22 Cdo 4304/2011
Datum rozhodnutí: 21.10.2014
Dotčené předpisy: § 135c obč. zák.




22 Cdo 4304/2011


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. Z. , zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III/168, proti žalované České republice Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o odstranění stavby, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované AIR STATION s. r. o. se sídlem v Praze Zbraslavi, Žitavského 496, IČO: 28410513, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 169/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 25 Co 501/2010-206, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2011, č. j. 25 Co 501/2010-229, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 786,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta se sídlem v Příbrami III/168.

Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen soud I. stupně ) rozsudkem ze dne 8. září 2010, č. j. 6 C 169/2008-160, přikázal pozemky parc. č. 452/2, 452/171, 452/172, 452/190, 452/192, 452/193, 452/2010, 452/214, 452/215, 452/239 a 452/240 (dále též jen předmětné pozemky ), zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV č. 109 pro obec a k. ú. S., do vlastnictví České republiky (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 019 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni k rukám Mgr. Jiřího Kokeše na náhradě nákladů řízení 12 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Mezi účastníky řízení byl spor o tom, zda stavba letiště je stavbou oprávněnou či nikoliv. Soud I. stupně dospěl ke zjištění, že nebylo prokázáno, že výměr Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 15. května 1952 (dále jen vyvlastňovací výměr ) nabyl právní moci a že dispoziční a užívací právo k dotčeným pozemkům bylo tehdejším vlastníkům omezeno. Žalovaná rovněž neprokázala, že by v době stavebního řízení ohledně letiště byly pozemky ve vlastnictví JZD Dlouhá Lhota. Stavebníkovi tak nevzniklo právo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku ani ze zákona, ani úředním výrokem, nebo smlouvou, tudíž se jedná o stavbu neoprávněnou. Na uvedeném nic nemění ani ta okolnost, že si od roku 1991 do roku 2007 účastníci uspořádali vztahy nájemními smlouvami, neboť jimi nebyl dán souhlas žalobkyně se zřízením či umístěním stavby letiště. Soud I. stupně však neshledal jako účelné odstranění části stavby z pozemků žalobkyně, a proto rozhodl o tom, že pozemky pod stavbou připadnou za náhradu do vlastnictví stavebníka (žalované).
Na základě odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 25 Co 501/2010-206, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2011, č. j. 25 Co 501/2010-229, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost odstranit stavbu nacházející se na pozemcích žalobkyně parc. č. 452/2, 452/171, 452/172, 452/190, 452/192, 452/193, 452/2010, 452/214, 452/215, 452/239 a 452/240, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV č. 109 pro obec a k. ú. S., a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 9 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kokeše (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 11 640,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kokeše (výrok III.). Odvolací soud především posuzoval otázku povahy letiště a uzavřel, že letiště (vzletová a přistávací dráha, obslužné komunikace, stání letadel a další stavby) je jako celek věcí v právním smyslu a je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Odvolací soud se následně zabýval otázkou, zdali stavba letiště byla stavbou oprávněnou či nikoliv, přičemž dospěl k závěru, že se stavebník sice stavěl na cizím pozemku, ale na základě práva, které jej k tomu opravňovalo, a to na základě vyvlastnění užívacího a dispozičního práva k předmětným pozemkům a později při rozšíření letiště na základě souhlasu tehdejšího uživatele JZD Mír Dlouhá Louka. Stavbu tak není možno považovat za neoprávněnou stavbu podle § 135c obč. zák.
Odvolací soud dále hodnotil, zdali lze předmětné pozemky vyklidit na základě § 126 odst. 1 obč. zák., které je vůči § 135c lex generalis . Podle odvolacího soudu žalované svědčilo k předmětným pozemkům dočasné dispoziční a užívací právo, které však zaniklo nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon o půdě ), a mezi účastníky vznikl podle § 22 odst. 2 zákona o půdě nájemní vztah, který se později změnil na nájemní vztah založený smluvně. Jelikož nájemní vztah definitivně skončil ke dni 31. 12. 2008, užívá žalovaná předmětné pozemky od 1. 1. 2009 bez právního důvodu. Podle odvolacího soudu bylo právo k předmětným pozemkům po celou dobu koncipováno jako dočasné, a proto po zániku tohoto práva se může vlastník domáhat odstranění stavby. Odvolací soud se závěrem zaobíral otázkou, zdali odstranění stavby není v rozporu s dobrými mravy, nicméně tomu tak není, neboť žalovaná dlouhodobě slibovala vlastníkům pozemků vypořádání vztahů, měla letiště pronajaté za symbolickou částku, navíc v poslední době letiště pronajímala ke komerčním účelům, aniž by přitom přistoupila na komerční výši nájemného. S ohledem na uvedené proto odvolací soud žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil především otázku ukončení nájemního vztahu a nesprávně na předmětnou věc aplikoval § 126 obč. zák. Podle žalované neskončilo omezení užívacího a dispozičního práva k předmětným pozemkům účinností zákona o půdě, neboť se na toto omezení nevztahuje § 22 odst. 1 zákona o půdě. Předmětné pozemky byly a jsou až dosud zastavěny stavbou letiště, které je stále provozováno, pozemky tudíž stále slouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Podle vyvlastňovacího výměru přitom došlo k vyvlastnění na dobu neurčitou a vyvlastnění může být zrušeno pouze na návrh osoby, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno, a to jakmile odpadne příčina, pro kterou bylo vyvlastnění provedeno. Jelikož vyvlastňovací výměr nebyl dosud zrušen a letiště na pozemcích je stále v provozu, účel vyvlastnění dosud trvá a stavba letiště je na předmětných pozemcích umístěna oprávněně. Žalovaná dále namítá, že podáním žaloby nedošlo k zániku nájemního vztahu, neboť tyto účinky spojuje judikatura toliko s vindikační žalobou a nikoliv se žalobou negatorní, a proto se žalovaná domnívá, že nájemní vztah mezi účastníky řízení doposud nezanikl.
I kdyby nájemní vztah zanikl, žalovaná namítá, že nelze rozhodnout o odstranění stavby, neboť by to bylo v rozporu s § 30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o civilním letectví ), které umožňuje, aby soud na základě návrhu provozovatele letiště, jež existuje ke dni 31. prosince 2009, rozhodl o zřízení věcného břemene pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke dni 31. prosince 2009, za účelem provozování letiště. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že jsou dány důvody pro postup podle § 3 občanského zákoníku, když odvolací soud se zaobíral toliko obecnou rovinou, nezohlednil však řadu podstatných okolností. Namítá, že nelze rozhodnout o odstranění stavby z toho důvodu, že by to bylo v rozporu s vyvlastňovacím výměrem, podle něhož je možné vyvlastnění ukončit jen na základě toho, v jehož prospěch bylo vyvlastnění provedeno, k čemuž však doposud nedošlo.
Žalovaná také namítá několik procesních vad. Ačkoliv se žalobkyně v řízení zaměřila toliko na problematiku neoprávněné stavby, odvolací soud aplikoval § 126 občanského zákoníku, přičemž své rozhodnutí opřel o neexistující skutkové tvrzení žalobkyně a pro své právní závěry neprovedl jediný důkaz, čímž popřel účel podané žaloby. Znění rozsudku odvolacího soudu je také neurčité, neboť stavba, která má být odstraněna, není v napadeném rozsudku dostatečně specifikována a konkretizaci stavby nelze dovodit ani z odůvodnění rozsudku. Ve výrokové části rozsudku pak není ani zohledněn následný postup při odstranění stavby, které bylo nařízeno soudem podle § 130 odst. 2 stavebního zákona. Pozemky se podle rozsudku odvolacího nacházejí v katastrálním území S., přičemž toto katastrální území se nachází na území hlavního města Prahy, a tudíž pozemky nejsou jednoznačně určitelné (pozn. tato vada byla odstraněna opravným usnesením odvolacího soudu ze dne 6. října 2011, č. j. 25 Co 501/2010-229). Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí a rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Namítá-li žalovaná, že předmětné pozemky nebyly zemědělskými pozemky využívanými k zemědělské výrobě podle zákona č. 55/1947 Sb. a že vyvlastnění proběhlo na základě zcela jiných právních předpisů, jedná se o nepřípustné novoty. Není ani pravdou, že by nájemní vztah mezi účastníky řízení nezanikl, neboť obnovení nájmu zabraňuje nejen vindikační žaloba, nýbrž i žaloba negatorní, která taktéž spadá do kategorie vlastnických žalob. Žalobkyně nepodala žalobu účelově a nejedná v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy si naopak počínala žalovaná, která byla žalobkyni ochotna platit nájem toliko ve zcela směšné částce 1,- Kč ročně za m2 a dohodu o tržním nájemném či o odkoupení předmětných pozemků odmítala. Podle žalobkyně je rozsudek odvolacího soudu jediným možným a ústavně souladným řešením situace, kdy je žalobkyně dlouhodobě proti své vůli omezena na svém vlastnickém právu, aniž by proto byl významný důvod. Žalovaná totiž dnes stavbu letiště sama k původnímu účelu nevyužívá, nýbrž toliko pronajímá soukromým osobám ke komerčním účelům. Zde se však již nejedná o veřejný zájem, nýbrž o zájem úzké skupiny osob. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podáním ze dne 11. září 2012 oznámil vedlejší účastník na straně žalované, že vstupuje do řízení, neboť má právní zájem na výsledku řízení, když uzavřel s žalovanou kupní smlouvu ke stavbám, které je žalovaná povinna odstranit. V první řadě namítá, že stavba nebyla v rozsudku odvolacího soudu specifikována, přičemž na předmětných pozemcích se nachází vícero staveb (vzletová a přistávací dráha, spojovací dráhy, stanoviště letadel, etc.), není tudíž zřejmé, co všechno má být odstraněno. Jedná se tak o právní vadu výroku I. rozsudku odvolacího soudu spočívajícího v jeho neurčitosti. Dále připojuje souhlas s jednotlivými námitkami dovolatelky, konkrétně zmiňuje oprávněnost stavby letiště, trvání nájemního vztahu mezi účastníky řízení doposud a namítá nesprávně podanou žalobu žalobkyní. Závěrem vedlejší účastník navrhuje, aby bylo návrhu dovolatelky vyhověno.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. října 2011, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobkyně v první řadě namítá, že omezení užívacího a dispozičního práva k předmětným pozemkům nezaniklo a netransformovalo se na nájem podle § 22 zákona o půdě.
Odvolací soud v daném ohledu dospěl k závěru, že existující užívací právo zaniklo podle ustanovení § 22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen zákon o půdě ), přičemž tento názor opřel o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. června 1995, sp. zn. IV. ÚS 96/94, který upravoval problematiku tzv. nucených pachtů.
Naproti tomu dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení § 22 zákona o půdě na danou věc nedopadá, neboť jí svědčící právo nelze podřadit pod žádné právo vymezené v ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě, které by se na základě uvedeného ustanovení změnilo na nájem.
Dovolací soud v této souvislosti předesílá, že posouzení této předběžné otázky není pro rozhodnutí věci podstatné, neboť i kdyby vycházel z názoru prezentovaného žalovanou na věcnou správnost rozhodnutí, ke kterému dospěl odvolací soud, by to nemělo vliv.
Jestliže by platil závěr odvolacího soudu, žalované svědčící právo by se transformovalo na nájemní poměr podle § 22 odst. 1, 2 zákona o půdě.
Ve vztahu k argumentaci žalované především dovolací soud dodává, že její dovolací argumentace je odlišná od procesních stanovisek vyjádřených v průběhu řízení. Již ve vyjádření k žalobě totiž žalovaná výslovně poukazovala na to, že v souvislosti s restitucí majetku družstev vznikl mezi účastníky nájemní vztah, který byl stvrzen nájemní smlouvou ze dne 24. června 1991. Uvedená nájemní smlouva pak odkazuje přímo na ustanovení § 22 odst. 2 zákona o půdě. V závěrečném návrhu předneseném u jednání konaného dne 8. září 2010 tuto argumentaci nezměnila a změnu uvedeného stanoviska a právního posouzení neuplatnila ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. U jednání odvolacího soudu konaného dne 11. května 2011 naopak žalovaná prezentovala názor, že nájemní vztah mezi účastníky neskončil a stále trvá.
Jestliže tedy v dovolání přichází s tvrzením, že původní užívací vztah nezanikl a nadále trvá, jedná se o nově uplatněnou skutečnost, která je nepřípustná ve smyslu ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
Nicméně, jak již uvedl dovolací soud výše, ve svém důsledku to nemá vliv na konečné rozhodnutí ve věci. I kdyby totiž platil právní názor naznačený dovolatelkou v dovolání, znamenalo by to pouze, že vzájemné poměry účastníky by nebyly dotčeny úpravou obsaženou v zákoně o půdě.
Ze skutkových a zjištění a právních závěrů, které dovolatelka v dovolání nijak nezpochybňuje, vyplývá, že dispoziční a užívací právo k předmětným pozemkům bylo vyvlastněno výměrem Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 15. května 1952 podle ustanovení § 20 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, s tím, že dispoziční a užívací právo se převádí formou nuceného pachtu na vyvlastnitele.
Pachtovní smlouvy byly vždy pojímány jako forma závazkových právních vztahů (k tomu srovnej např. ustanovení § 1090 a následující císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský) a ze stejného pojetí vychází i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 2332 a násl.).
I kdyby dovolací soud vycházel z přístupu pro žalovanou nejvíce příznivého, že uvedený titul k užívání předmětných pozemků se netransformoval na nájem podle uvedeného ustanovení zákona o půdě, nepochybně by došlo k jeho zániku nejpozději uzavřením nájemní smlouvy ze dne 24. 6. 1991, případně ze dne 28. 12. 2005, jimiž účastníci řízení nahradili původní právní titul užívání pozemků nájemním vztahem.
Možnost změny právního titulu vyplývá z principu autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého práva [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 2, str. 46)]. Odborná literatura k principu autonomie vůle uvádí: V občanskoprávních vztazích mohou jejich subjekty zásadně volit vždy takovou variantu svého chování ve společnosti, která bude podle jejich vlastní úvahy, rozhodnutí a sebeurčení nejlépe odpovídat individuálním potřebám, zájmům a požadavkům jejich soukromého života v jeho nejrozmanitějších oblastech. ( ) Jinak vyjádřeno, autonomie vůle subjektů v oblasti občanskoprávních vztahů znamená, že zůstává zásadně na úvaze, rozhodování a sebeurčení těchto subjektů, tj. fyzických či právnických osob (čl. 2 odst. 4 Úst, čl. 1 odst. 3 LPS) činit vše, co není zákonem zakázáno, a naopak že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Proto zůstává na každém, zda se vůbec stane subjektem občanského subjektivního práva a jakého, zda vezme na sebe občanskoprávní povinnosti a jaké atd., neboli že se bude chovat podle svého (Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 47 a násl.).
Z principu autonomie vůle vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu silnější (výhodnější) právo jednoho účastníka za právo jiné, které může být přitom slabší (méně výhodné). Příkladem může být nahrazení věcného práva právem obligačním nebo nahrazení obligačního práva trvalého charakteru právem obligačním toliko dočasného charakteru.
Namítá-li dovolatelka, že z vyvlastňovacího výměru vyplývá, že vyvlastnění může být zrušeno pouze na návrh osoby, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno, je třeba si uvědomit, že vyvlastnění dispozičního a užívacího práva proběhlo v 50. letech 20. století, kdy docházelo ke snížení respektu k základním lidským právům, nebyly respektovány základní lidská práva a svobody včetně vlastnického práva [k tomu srovnej § 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, taktéž např. nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (publikováno ve sbírce zákonů jako č. 14/1994 Sb.), nález Ústavního soudu ze dne 27. května 1998 sp. zn. Pl. ÚS 34/97 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Ostatně zákon č. 280/1949 Sb. byl zrušen s účinností k 1. lednu 1959 zákonem č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu.
Nadto pokud sama dovolatelka, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění učiněno, podle vyvlastňovacího výměru nepostupovala a uzavřela s žalobkyní nájemní smlouvu, z níž profitovala, neboť v nájemní smlouvě byl stanoven nízký nájem (byť v souladu s výměrem Ministerstva financí), jeví se dovolacímu soudu zjevně nepatřičné, aby se nyní dovolávala obsahu vyvlastňovacího výměru. Ostatně v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 24. června 1991 podle přesvědčení dovolacího soudu žádné ustanovení občanského zákoníku ani jiného právního předpisu účastníkům v uzavření nájemní smlouvy nebránilo. Její uzavření se zjevně neprotivilo ani jejich vzájemné vůli, neboť její účinnost byla vázána na datum 24. června 1991, tj. na datum účinnosti zákona o půdě a z ustanovení čl. II. této smlouvy pak zjevně vyplývá, že touto nájemní smlouvou má být nahrazen do té doby existující užívací vztah. V průběhu celého řízení ostatně žalovaná vůči existujícím nájemním poměrům neuplatňovala jakékoliv výhrady, naopak na ně poukazovala a toliko dovozovala, že nájemní poměr dosud nebyl ukončen, a to vzhledem k jeho prodlužování, ke kterému docházelo ex lege podle § 676 občanského zákoníku.
Mezi účastníky v rovině právní argumentace v řízení před nalézacími soudy nebylo sporu o tom, že mezi nimi existoval do 31. 12. 2007 nájemní vztah; spor však vedly o to, zda a kdy nájemní vztah zanikl. Podle žalobkyně nájemní vztah zanikl ke dni 31. 12. 2008, neboť před dalším obnovením nájmu podala žalobu na odstranění stavby. Žalovaná se oproti tomu domnívá, že podáním žaloby k zániku nájemního vztahu nedošlo, neboť rozhodovací praxe spojuje zánik nájmu s podáním žaloby na vyklizení nemovitosti (vindikační žaloby), kdežto žalobkyně podala žalobu negatorní, tudíž nájemní vztah trvá doposud. Odvolací soud dospěl k názoru, že nájemní vztah zanikl v důsledku podané žaloby k 31. 12. 2008.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 2793/99, dospěl k závěru, že je-li žaloba na vyklizení bytu podána v době, kdy ještě trvá obnovený nájemní vztah (neuplynula doposud doba uvedená v § 676 odst. 2 věta druhá obč. zák.), jde o žalobu předčasnou, jíž nelze bez dalšího vyhovět. Probíhá-li ale řízení o této žalobě na vyklizení bytu (na níž žalobce trvá) ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu uplynula (a nebylo-li již o ní rozhodnuto soudem druhého stupně, proti jehož rozhodnutí není přípustné odvolání), je nutno takové žalobě přiznat účinky předvídané v § 676 odst. 2 věta první obč. zák. Uvedené závěry byly následně převzaty do řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. lze uvést rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn 26 Cdo 1303/2006, a ze dne 7. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 912/2011,uveřejněné na www.nsoud.cz.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se následně zabývala otázkou, zda obdobné účinky jako žaloba na vyklizení nemovitosti vyvolá i žaloba na odstranění stavby. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1250/2012 (www.nsoud.cz), uvedl: Užívá-li nájemce pronajatou věc i po uplynutí sjednané doby nájmu, může tak podle § 676 odst. 2 obč. zák. (nebylo-li sjednáno jinak) pronajímatel zabránit (konkludentnímu) obnovení nájemního vztahu jen podáním žaloby, jíž se bude domáhat ochrany svého vlastnického práva. Ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. zmiňuje v této souvislosti klasickou vlastnickou žalobu podle § 126 obč. zák. reivindikační (tedy žalobu na vydání věci, jsou-li předmětem nájmu věci movité, nebo na vyklizení nemovitosti). Tato žaloba je určena především na ochranu vlastnického práva v případě neoprávněného zadržování věci, není však jedinou možnou vlastnickou žalobou, jíž se vlastník může domáhat ochrany svých práv. K vlastnickým žalobám náleží i žaloby zápůrčí (negatorní), které lze použít k ochraně vlastnického práva ve všech ostatních případech, kdy došlo k zásahu do vlastnického práva jinak než protiprávním zadržováním věci. V takových případech ani nebude žaloba na vydání (vyklizení) věci vhodným prostředkem ochrany vlastnického práva. Jestliže jsou smlouvou o nájmu upraveny dočasně vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby tak, že si vlastník stavby pronajme pozemky, pak po uplynutí sjednané doby nájmu, vždy užívá předmět nájmu (pozemky) i nadále. Domáhá-li se pronajímatel v takovém případě ve stanové lhůtě ochrany svých práv žalobou na odstranění stavby, jde rovněž o vlastnickou žalobu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 255/2001), a proto i taková žaloba je způsobilá zamezit prodloužení nájmu. Je totiž zjevné, že i v takovém případě je úmyslem pronajímatele ukončit vztah s nájemcem, zabránit mu v užívání předmětu nájmu a domoci se jeho vrácení. Je-li smyslem ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. upravit užívání věci i po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou v případech, kdy ji nájemce dále užívá a pronajímatel se tomu nebrání, pak není rozumný důvod vycházet jen z formálního výkladu jazykového vyjádření předpokladů zamezujících obnovení nájmu a omezovat pronajímatele na možnost podání jen jednoho z typů vlastnických žalob.
Při aplikaci závěrů uvedeného rozsudku na posuzovaný případ je zřejmé, že námitka dovolatelky je zjevně bezdůvodná již proto, že nárok žalobkyně není uplatněn negatorní žalobou, ale žalobou vlastnickou, a že rozhodnutí odvolacího soudu v otázce ukončení nájemního vztahu je správné a zároveň souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Žalovaná v dovolání dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu obchází postup zakotvený v ustanovení § 30a zákona o civilním letectví, podle jehož odstavců 1 5 soud na základě návrhu provozovatele letiště, které existuje ke dni 31. prosince 2009, rozhodne o zřízení věcného břemene pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke dni 31. prosince 2009, za účelem provozování letiště. Zřízení věcného břemene provozování letiště je přípustné jen tehdy, převažuje-li veřejný zájem na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku a nepodařilo-li se provozovateli letiště právo k letištnímu pozemku získat dohodou. Za zřízení věcného břemene provozování letiště náleží vlastníku pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, ze strany provozovatele letiště náhrada. Náhradu za zřízení věcného břemene provozování letiště soud určí jako roční plnění, a to ve výši odpovídající místně obvyklému nájemnému k pozemku, ke kterému se zřizuje věcné břemeno. Náhrada je splatná nejpozději do 31. prosince příslušného kalendářního roku, není-li v rozhodnutí o zřízení věcného břemene stanoveno jinak. Vlastník pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, a provozovatel letiště si mohou písemně sjednat jinou výši ročního plnění a jeho dřívější splatnost. Soud na žádost provozovatele letiště nebo vlastníka pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, rozhodne o změně výše náhrady, pokud se podstatně změnily okolnosti, za nichž byla výše náhrady určena nebo sjednána. Soud rozhodne o zrušení věcného břemene a) na návrh provozovatele letiště, b) není-li letiště po dobu jednoho roku provozováno, c) zanikne-li letiště. Věcné břemeno dále zanikne, nezaplatil-li provozovatel letiště náhradu do 90 dnů ode dne splatnosti ročního plnění. Postačuje-li pro splnění účelu zřízení věcného břemene zřídit věcné břemeno k části letištního pozemku, rozhodne soud o zřízení věcného břemene pouze k této části pozemku, kterou určí na základě geometrického plánu vyhotoveného na náklady provozovatele letiště. To neplatí, došlo-li by tímto postupem k znehodnocení části pozemku, která není zatížena věcným břemenem.
Nelze se však ztotožnit s námitkou žalované, že odstranění stavby je v rozporu s § 30a zákona o civilním letectví. Z uvedeného ustanovení žádným způsobem nevyplývá jeho jakákoliv návaznost na řízení o odstranění stavby z hlediska vzájemné podmíněnosti a takový závěr nevyplývá ani z judikatury dovolacího soudu, která ve vazbě na ustanovení § 30a zákona o civilním letectví zdůrazňuje, že podmínkou pro provozování letiště z hlediska soukromého práva je existence soukromoprávního titulu, který k takovému užívání opravňuje. Jestliže osoba takový soukromoprávní důvod nemá, není oprávněna vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků; provozovatel letiště však může soud žádat o zřízení věcného břemene pro provozování letiště ve smyslu § 30a zákona o civilním letectví. Jen veřejnoprávní povolení provozovat letiště nezakládá i právo provozovat jej na cizím pozemku bez příslušného soukromoprávního oprávnění; případný veřejný zájem na provozování letiště (neoprávněně zřízeného na cizím pozemku) lze uplatnit v řízení o zřízení věcného břemene podle § 30a zákona o civilním letectví, nemůže však být důvodem k tomu, aby letiště bylo provozováno na cizím pozemku bez právního důvodu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 849/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz).
Uvedené ustanovení § 30a zákona o civilním letectví tak v žádném ohledu nepodmiňuje odstranění stavby letiště na cizím pozemku neúspěšným požadavkem na zřízení věcného břemene, nýbrž pouze umožňuje provozovateli letiště, které existuje ke dni 31. prosince 2009, pro případ, že není vlastníkem letištního pozemku a že se mu nepodařilo získat právo k letištnímu pozemku dohodou, aby se obrátil na soud s návrhem na zřízení věcného břemene. Ke dni rozhodování odvolacího soudu, který je podstatný pro rozsah dovolacího přezkumu, žádné rozhodnutí o takovém návrhu nebylo vydáno.
Žalovaná v dovolání namítala, že žalobě na odstranění stavby letiště není možno vyhovět, neboť jsou zde dány podmínky pro postup podle ustanovení § 3 obč. zák., přičemž odvolací soud nevzal v potaz všechny relevantní okolnosti. Konkrétně žalovaná namítala, že v minulosti žalované vyplácela za vyvlastnění dispozičního a užívacího práva náhradu, že žalobkyně opakovaně s žalovanou uzavřela nájemní smlouvy, v nichž žalobkyně vzala v potaz existenci stavby letiště, že výše nájmu byla stanovena podle příslušných výměrů Ministerstva financí, kterými je regulována výše nájemného u pozemků, které nejsou komerčně využívány, že žalovaná nemá z užívání letiště žádný majetkový prospěch, neboť nájemné, které je žalované vypláceno, nezaplatí výši nájemného, kterou musí žalovaná vyplácet vlastníkům pozemků pod stavbou, že konečnému řešení vlastnických vztahů na letišti Příbram zabránilo prohlášení tohoto letiště jako nepotřebného majetku v roce 2004, že je letiště Příbram zařazeno v dopravním systému letišť v České republice a jeho provozování jako jedné z dopravních tepen je ve veřejném zájmu, že letiště Příbram může fungovat jako letiště pro případ nouze a odstraněním jeho byť nepatrné části by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti letového provozu. Žalovaná navíc upozorňovala na účelovost podané žaloby, neboť úmyslem žalobkyně ve skutečnosti není užívat předmětné pozemky bez současné stavby letiště.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod C 2084 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále též jen Soubor )]. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněný pod C 1404 v Souboru].
Vzhledem k výše zmíněnému charakteru § 3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou, je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se odstranění stavby) dočasně odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod C 2084 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, s. 839)].
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111) potom vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Úvahu o tom, zda výkon práva v konkrétním případě je či není v rozporu s dobrými mravy, je oprávněn dovolací soud přezkoumat pouze v případě, že by úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě odvolací soud zjistil, že stavba byla zřízena, aniž by tehdejší vlastníci pozemku mohli jakkoli ovlivnit, zda stavba bude na jejich pozemcích postavena či nikoliv. Po roce 1989 sice žalovaná uzavírala s žalobkyní a ostatními vlastníky pozemků pod stavbou letiště nájemní smlouvy, nájemné však bylo dohodnuto ve zcela minimální částce 1,- Kč ročně za 1 m2 s příslibem vypořádání vlastnických vztahů, k čemuž zjevně nedošlo. Letiště je v posledních letech komerčně využíváno a lze tedy předpokládat, že žalovaná má z jeho pronájmu příjem. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že je zcela nepochybné, že odepřít žalobkyni právo s odkazem na dobré mravy není namístě, neboť v rozporu s dobrými mravy naopak postupuje žalovaná. Nejvyšší soud přezkoumal okolnosti, které vzal odvolací soud v potaz, a dospěl k závěru, že se odvolací soud v zásadě vypořádal se všemi argumenty, které žalovaná v dovolání přednesla, a věc pečlivě posoudil, tudíž jeho rozhodnutí, resp. úvaha o výkonu práv žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřené. Uvedený závěr nemůže zvrátit ani námitka, že letiště je zařazeno v dopravním systému letišť v České republice a že letiště může fungovat jako letiště pro případ nouze a odstraněním byť jeho části by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti letového provozu. K první námitce je možno konstatovat, že nastíněnou situaci řeší zákon o civilním letectví (§ 30a), tudíž je na patřičných subjektech, aby zákonné úpravy dbaly, k čemuž ostatně také došlo. Co se týče druhé námitky, je třeba upozornit na její vnitřní rozpornost, neboť žalovaná na jednu stranu tvrdí, že stavba letiště může působit jako záložní letiště pro případ nouze a je jednou z dopravních tepen , a na druhou stranu uvádí, že od roku 2004 zařadila letiště do kategorie nepotřebného státního majetku.
Dovolatelka též dovolacímu soudu nedůvodně vytýká jeho závěr, že v případě postupu podle § 126 obč. zák. nelze brát na zřetel účelnost odstranění stavby . Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že naplnění předpokladů pro vyhovění žalobě podle § 126 obč. zák. není podmíněno účelností odstranění věci, která se na pozemku žalobkyně bez právního důvodu nachází, hledisko účelnosti však může být podstatné pro úvahu o případné aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. To však odvolací soud zjevně neopomněl, neboť z jeho úvah podmiňujících možnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zjevně vyplývá, že okolnosti, které vzal v úvahu, zjevně převažují důsledky spojené s odstraněním stavby na straně žalované.
Naznačuje-li pak dovolatelka, že v důsledku vyhovění žalobě dojde ke snížení hodnoty majetku žalobkyně , neboť lze předpokládat, že kupní cena těchto parcel prudce poklesne , jde o okolnost, kterou musí zvažovat žalobkyně, jestliže žalobu podává. Tento důsledek však zjevně nemůže založit rozpor výkonu práv žalobkyně s dobrými mravy, jestliže by se dotkl hodnoty jejího vlastního majetku.
Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy je postup výjimečný, který musí být opodstatněn také výjimečnými okolnostmi daného případu. Takové okolnosti odvolací soud neshledal a jeho úvaha zjevně nepřiměřená není.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné použití principu právní jistoty a ochrany dobré víry .
Poukaz na tyto principy spojil odvolací soud s úvahou o povaze a charakteru původně zřizovaných staveb. Původní oprávnění k jejich vybudování na základě výměru ze dne 15. května 1952 posoudil jako dočasné a tento svůj závěr odůvodnil způsobem vyplývajícím z napadeného rozsudku.
Tomuto pro další úvahy určujícímu závěru oponuje dovolatelka toliko obecným poukazem, že umístění stavby nebylo a není nikterak konkrétně časově omezeno . Není však zřejmé, z čeho tento závěr dovozuje, neboť v souvislosti s touto námitkou odkazuje současně i na postupně uzavírané nájemní smlouvy, z nichž však poslední nájemní smlouva ze dne 28. prosince 2005 byla sjednána nejdéle do 31. prosince 2007.
Pro přehlednost však považuje dovolací soud za potřebné uvést, že i on považuje právo k umístění staveb žalovanou na pozemcích žalobkyně za dočasné.
Odvolací soud především podrobně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč považuje oprávnění ke zřízení staveb na pozemcích právní předchůdkyně žalobkyně založené výměrem ze dne 15. května 1952 za právo dočasné a s jeho konkrétními závěry dovolatelka žádným způsobem nepolemizuje.
Ostatně dovolací soud ve vztahu k uvedenému výměru v rozsudku ze dne 14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, uveřejněném na www.nsoud.cz vyložil, že v soukromém právu se uplatňuje zásada, že připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (srov. § 557 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). V dané věci nejde o výklad soukromoprávního úkonu, ale správního rozhodnutí, vydaného žalovanou stranou státem o který žalovaný stát též opírá oprávnění mít na pozemku stavbu. Je-li text správního rozhodnutí vydaného státem, na jehož základě stát uplatňuje v řízení právo či o které opírá obranu proti uplatněnému soukromému právu, zjevně nejasný a připouští-li rozhodnutí různý výklad, jde tato okolnost k tíži státu.
Odvolací soud se výkladem obsahu uvedeného výměru zabýval a jeho závěr, že tento výměr založil právo vybudování a umístění stavby toliko dočasné, dovolací soud sdílí. Ostatně tomuto závěru odvolacího soudu dovolatelka neoponuje žádnou konkrétní argumentací. Uvedený právní vztah jak vyložil odvolací soud výše byl následně nahrazen nájemním vztahem, u něhož nepanuje žádná pochybnost, že se jedná o právní poměr zakládající právo k umístění stavby toliko dočasné [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47)].
Pro další úvahy je pak dovolací soud vázán závěrem, že se na pozemích žalobkyně nacházejí stavby ve vlastnictví žalované, s čím žalovaná v dovolání výslovně vyjadřuje souhlas a potud se závěry odvolacího soudu souhlasí. Tento závěr odvolacího soudu pak nepodléhá v dovolacím řízení přezkumu (neboť dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich skutkovým vylíčením), jestliže ho dovolatelka žádným způsobem nenapadá, nepřipíná k němu žádnou argumentaci a naopak s ním výslovně opakovaně vyjadřuje souhlas.
Z uvedeného pak vyplývá, že účastníci vstupovali do nájemního poměru v situaci, kdy se na pozemcích žalobkyně nacházely stavby ve vlastnictví žalované.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se v minulosti opakovaně zaobírala případy, kdy stavebník v době stavby měl občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné.
Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47) závěrem, podle kterého pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.
Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz ), podle něhož zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný pod C 3408 v Souboru)].
Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod C 7489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 [uveřejněné pod C 8615 v Souboru)].
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že se žalobkyně mohla domáhat po žalované odstranění stavby, neboť žalované svědčilo k předmětným pozemkům toliko právo dočasného charakteru, které skončením nájmu dne 31. 12. 2008 zaniklo, a žalovaná od tohoto data užívala pozemky neoprávněně, čímž nepřípustně zasahovala do vlastnického práva žalobkyně.
Také není možno přisvědčit argumentaci žalované, že soud opřel své závěry o neexistující skutková tvrzení, jestliže žalobu na odstranění neoprávněné stavby posoudil podle § 126 obč. zák.
S uvedenou námitkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí taktéž vypořádal. Poukázal na skutečnost, že žalobní tvrzení jsou založena na poukazu, že žalobkyně je vlastnicí předmětných pozemků, žalovaná má na nich postavenou stavbu a žalobkyně nesouhlasí s tím, aby se na jejích pozemcích stavba i nadále nacházela, a proto se domáhá jejího odstranění.
Odvolací soud správně vystihl, že ve vztahu k dané námitce se jedná o toliko o odlišné právní posouzení věci, které bylo zjevně možné na základě samotných žalobních tvrzení ve spojení s výsledky provedeného dokazování.
Podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je tedy soud, až na zákonem stanovené výjimky, vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srovnej § 79 odst. 1 o. s. ř.). Je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia ) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkového podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 (uveřejněný pod C 9941 v Souboru)]. Pokud tedy žalobkyně v probíhajícím řízení vylíčila skutkový stav tak, že je vlastníkem předmětných pozemků a že na předmětných pozemcích je umístěna neoprávněná stavba, kterou se domáhá odstranit, postačují tato tvrzení jak pro aplikaci § 135c obč. zák., tak pro aplikaci § 126 odst. 1 obč. zák. a odvolací soud nerozhodl na základě neexistujících skutkových tvrzení. V této souvislosti je také vhodné připomenout, že § 135c obč. zák. je ve vztahu k § 126 odst. l obč. zák. ustanovením speciálním [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 255/2001 (uveřejněný pod C 1920 v Souboru)].
V rovině vytýkaných vad řízení dovolatelka namítá neurčitost rozsudku zejména proto, že stavby, které mají být ve smyslu napadeného rozhodnutí odstraněny, nejsou dostatečně specifikovány , když podle dovolatelky není ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, o jaké stavby se má jednat.
Tato námitka je zjevně nedůvodná.
Dovolací soud předesílá, že nemá žádnou pochybnost o tom, co je konkrétně předmětem sporu a tuto vědomost má zjevně také žalovaná, která se proti uplatněnému nároku v průběhu řízení bránila věcně a nikdy neuplatnila jakoukoliv případnou neurčitost žalobního návrhu. Je skutečností, že výrok rozsudku odvolacího soudu ukládá žalované povinnost z pozemků žalobkyně odstranit stavbu bez bližší konkretizace, přesto takto formulovaný výrok rozsudku založit jeho neurčitost nemůže. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku jasně konstatoval, že stavbu letiště považuje za jeden funkční celek představující věc v právním slova smyslu a tvořenou jednotlivými stavbami (stání letadel, obslužné komunikace, vzletová a přistávací dráha, sítě kabelů, kanalizace, odvodnění, další stavby ). Jestliže pak výrok rozsudku formuloval na uložení povinnosti odstranit stavbu , nevyjádřil tím nic jiného, než že je žalovaná povinna odstranit všechny prvky tvořící funkční celek letiště, které jsou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu konkretizovány a které se nacházejí na povrchu pozemků, tak pod povrchem. Ostatně v průběhu řízení nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by se na pozemcích žalobkyně měly nacházet jiné stavby, jejichž existence by hrozila záměnou či pochybnostmi o tom, co konkrétně má být předmětem uložené povinnosti žalované.
Dovolatelka dále namítá, že ve výrokové části rozsudku není zohledněn následný postup při odstranění stavby, které bylo nařízeno soudem podle § 130 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. , neboť v rozsudku není stanovena lhůta pro podání takové žádosti.
Podle § 130 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále též jen stavební zákon ), jestliže o odstranění stavby rozhodl soud, požádá povinná osoba stavební úřad o stanovení podmínek pro odstranění stavby; rozhodnutí, kterým se podmínky stanoví, je prvním úkonem v řízení.
Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.
Z uvedených zákonných ustanovení nevyplývá žádná povinnost pro soud, aby v rozhodnutí ukládajícím povinnost k plnění stanovil lhůtu pro podání žádostí opírající se o § 130 odst. 2 stavebního zákona. O tuto žádost podle jednoznačného ustanovení zákona žádá povinný stavební úřad, který svým rozhodnutím stanoví podmínky, co kterých má dojít k odstranění stavby. Úvaha o vzájemném vztahu povinnosti uložené § 160 odst. 1 o. s. ř. a podmínek pro odstranění stavby stanovených stavebním úřadem např. z pohledu, kdy by stavební úřad stanovil podmínky pro odstranění stavby časově odlišné od obsahu soudního rozhodnutí, pak zjevně překračuje rámec dovolacích námitek a dovolatelka takové výhradu nečiní předmětem dovolacího přezkumu, když ostatně ani netvrdí, že by žádost podle § 130 odst. 2 stavebního zákona podala.
Pokud jde o doplnění dovolání žalované ze dne 30. srpna 2013, odkazuje dovolací soud na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř., podle kterého účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. Ke změně dovolacího návrhu není třeba souhlasu soudu.
Dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu uvedeného v dovolání. Tato vázanost se projevuje především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Dovolací soud nemůže posuzovat jiné okolnosti, než které v dovolací lhůtě uplatnil dovolatel.
Dovolání žalované je založeno na výslovné akceptaci závěru, že stavba letiště jako celek je stavbou i v občanskoprávním smyslu. Tento závěr dovolatelka nenapadá a naopak jej výslovně považuje za správný, tudíž dovolacímu přezkumu nepodléhá. Obsah doplnění dovolání směřuje k uplatnění názoru, že pojem letištní stavba ve smyslu zákona o civilním letectví nelze zaměňovat se stavbou ve smyslu občanskoprávním. V případě pozemku, je­hož povrch byl zpracován tak, aby sloužil jako dráha ke vzletům a přistávání letadel, proto nejde o stavbu z pohledu občanskoprávního. Vzletová a přistávací dráha jako součást letiště představuje pouze zpracování povrchu pozemku, tedy jeho určitou kvalitu.
Dovolatelka má za to, že uvedená okolnost způsobuje absolutní neurčitost a nevykonatelnost napadeného rozsudku . Byť byla uvedená skutečnost uplatněna v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 o. s. ř., pro úplnost vzájemných vztahů účastníků dovolací soud dodává, že i při akceptaci závěrů podávajících se z uvedeného rozsudku by to nemělo za následek neurčitost či nevykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Rozhodnutím odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu letiště, tj. jednotlivé stavby, které představují letecké stavby ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) c) zákona o civilním letectví. Dovolatelka spojuje své předsvědčení o nemožnosti případného výkonu rozhodnutí s úvahou, že není možné odstranit stavbu, která neexistuje . Z celého řízení je však zřejmé, že stavby tvořící funkční celek letiště fyzicky existují a závěry dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2417/2011 (ve sporu o určení vlastnického práva mezi odlišnými účastníky) se týkají výhradně občanskoprávní povahy vzletové a přistávací dráhy, aniž by toto rozhodnutí jakkoliv zpochybnilo stavebněprávní povahu takových drah či jejich fyzickou existenci. Výrok rozsudku odvolacího soudu tak nevykonatelností netrpí.
I zbylá část doplnění dovolání je uplatněna v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 o. s. ř., a dovolací soud tak k ní nemohl přihlédnout nehledě na to, že její obsah je v přímém protikladu s veškerou argumentací uplatněnou v řízení před nalézacími soudy i v samotném dovolání žalované.
Dovolací soud uzavírá, že je-li vázán závěrem odvolacího soudu, že všechny stavby na pozemcích žalobkyně tvoří společně jeden funkční celek stavby letiště, přičemž tento závěr opřel odvolací soud o konkrétní skutková zjištění, která souhrnně posoudil, a tento celek vyhodnotil jako věc právním slova smyslu, je tento závěr určující. V dovolání ho dovolatelka výslovně akceptuje a z tohoto závěru vychází.
S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 5 000,- Kč podle § 7 bodu 4 ve spojení s § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen vyhláška ), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 31. prosincem 2012, částkou 1 000,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 22. října 2012 § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak je výše nákladů v dovolacím řízení na straně žalobkyně představována částkou 1 573,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované uložil, aby žalobkyni nahradili náklady dovolacího řízení každý ve výši 786,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.), neboť žalovaná a vedlejší účastník mají postavení samostatných společníků.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 21. října 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu