22 Cdo 4366/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák.



22 Cdo 4366/2016-316 originál


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Univerzity Karlovy , IČO: 00216208, se sídlem v Praze, Ovocný trh 5/560, zastoupené JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze, Helénská 1799/4, proti žalovaným 1) Ing. M. F. , zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 6, 2) K. H. K. , 3) T. S. , 4) Ing. V. P. , 5) D. S. , žalovaným 2) až 5) zastoupených JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze, Celetná 11, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 56/2009, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 11 Co 75/2013-290, 11 Co 253/2013, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Tomáše Sirovátka.
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. 8. 2012, č. j. 25 C 56/2009-176, zamítl žalobu o určení, že žalobce je spoluvlastníkem budovy bez č. p./č. e., objekt bydlení na pozemku parc. č. 616, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 28 m 2 v katastrálním území S. M., obec P., s velikostí spoluvlastnického podílu 432/856, žalovaný 1) s velikostí spoluvlastnického podílu 106/856, žalovaný 2) s velikostí spoluvlastnického podílu 53/856, žalovaná 3) s velikostí spoluvlastnického podílu 53/856, žalovaná 4) s velikostí spoluvlastnického podílu 106/856 a žalovaná 5) s velikostí spoluvlastnického podílu 106/856 (výrok I.). Určil, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy č. p. na pozemku parc. č. 615 v katastrálním území (dále jen k. ú.) S. M., obci P., a to včetně zvláštní hmotné části budovy střechy a prvního patra budovy bez č. p. /č. e., objekt bydlení, na pozemku parc. č. 616, , která je součástí budovy č. p. . Dále určil, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky budovy č. p. na pozemku parc. č. 617 v k. ú. S. M., obci P., a to včetně zvláštní hmotné části budovy přízemí budovy bez č. p./č. e., objekt bydlení, na pozemku parc. č. 616, , která je součástí budovy č. p. s tím, že určil i velikost jejich spoluvlastnických podílů (výrok II.). Žalovaným uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 35 600 Kč (výrok III.). Usnesením ze dne 24. 6. 2010, č. j. 25 C 56/2009-192, uložil žalovaným zaplatit státu náklady řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala autoritativního konstatování jejího vlastnického práva k části reálného světa , který je představován střechou a prvním patrem stavby na pozemku parc. č. 616, a to různě formulovanými petity v závislosti na tom, zda označená stavba je samostatnou věcí či ji tvoří součásti dvou sousedních domů. Podle soudu prvního stupně stavba na pozemku parc. č. 616 netvořila a netvoří samostatnou věc v právním slova smyslu . Její přízemí bylo vybudováno jako součást budovy č. p. a první patro a střecha jako součást budovy č. p. Stavba je vklíněna mezi budovy č. p. a č.p. a využívá nosné konstrukce těchto budov (základy, podélné stěny). Není proto schopna samostatné existence . Má pouze vlastní příčné stěny, stropy a střechu, tyto konstrukce jsou však rovněž opřeny (zabudovány) o nosné zdi sousedních budov. Suterén a přízemí stavby jsou provozně propojeny s budovou č. p. na pozemku parc. č. 617 a první patro je provozně propojeno s budovou č. p. na pozemku parc. č. 615. Jednotlivá podlaží stavby přitom vzájemně propojena nejsou. Stavba nemá vlastní zdroje médií, kdy první patro je napojeno na topení a elektroinstalaci budovy č. p. a přízemí je obdobně napojeno na budovu č. p.. Pouze při stavebních úpravách prvního patra v roce 1998 bylo do těchto prostor umístěno vzduchotechnické zařízení sloužící restauraci v domě č. p.. Těmto zjištěním odpovídají i zápisy v zemských deskách a v pozemkové knize, ve kterých nebyla v minulosti stavba na pozemku parc. č. 616 uváděna jako samostatný dům. Přízemí stavby proto sdílí právní osud domu č. p., jehož je součástí, a střecha a první patro sdílí právní osud domu č. p. jako jeho součást, samostatně nemohou být předmětem vlastnického práva. Žalovaní vzhledem k tomu nemohli samostatně vydržet ani vlastnické právo k prvnímu patru a střeše stavby. Jako samostatná věc neexistuje ani v katastru nemovitostí zapsaná budova bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 616. Proto soud prvního stupně zamítl primární petit žalobního návrhu, kterým se žalobkyně domáhala určení podílového spoluvlastnictví k takové budově. Protože se žalobkyně stala 1. 1. 1999, na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vlastníkem domu č. p. včetně prvního patra a střechy nad pozemkem parc. č. 616, vyhověl soud prvního stupně žalobě v jejím eventuálním petitu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 11 Co 75/2013-223, 11 Co 253/2013, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2012, č. j. 25 C 56/2009-192, tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 7 490 Kč a žalovaným uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně rovněž 7 490 Kč (výrok III.).

Dovodil, že budova na pozemku parc. č. 616 je věcí v právním slova smyslu, neboť se jedná o nemovitost přesně vymezenou a identifikovanou v katastru nemovitostí, nezaměnitelnou s jinou věcí . Nemůže být součástí jiné věci hlavní, neboť ani jedna ze sousedních budov, které jsou s předmětnou budovou spojeny, by se neznehodnotila oddělením této budovy, neboť každá z těchto sousedních budov má samostatnou cenu . Zároveň však odvolací soud dovodil, že sporná budova je neschopná samostatné existence , když je stavebně závislá shodně na dvou sousedních budovách, které náleží různým vlastníkům, a kteří by proto měli být jejími spoluvlastníky . Stát však spornou budovu de facto celou vydal restituentům domu č. p., stavební parcely č. kat. 617 a stavební plochy č. kat. 616 jako součást domu č. p.. Ti se tak stali oprávněnými držiteli i druhé její ideální poloviny a od doby vydání nemovitostí s ní jako vlastníci zacházeli . Protože oprávněná držba žalovaných trvala po dobu delší deset let, nabyli žalovaní vlastnické právo i k druhé ideální polovině sporné stavby a stali se vlastníky celého objektu.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 22 Cdo 3938/2013-253, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, č. j. 11 Co 75/2013-223, 11 Co 253/2013, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Dovolací soud se zabýval posouzením toho, zda objekt označený v katastru nemovitostí jako stavba bez č. p./č. e., způsob využití k bydlení, umístěná na parcele č. 616 je samostatnou věcí ve vlastnictví žalovaných, nebo jde jen o součásti sousedních staveb, z nichž jedna je ve vlastnictví žalobkyně a druhá ve vlastnictví žalovaných, a zda mohli žalovaní nabýt vlastnické právo k tomuto objektu (ke spoluvlastnickému podílu na něm) vydržením.

Přihlédl ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, že sporný objekt nemá vlastní základy ani podélné stěny a využívá nosné konstrukce sousedních budov, do kterých jsou zabudovány jeho příčné stěny, stropy i střecha. Jeho přízemí je svým vchodem, topením i elektroinstalací propojeno pouze s budovou č. p., první patro pouze s budovou č. p., z čehož vyplývá vzájemný stavebně-technický i provozní vztah přízemí objektu s domem č. p. a prvního patra s domem č. p., čímž je dán i rozsah faktického užívání jednotlivých shora vymezených prostor objektu uživateli označených domů. S ohledem na tato skutková zjištění a ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 574, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998 na str. 318, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994) dovolací soud uzavřel, že předmětný objekt není samostatnou věcí, ale jeho přízemí tvoří součást domu č. p. a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást domu č. p..

Z těchto důvodů rovněž posoudil odlišně od odvolacího soudu otázku možného nabytí vlastnického práva žalovanými k té části objektu, která tvoří součást domu č. p.. Poznamenal, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5175/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 6396) součást věci nemůže být předmětem vydržení vlastnického práva. Jestliže podle rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29. 1. 1991, č. j. 34935/98-14, byl žalobkyni vydán dům č. p., nabyla na základě toho žalobkyně vlastnické právo k celému domu, a to včetně jeho součásti, která je definována jako zvláštní hmotná část v podobě prvního patra a střechy objektu na pozemku parc. č. 616. V takovém případě žalovaní vlastnické právo k této součásti domu č. p. nabýt nemohli, když jim (jejich právním předchůdcům) byl v rámci restitucí vydán dům č. p. 598 se stavebními parcelami č. p. 616 a 617. Spolu s domem č. p. nabyli i jeho součást, představující přízemí objektu na pozemku parc. č. 616. Vzhledem k tomu, že součást věci sdílí právní osud věci hlavní a není možné ji samostatně vydržet, nemohli žalovaní nabýt vlastnické právo k součásti domu č. p. ani na základě vydržení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 11 Co 75/2013-290, 11 Co 253/2013, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o věci samé a doplňující usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává (výrok II.).

Odvolací soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu uzavřel, že předmětný objekt není samostatnou věcí, ale jeho přízemí tvoří součást domu č. p. (jehož spoluvlastníky jsou žalovaní) a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást domu č. p. (jehož vlastníkem je žalobce).

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 11 Co 75/2013-290, 11 Co 253/2013, podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla již dovolacím soudem řešena a má být tímto soudem posouzena jinak. Nesouhlasí se závěrem, že součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, a proto nemůže být předmětem vydržení vlastnického práva. Poukazuje na skutečnost, že žalovaní se jako vlastníci chovali k předmětnému objektu jako celku, činili tak v dobré víře a jejich vlastnické právo nebylo nikterak zpochybňováno ze strany žalobce ani státních orgánů. Namítá, že judikatura výslovně připouští uchopení držby a následné vydržení části cizího pozemku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010). Tudíž za předpokladu analogické aplikace této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu na projednávanou věc je nutné dovodit, že žalovaný nabyl vlastnické právo (resp. odpovídající spoluvlastnický podíl) k části předmětného objektu vydržením. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 11 Co 75/2013-290, 11 Co 253/2013, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní 2) 5) se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s dovoláním žalovaného 1) a rovněž navrhují, aby vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci provedenému odvolacím soudem dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5175/2007) součást věci nemůže být předmětem vydržení vlastnického práva a neshledává žádný důvod pro odlišné řešení této právní otázky. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětný objekt není samostatnou věcí, ale jeho přízemí tvoří součást domu č. p. a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást domu č. p. (která nemůže být předmětem vydržení). Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, zda součást věci (v projednávané věci první patro předmětného objektu společně se střešní konstrukcí, která je součástí budovy č. p. ve vlastnictví žalobkyně) může být předmětem vydržení vlastnického práva.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013 (toto a další uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) přijal a odůvodnil závěr, že předmětem vydržení může být jen věc v právním smyslu, tedy věc, která je způsobilým předmětem právních vztahů. Takovou věcí ovšem nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat. Tomuto závěru nasvědčuje nejen text zákona, ale i skutečnost, že v případě neoddělené části věci nelze přesně vymezit, kde začíná vlastnictví jednoho vlastníka a kde končí vlastnictví druhého. Proto dovolací soud neshledává důvod pro to, aby se odchýlil od konstantní judikatury, podle které se část stavby může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor - pod č. C 1130, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, Soubor č. C 5046) .

V projednávané věci soudy uzavřely, že první patro předmětného objektu společně se střešní konstrukcí je součástí budovy č. p. ve vlastnictví žalobkyně, přičemž dovolací soud neshledává žádný důvod pro odchýlení se od tohoto závěru přijatého a odůvodněného v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Dovolací soud rovněž setrvává na stanovisku (a jeho odůvodnění), podle kterého část stavby, která není věcí v právním smyslu, nemůže být předmětem vydržení. Ze shora uvedeného vyplývá správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k této části předmětného objektu vydržením.

Není důvodná námitka dovolatele, že by na projednávanou věc měla být analogicky použita ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu výslovně připouštějící uchopení držby a následné vydržení části cizího pozemku. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013, uvedl, že nesamostatnou část věci (nesamostatnou část stavby) nelze vydržet a poznamenal, že pro tuto otázku hmotného práva není analogicky aplikovatelná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se vydržení části (sousední) parcely.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné, když je založeno na ustálených závěrech dovolacího soudu, od kterých se dovolací soud nemá důvod odchylovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je založen na procesním úspěchu žalobkyně v dovolacím řízení, takže jí přísluší náhrada nákladů řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady řízení jsou tvořeny odměnou zástupce žalobkyně ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání ze dne 29. 8. 2016) podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 21% náhradou za daň z přidané hodnoty z přiznané odměny a náhrady ve výši 714 Kč. Lhůtu ke splnění povinnosti určil dovolací soud podle ustanovení § 160 odst. 1 věty první ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal dovolací soud žádný důvod.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2017


Mgr. David Havlík
předseda senátu