22 Cdo 4346/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 43 odst. 2 o. s. ř.



22 Cdo 4346/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. J. Č. , zastoupeného Mgr. Martinem Bartou, advokátem se sídlem v Praze, Konviktská 291/24, b) Ing. M. Č. , proti žalovaným 1) M. U., 2) R. U. , 3) J. U. , zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o určení vlastnictví a určení hranice pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 31/2014, o dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016-115, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce Ing. J. Č. je povinen zaplatit žalovanému J. U. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Radka Kellera.
III. Ve vztahu mezi žalobcem Ing. J. Č. a žalovanými M. U. a R. U. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 29. 12. 2015, č. j. 15 C 31/2014 87, odmítl podání žalobců ze dne 28. 1. 2014 (výrok I.), které bylo podle svého obsahu žalobou, nebylo však ani po opakovaných výzvách soudu dostatečně úplné a určité. Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 29. 4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016 115, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda je soud oprávněn v občanském soudním řízení rozhodnout o určení hranice pozemku. Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dána ve smyslu § 7 o. s. ř. pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodovat o určení hranice pozemku, tudíž mělo být řízení pro neodstranitelný nedostatek této podmínky řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu k rozhodnutí o určení hranice pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný J. U. se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.

Pro posouzení, zda žalobce a) řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nutné poukázat na následující:

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci i přes opakované výzvy soudu prvního stupně neodstranili vady podání spočívající v jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti. Pro tyto vady nebylo možné v řízení pokračovat a soud prvního stupně správně podání odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu (k této otázce procesního práva) dovolatel uvádí, že podání nejsou neurčitá a nesrozumitelná a je z nich zřejmé, čeho se žalobci domáhají. Dovolatel tedy pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka procesního práva měla být dovolacím soudem posouzena jinak (a to tak, že podání žalobců není nesrozumitelné a neurčité a je z něho patrno, čeho se domáhají), a neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (dovolatelem uváděná rozhodnutí nejsou přiléhavá, protože nejsou na této otázce procesního práva založena). Dovolatel tedy nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].

Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že není důvodná námitka dovolatele o nedostatku pravomoci soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o určení hranice pozemku. Podle § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení. Podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů, změna údajů o geometrickém a polohovém určení pozemku na podkladě vytyčení nebo zpřesnění hranice pozemků, upřesnění nebo rekonstrukce přídělů, nebo určení hranice pozemku se zapisuje na podkladě žádosti vlastníka nebo jiného oprávněné, jejíž přílohou je rozhodnutí soudu o určení hranice pozemků. Ze shora uvedeného se podává, že soud je oprávněn v rámci občanského soudního řízení po 1. 1. 2014 rozhodnout o určení hranice mezi pozemky, a to za podmínek uvedených v § 1028 o. z. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1782/2012).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalobce a) povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný 3) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu