22 Cdo 4335/2013
Datum rozhodnutí: 09.07.2014
Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




22 Cdo 4335/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. V. , zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalovanému JUDr. O. G. , o vyklizení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 75/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2013, č. j. 18 Co 100/2013-103, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2013, č. j. 18 Co 100/2013-103, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Brně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. 18 C 75/2010-65, žalovanému uložil, aby vyklidil a žalobkyni vyklizenou předal část budovy (rodinného domu) v obci B., část obce B., který je postaven na pozemku parcele č. 135, zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. B., a to tu část této nemovitosti plnící funkci samostatného bytu o čtyřech pokojích s příslušenstvím, nacházející se v pravé polovině (při pohledu z ulice) předmětného rodinného domu, a to včetně všech movitých věcí žalovaného i z ostatních prostor v rámci budovy (rodinného domu), v obci B., část obce B., který je postaven na pozemku parcele č. 135, zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. B., a to 2 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci sourozenci jsou podílovými spoluvlastníky domu. na pozemku st. parc. č. 135 v obci B. a k. ú. B., a to žalobkyně v rozsahu 3/4 a žalovaný v rozsahu 1/4. V domě žili původně s rodiči, v současné době jeden z rozměrově totožných bytů užívá dcera žalobkyně J. N. s manželem a synem, druhý užívá od května 2010 žalovaný. Ten se z domu odstěhoval v roce 2001 pro neshody se svojí rodinou (manželkou), od roku 2006 byl byt pronajímán a od května 2010 byt opět užívá žalovaný se svojí partnerkou E. H. Žalobkyně s jeho nastěhováním do domu nesouhlasila. Mezi žalovaným a její dcerou J. N. dochází k velkým konfliktům, vzájemnému napadání a naschválům. Z výpovědi svědkyně J. N. bylo zjištěno, že tyto konflikty převážně vyvolává žalovaný. Žalobkyně mu dopisem z 19. 8. 2010 sdělila, že jako většinová spoluvlastnice rozhodla, že nebude byt ve společném domě užívat. S tím žalovaný nesouhlasil, ale žalobkyně mu písmeně 29. 9. 2010 sdělila, že na svém rozhodnutí trvá a vyzvala ho k vyklizení bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako většinová spoluvlastnice předmětného domu rozhodla podle § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.), o hospodaření se společnou věcí a žalovaný se jako minoritní spoluvlastník musí jejímu rozhodnutí pořídit. Pokud poukazoval na to, že společný dům sám rekonstruoval, mohl by nároky z investic uplatnit v jiném řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nemůže se ani dovolávat dobrých mravů, když je to on sám, kdo převážně konflikty v domě vyvolává.
Krajský soud v Brně (dále ,,odvolací soud ) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. července 2013, č. j. 51 Co 376/2012-53, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalovaného, usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. dubna 2004, č. j. 58 D 489/2203-89, kterým byla v řízení o dědictví po matce účastníků schválena dohoda o vypořádání dědictví, a listinami, které navrhoval žalovaný k již důkazu při jednání soudu prvního stupně 10. 10. 2012 č. l. 61, ale soud prvního stupně jejich provedení pro nadbytečnost zamítl. Jde o projekt přístavby a nadstavby roku 1982, plánek výkres přízemí z roku 1987, půdorysy všech podlaží domu s razítkem ONV Brno 1 z 14. 6. 1990 ve výpovědi úpravy popsal. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1773/2003 a sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobkyně - jejího rozhodnutí podle § 139 odst. 2 obč. zák. o tom, že žalovaný nemůže užívat byt ve společném domě, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a proto jí odepřel ochranu.
Porušení dobrých mravů shledal ve dvou důvodech. Účastníci se stali podílovými spoluvlastníky předmětného domu děděním. Po otci F. G., zemřelém 23. 1. 1979, nabyli každý z nich id. 1/4 domu se st. parc. č. 135 a p. č. 136 zahrada. Dědictvím po matce F. G., zemřelé 7. 7. 2003, žalobkyně nabyla id. 2/4 těchto nemovitostí, to na základě dohody uzavřené účastníky jako jejími dědici, aniž musela žalovanému poskytnout nějakou výplatu. Motivy, které k uzavření dohody žalovaného vedly (špatné vztahy s jeho dětmi, pro které nechtěl, aby po něm případně dědily) nejsou významné. Odvolací soud neuvěřil žalobkyni, že se žalovanému dostalo určitého protiplnění podle dohody uzavřené účastníky na jedné straně a dětmi žalovaného a jeho manželkou na straně druhé, a to, že účastníci nebudou po nich požadovat úhradu za bydlení v předmětném domě, a to proto, že žalobkyně současně argumentovala špatnými vztahy žalovaného s dětmi. Další skutečností, svědčící o výkonu práv a povinností žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, jak odvolací soud zjistil z výpovědi žalovaného a listin, je, že žalovaný provedl rozsáhlou přístavbu a rekonstrukce předmětného domu (popis v rozsudku), což žalobkyně nezpochybnila. Žalovaný vypověděl, že veškeré výdaje hradil ze svého. Odvolací soud uvedl, že nemá důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť žalobkyně odmítla účastnický výslech před odvolacím soudem, a tak se vzdala možnosti uvést pro posouzení věci relevantní skutečnosti. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu, že žalovaný bydlel v domě od narození do roku 2001, kdy se odstěhoval pro rozpory s bývalou manželkou, od roku 2006 do roku 2009 byl polovina domu jím užívaná pronajímána a v květnu 2010 se do domu vrátil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Došlo také k vadě řízení, neboť odvolací soud provedl jen důkaz výslechem žalovaného, důkaz listinami, na které poukázal žalovaný teprve ve své výpovědi, neprovedl, přesto z nich vycházel. Dospěl také k nesprávným skutkovým zjištěním, např. že žalovaný nezískal po uzavření dohody o vypořádání dědictví po matce protiplnění a že přístavbu a rekonstrukci společného domu provedl výlučně ze svých prostředků.
Žalobkyně uvádí, že odvolací soud výslovně přihlédl k novým důkazům, aniž byl oprávněn je provést, ale ve skutečnosti je ani neprovedl a přitom je použil na odůvodnění svého změnového rozhodnutí. Závěr o tom, že výkon jejího rozhodnutí jako většinové spoluvlastnice domu je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., není správný. Dohodu o vypořádání dědictví po matce, podle které jí žalovaný přenechal svůj spoluvlastnický podíl k domu, uzavřel svobodně a měl k tomu i svůj důvod nechtěl, aby se k případnému dědictví po něm dostaly osoby, se kterými měl v té době konfliktní vztah. Žalobkyně nevidí důvod doživotního hájení žalovaného, a to za situace, kdy bylo prokázány jeho excesivní výstupy. Videonahrávkami k tomu provedl důkaz soud prvního stupně , odvolací soud se však o těchto důkazech nezmiňuje. Investice žalovaného do společného domu jsou řešitelné v rámci tzv. širšího vypořádání v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví - řízení zahájené k návrhu žalovaného je vedeno pod sp. zn. 108 C 102/2012. Není ani pravda, že to byl žalovaný, kdo se výlučně zasadilo o rekonstrukci domu. U žalobkyně nejde o tzv. šikanozní výkon práva. Její rozhodnutí bylo jedinou možností obrany pokojného bydlení její dcery proti konfliktnímu a despotickému jednání žalovaného. Navíc bytová potřeba žalovaného je v současné době uspokojena, neboť ve společném domě již nebydlí.
Žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil, a to věci: sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, sp. zn. 22 Cdo 863/2004 sp. zn. 20 Cdo 103/99, sp. zn. 22 Cdo 2822/2004, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, a další. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně bude-li potřeba provádět další dokazování, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože jde o výkon práva většinové spoluvlastnice nemovitosti z roku 2010 před 1. lednem 2014, kdy nabyl nový občanský zákoník účinnosti, bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v souladu s § 213 o. s. ř. vymezuje podmínky, za kterých se odvolací soud může odchýlit od hodnocení důkazů, provedeného soudem prvního stupně; k otázce významu konfliktního chování spoluvlastníka při posuzování vyloučení spoluvlastníka z užívání společné věci se dovolací soud doposud nevyjádřil.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§ 139 odst. 2 obč. zák.).
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Většinovým spoluvlastníkům podle platného rozhodnutí učiněného podle § 139 odst. 2 obč. zák. náleží právo domáhat se vyklizení menšinového spoluvlastníka (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, publikované pod č. 22/1999 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek). I výkon tohoto práva musí být v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); významnou okolností, která dovoluje (ve spojení s posouzením dalších zjištěných skutečností) učinit závěr, že tomu tak je, je skutečnost, že vyklizovaný spoluvlastník svévolně vyvolává konflikty v domě, který je ve spoluvlastnictví, a narušuje klidné soužití osob, které v domě bydlí. Takovým chováním znemožňuje ostatním řádné užívání společné věci a v podstatě zasahuje i do jejich práv na ochranu osobnosti (§ 11 obč. zák.), neboť takové konflikty zpravidla provází i narušení lidské důstojnosti, cti a konec konců se mohou odrazit i na zdraví těch, kdo jsou jimi postiženi.
V dané věci soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že soužití v domě provázejí značné konflikty, vyvolávané většinou žalovaným a jeho schválnostmi. Je to převážně žalovaný, kdo dceři žalobkyně a její rodině dělá schválnosti, vyvolává konflikty, a následkem takového chování žalovaného se pak vzájemně k sobě v domě všichni chovají velice nevhodně (str. 3 rozsudku dole). Takové skutkové zjištění i s přihlédnutím ke skutečnostem svědčícím žalovanému, o které opřel své rozhodnutí odvolací soud musí zásadně ovlivnit úvahu o souladu vyklizení žalovaného z domu s dobrými mravy. Odvolací soud však, aniž v tomto směru doplnil či opakoval dokazování, učinil závěr, že nelze jednoznačně dovodit, že to byl převážně žalovaný, který tuto konfliktní situaci zavinil (jak dovodil soud prvního stupně) . Dále uvedl, že zmíněné konflikty nevylučují, že postup žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu potud, že samotné konflikty mezi účastníky nejsou s přihlédnutím principu dobrých mravů vždy důvodem k vyklizení jednoho z nich ze společného domu. Je totiž vždy třeba vážit jejich intenzitu, kdo je vyvolává a případně lze přihlédnout i k dalším okolnostem věci; rozhodně však vyvolávání závažných konfliktů je významnou okolností v neprospěch toho, kdo je působí, a při posuzování věci je třeba takovou okolnost hodnotit jako závažnější oproti např. majetkovým zásluhám či citovým vazbám k domu. Proto nelze souhlasit s tím, že by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, podle kterého je žalovaný na spory odpovědný, nebyl pro posouzení věci významný. Bylo tedy třeba posoudit, kdo konflikty vyvolává.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, a řadu dalších rozhodnutí).
V dané věci odvolací soud považoval za možné hodnotit důkazy, provedené soudem právního stupně, aniž je opakoval; k tomu jej patrně vedl závěr, že z hlediska posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. není významné, kdo konflikty v domě vyvolává. Nicméně tak objektivně řešil otázku, kdy se odvolací soud může odchýlit od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; jeho rozhodnutí tak spočívá na předčasném, a tudíž nesprávném posouzení otázky hmotného (pokud jde o posouzení věci z hlediska dobrých mravů) i práva procesního.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2014 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu