která prostor pro úvahu soudu výslovně připouštěla. Tak např. zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, ve kterém se uvádí: Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích na vzájemné sounáležitosti věcí a na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, co k věci podle její povahy náleží se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní patří natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém .

Spornou otázkou je, zda k domu náleží zařízení squashového centra a je jeho součástí, nebo zda toto zařízení tvoří samostatné věci. Znalec uvedl, že jde o oddělitelné předměty; v úvahu tak přichází posouzení, že jde buď o samostatné věci nebo o oddělitelné součásti budovy. Podstatné je, jak charakterizovat věc hlavní (budovu, ve které bylo zřízeno squashové centrum); bude-li se na ni pohlížet z hlediska toho, k čemu byla (nebo její část) kolaudována, tedy jako na uvedené centrum, pak není nepřiměřená úvaha soudu prvního stupně, že uvedené zařízení je součástí domu.

Pokud však úvaha vyjde z toho, že věcí hlavní je budova bez nějakého konkrétního určení (budova vůbec ), že kolaudace k určitému účelu není vzhledem k deklarované nezávislosti uplatňování soukromého práva na právu veřejném (§ 1 o. z.) rozhodující (lze k ní však přihlížet), není naopak nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že sporné předměty jsou od budovy oddělitelné, aniž by se tím znehodnotila, budova je schopna bez uvedených zařízení plnit svou funkci. Okolnost, že to byl žalobce, kdo zřídil centrum a vybavil jej spornými předměty, že dříve budova takovému účelu nesloužila a ostatně jako celek ani nadále neslouží a že podle znění smlouvy měl žalobce po skončení nájmu odevzdat prostory v původním stavu (tj. bez vybavení centra) svědčí spíše pro hodnocení provedené odvolacím soudem; jeho úvaha tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Samotná aplikace § 120 odst. 1 o. z. odvolacím soudem tak za současného stavu řízení, ve kterém žalovaná strana neměla možnost se vyjádřit k významné skutečnosti, a za podmínky, že šlo skutečně o vlastnickou žalobu viz výše - přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu nezakládá.

Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu