22 Cdo 4313/2009
Datum rozhodnutí: 06.05.2010
Dotčené předpisy: § 149 odst. 3 obč. zák., § 213 o. s. ř., § 213a odst. 1 o. s. ř., § 120 odst. 3 o. s. ř.




22 Cdo 4313/2009


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. N. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Boučkem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 11, proti žalovanému V. N. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Rybkova 1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 115/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2009, č. j. 26 Co 65/2008-273, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Boučka.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, č. j. 20 C 115/2000-207, pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně blíže označené věci movité. Pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. 1134580607/0100 u Komerční banky, a. s., ve výši 355.600,25 Kč, zůstatek na účtu č. 1242056 u České spořitelny, a. s., ve výši 27.807,91 Kč, rekreační chatu evidenčního čísla 80, pozemky parcelních čísel 173 a 125/2, zapsané na LV č. 270, a pozemek parc. č. 125/3, zapsaný na LV č. 380, pro obec a kat. území T. a dále uvedené věci movité. Pod bodem III. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 832.984,05 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 29 C 106/99, který nabyl právní moci dne 14. 9. 1999, kdy také zaniklo společné jmění manželů účastníků. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že do společného jmění účastníků patří věci a zůstatky na bankovních účtech, které shora uvedeným rozsudkem učinil předmětem vypořádání. Kromě těch dále vypořádal cenu členského podílu k družstevnímu bytu č. 13 v B., Záhřebská 19, který rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 46 C 159/99, jenž nabyl právní moci dne 29. 12. 2000, po zrušení práva společného nájmu účastníků byl přikázán žalovanému jako členu družstva a žalobkyni bylo uloženo, aby po zajištění náhradního bytu byt vyklidila. Znalec Ing. Jiří Brázda stanovil obvyklou (tržní) cenu tohoto členského podílu ke dni 21. 7. 1999 částkou 820.000,- Kč, z níž soud prvního stupně vycházel při vypořádání. Rekreační chatu evidenčního čísla 80 s pozemky parcelních čísel 173 a 125/2 v obci a kat. území T. nabyli účastníci kupní smlouvou ze dne 22. 10. 1982, registrovanou 26. 1. 1983, uzavřenou s manžely L., za kupní cenu 99.700,- Kč. Na úhradu kupní ceny poukázala matka žalovaného A. M. S. na základě dohody s prodávajícím MUDr. L. částku 4.000,- USD P. L. do Auckland-West. Účastníci zaplatili v souvislosti s koupí chaty ze společných prostředků částku 10.000,- Kč panu L. jako provizi. Zaplacení kupní ceny považovala za dar žalovanému. Pozemek parc. č. 125/3 v tomtéž kat. území nabyl žalovaný kupní smlouvou ze dne 29. 1. 1992, registrovanou dne 26. 4. 1992. Znalec Ing. Miroslav Baláš stanovil tržní cenu označených nemovitostí částkou 550.000,- Kč. Soud prvního stupně žalobkyni přikázal věci v ceně 10.170,- Kč, žalovanému věci movité a zůstatky na bankovních účtech v částce 395.838,16 Kč a chatu s pozemky v částce 550.000,- Kč. Na straně žalovaného dále uvažoval s částkou 820.000,- Kč, představující cenu členského podílu družstevního bytu, a zohlednil dar od matky ve výši 89.700,- Kč na zaplacení chaty (tj. 99.700,- Kč mínus 10.000,- Kč). Při rovnosti podílů účastníků na společném jmění manželů proto uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání částku 832.984,05 Kč.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 6. 2009, č. j. 26 Co 65/2008-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, na LV č. 270 a 380 pro obec a kat. území T., a to objekt bydlení ev. č. 80 na parc. st. č. 173, parc. st. č. 173, parc. č. 125/2 a parc. č. 125/3. Žalovanému přikázal zůstatky na bankovních účtech u Komerční banky, a. s., a České spořitelny, a. s., ve výši 355.600,25 Kč a 27.807,91 Kč a finanční částku 190.000,- Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 491.854,08 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Odvolací soud po doplnění dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že do společného jmění manželů patří uvedené zůstatky na označených bankovních účtech a ve výroku rozsudku specifikované nemovitosti. Na základě obsahu dokladu o finanční transakci ze dne 11. 11. 1982 a výpovědi svědkyně M. S. odvolací soud učinil závěr, že kupní cena za nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1982 ve výši 99.700,- Kč byla zaplacena matkou žalovaného, která ji zaslala synovi prodávajících, a že tuto částku matka žalovaného darovala na zaplacení kupní ceny nemovitostí pouze žalovanému, takže kupní cena byla zaplacena výlučně z prostředků žalovaného. Částku 99.700,- Kč odvolací soud zohlednil jako vnos žalovaného do společného majetku účastníků. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zahrnul do vypořádání částku 190.000,- Kč, představující kupní cenu osobního automobilu Ford Escort SPZ BMZ 45-01, která byla žalovanému vyplacena v hotovosti při podpisu kupní smlouvy ohledně označeného vozidla dne 1. 12. 1998, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný za trvání manželství tyto peníze nějak použil . Tuto částku pak přikázal žalovanému. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně při vypořádání společného jmění účastníků vycházel z ceny členského podílu k předmětnému družstevnímu bytu ve výši 1.060.000,- Kč, stanovené znalcem Ing. Jiřím Brázdou ke dni 3. 9. 2001, tj. ke dni, kdy žalovaný převedl členská práva a povinnosti k tomuto bytu na manžele M. a R. C. I přes skutečnost, že o nabytí nemovitostí se významnou měrou přičinil žalovaný, odvolací soud nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobkyně. Přihlédl k tomu, že žalovanému byly přikázány zůstatky na bankovních účtech, hotovost z prodeje osobního automobilu a že dále získal částku 1.060.000,- Kč z prodeje členských práv a povinností k družstevnímu bytu, s tím, že pokud by do vlastnictví žalovaného byly přikázány i předmětné nemovitosti, bylo by žalobkyni zcela upřeno právo participovat na majetku, který účastníci nabyli za dobu trvání jejich manželství trvajícího více jak třicet let . O vypořádání věcí movitých odvolací soud nerozhodoval, protože účastníci upustili od jejich zahrnutí do jejich společného jmění.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud postupoval podle § 213, ale i § 213a odst. 1 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ), fakticky o podstatných věcech provedl celé nové důkazní řízení, čímž nahradil rozhodovací pravomoc soudu prvního stupně odlišným rozhodnutím, které zčásti spočívalo na jiných důkazech, zejména v části týkající se práv k družstevnímu bytu. Postupem odvolacího soudu bylo žalovanému odňato právo podat odvolání. Poukázal rovněž na to, že odvolací soud ve svém předcházejícím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, který napadeným rozhodnutím prolomil. Žalovaný nesouhlasí s tím, že nemovitosti soud přikázal do vlastnictví žalobkyně. Namítl, že to byl on, kdo se maximální měrou zasloužil o jejich nabytí, zatímco žalobkyně kupní smlouvu jen podepsala. Podle názoru žalovaného by se při vypořádání společného jmění manželů mohlo uvažovat s cenou členského podílu pouze k datu rozvodu a měla být zhodnocena jeho majetková újma, která mu vznikla tím, že žalobkyně odmítla převzít náhradní byt, který jí zajistil prostřednictvím realitní kanceláře, a v souvislosti s výměnou bytu v B., Záhřebská 19, a stěhováním. Odvolací soud nesprávně do společného jmění účastníků zahrnul částku 190.000,- Kč. K tomu uvedl, že tuto částku nikdy nepřevzal, protože mu nebyla zaplacena. Poukázal také na to, že žalobkyně za trvání manželství získala v roce 1996 akcie na jméno v ceně 500.000,- Kč, v roce 1997 cca 50 pozemkových parcel v ceně více jak 1.000.000,- Kč, jejichž součástí je i objekt č. p. 405 v kat. území H., který je předmětem pronájmu akciové společnosti. Tyto skutečnosti byly žalovanému v manželství zatajeny. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že odvolací soud doplnil dokazování v podstatě jen o znalecký posudek Ing. Jiřího Brázdy ze dne 6. 2. 2009 a při opakování důkazů postupoval v souladu s § 213 a 213a o. s. ř. Žalovaný měl možnost ke všem důkazům se vyjádřit a to také učinil. Odvolací soud měl pro rozhodnutí o přikázání nemovitostí do jejího vlastnictví dostatečné skutkové podklady a jeho závěry v tomto směru jsou logické a přesvědčivé. Svědek P. V. vypověděl, že částku 190.000,- Kč za osobní automobil, který byl pořízený ze společných prostředků, žalovanému vyplatil. Tuto částku žalovaný použil výhradně pro sebe.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dán tehdy, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K procesní námitce dovolatele:
Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).

Podle § 213a odst. 1 o. s. ř. má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 3 věta první), nebo opakuje-li dokazování (§ 213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám.

Podle § 120 odst. 3 věta první o. s. ř. nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.

Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědků P. V. a M. S. a dokazování doplnil při jednání před odvolacím soudem dne 24. 10. 2008 výpisy z listů vlastnictví č. 270 a 380 pro kat. území Tři studně ohledně předmětných nemovitostí, kupními smlouvami ze dne 20. 9. 1982 a 29. 1. 1992 o nabytí předmětných nemovitostí účastníky a rozhodnutím MNV ve Fryšavě ze dne 22. 12. 1982 o souhlasu s kupní smlouvou ze dne 20. 9. 1982, při jednání dne 16. 1. 2009 pak listinami, týkajícími se převodu členského podílu k družstevnímu bytu č. 13 v B., Záhřebská 19, ze žalovaného na R. a M. C. ke dni 3. 9. 2001, a dále znaleckým posudkem Ing. Jiřího Brázdy ze dne 6. 2. 2009 (v podstatě doplňkem dřívějšího znaleckého posudku znalce č. 547-26-07) o obvyklé ceně označeného družstevního bytu ke dni 3. 9. 2001. Doplnění dokazování zopakováním výslechů uvedených svědků bylo zcela v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. a označenými listinnými důkazy a znaleckým posudkem v souladu s § 213a odst. 1 a § 120 odst. 3 věta první o. s. ř. Listinné důkazy a znalecký posudek byly potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývaly z obsahu spisu.

Pokud jde o vázanost odvolacího soudu dříve zaujatým právním názorem, dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ), pod C 2012, v němž zaujal právní názor, od kterého neměl důvod se odklonit, že odvolací soud není vázán právním názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení .

Námitky žalovaného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolací soud neshledal opodstatněnými.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud takové vady nezjistil.

Při rozhodování o tom, která věc náležející do společného jmění manželů účastníků (dále společné jmění účastníků ) bude přikázána tomu kterému z účastníků, soud vychází z § 149 odst. 3 obč. zák., který patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě, že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání společného jmění účastníků vychází, je zásada, podle které se věci ze zaniklého společného jmění manželů mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1404.

Pro přikázání sporných nemovitostí žalobkyni či žalovanému svědčí různé rozdílné okolnosti, což se projevilo i v rozdílném rozhodování nalézacích soudů . Rozhodnutí odvolacího soudu, který předmětné nemovitosti i přes větší zásluhu žalovaného na jejich získání, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, však nelze nic vytknout, neboť vychází z výše uvedené zásady, že věci ze zaniklého společného jmění manželů je třeba rozdělit tak (pokud se rozvedení manželé nedohodnout jinak), aby částka, kterou je povinen jeden z manželů zaplatit druhému na vypořádání, byla pokud možno co nejnižší. Přičinění žalovaného na získání nemovitostí odvolací soud zohlednil tím, že s částkou 99.700,- Kč, představující kupní cenu chaty a pozemků podle kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1982, darovanou žalovanému jeho matkou, uvažoval jako s vnosem žalovaného do společného majetku, který mu byl v rámci vypořádání společného jmění účastníků nahrazen.

Při vypořádání členského podílu k družstevnímu bytu č. 13 v B., Záhřebská 19, nemohl soud vycházet z jeho obvyklé ceny v době zániku společného jmění účastníků, neboť v té době společné členství účastníků ve stavebním bytovém družstvu Průkopník ještě trvalo. Při vypořádání společného členského podílu v bytovém družstvu je obecně určující obvyklá cena k době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu. V dané věci společné jmění účastníků zaniklo 14. 9. 1999, společné členství v bytovém družstvu 29. 12. 2000. Dovolací soud proto nepovažuje za relevantní pochybení odvolacího soudu, jestliže nevycházel z data zániku společného jmění účastníků, ale z doby převodu členských práv a povinností 3. 9. 2001, t. j. necelých tři čtvrtě roku po zániku společného členství. Ostatně k ocenění družstevního bytu znaleckým posudkem Ing. Jiřího Brázdy ze dne 6. 2. 2009 účastníci v řízení před odvolacím soudem připomínky nevznesli a na výslechu znalce netrvali, přičemž nebylo ani tvrzeno, že by takto stanovená cena byla nižší než cena, za níž k převodu skutečně došlo.

Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku výslovně přikázal do vlastnictví žalovaného částku 190.000,- Kč z prodeje osobního automobilu Ford Eskort, SPZ BMZ 45-01, přestože její existence v době rozhodování soudu byla sporná. Podle pravidel soudní praxe v obdobných věcech se totiž věci, jejichž existence v době rozhodování není zřejmá, nikomu nepřikazují. Při skutkových zjištěních, jež mají oporu v provedeném dokazování, že žalovaný tuto částku z prodeje uvedeného automobilu jako věci náležející do společného jmění účastníků získal a dále s ní disponoval neznámým způsobem, postačilo, aby soud s touto částkou uvažoval jako s náhradou do společného majetku ze strany žalovaného a promítl ji do ve výroku o finančním vyrovnání podílů. To se ovšem stalo a v tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu po věcné stránce v pořádku. Skutečnost přikázání uvedené částky žalovanému výrokem soudu představuje pochybení odvolacího soudu po formální stránce, které nemělo vliv na rozhodnutí o vypořádání či vyrovnání účastníků rozhodnutím soudu. Samotný sporný výrok totiž nemůže být ani předmětem výkonu rozhodnutí, ani se jim nezakládají žádná práva a povinnosti, což odráží nadbytečnost tohoto výroku.

V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Předmětem řízení také mohou být jen ty majetkové hodnoty, jejichž vypořádání účastníci včas v rámci řízení navrhli. Dovolací soud proto nemohl nijak vzít na zřetel tvrzení žalovaného v dovolání o žalobkyní zatajeném majetku, podle žalovaného náležejícího do společného jmění účastníků, ani k okolnostem souvisejícím s obstaráváním náhradního bydlení pro žalobkyni, nehledě na to, že majetkové záležitosti účastníků související s přikázáním družstevního bytu do užívání žalobce, nemohou být dost dobře předmětem vyrovnání v řízení o vypořádání společného jmění účastníků, neboť jde o majetkové vztahy mezi účastníky vzniklé až po zániku jejich společného jmění. Jestliže podle dovolatele do společného jmění účastníků patřil další dosud nevypořádaný a existující majetek, pak by měl spíše vycházet z toho, že s ohledem na § 150 odst. 4 obč. zák. je jeho podílovým spoluvlastníkem.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z učiněných skutkových zjištění a že je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou dovolacího soudu, takže dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3 odst. 1 (z částky 440.150,- Kč, která je tvořena polovinou spoluvlastnického podílu z: ceny osobního automobilu Ford Eskort ve výši 190.000,- Kč, rozdílu mezi obvyklou cenu bytu stanovenou soudem prvního a druhého stupně ve výši 240.000,- Kč a hodnotou chaty ve výši 550.000,- Kč ), § 4 odst. 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 23.550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 23.850,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. května 2010 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu