22 Cdo 428/2006
Datum rozhodnutí: 18.05.2006
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.





22 Cdo 428/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované D. M., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 5 C 161/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2005, č. j. 30 Co 246/2005-18, takto:


Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2005, č. j. 30 Co 246/2005-18, ve výroku pod bodem II., jímž jinak bylo usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 27. dubna 2005, č. j. 5 C 161/2005-11, ve výroku I. o odmítnutí žaloby potvrzeno, a usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 27. dubna 2005, č. j. 5 C 161/2005-11, ve výroku I. vyjma odmítnutí žaloby ve vztahu k věcem, ohledně nichž usnesením Krajského soudu ze dne 29. července 2005, č. j. 30 Co 246/2005-18, žaloba odmítnuta nebyla, a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se vrací Okresním u soudu v Nymburku k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Nymburku (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 27. dubna 2005, č. j. 5 C 161/2005-11, pod bodem I. výroku odmítl podání žalobce žalobu z 1. 11. 2004 a pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně odmítl žalobu s odůvodněním, že žalobce na výzvu soudu ve stanovené lhůtě neodstranil vady žaloby, zejména nepopsal věci tak, aby byly odlišeny od ostatních věcí v držbě žalované, a neuvedl, jaká konkrétní povinnost má být žalované ve vztahu ke konkrétním věcem uložena.


Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. července 2005, č. j. 30 Co 246/2005-18, pod bodem I. výroku změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba o vydání obrazu na plátně Loď na Jadranu autora Martina Sladkého, dvou sedlářských nůžek velkých, velkého proutěného prádelního koše, osvědčení o státním občanství žalobce, oddacího listu účastníků řízení, dvou kadeřnických nůžek, psacího stroje s německou klávesnicí a rýsovacího prkna s ramenem a hlavicí pro upevnění rýsovacích pravítek se neodmítá. Pod bodem II. jinak usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o odmítnutí žaloby potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek určitosti a vykonatelnosti žalobní návrh nesplňoval u věcí, které nejsou vyjmenovány ve výroku usnesení odvolacího soudu. Uvedl, že i když byl požadavek na individualizaci věcí judikaturou upřesněn tak, že postačí obecnější popis jednotlivých věcí, je třeba trvat na takové individualizaci věci, aby byla dána určitost žalobního petitu a věci popsat alespoň tak, aby je bylo možno rozeznat od věcí stejného druhu. Podle názoru odvolacího soudu těmto požadavkům žalobní petit u věcí ve výroku usnesení odvolacího soudu neuvedených neodpovídá, neboť jednotlivé kusy nábytku nejsou popsány vůbec, chybí údaj o materiálu, barvě, příp. potahové látce, značce apod. U některých dalších věcí pak chybí dokonce údaj o množství a druhu jednotlivých věcí (viz souprava domácího nářadí, sbírka mincí, školní vysvědčení žalobce a jeho předků, osobní doklady bez uvedení druhu apod.) .


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu do výroku pod bodem II., a to z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vadu řízení žalobce spatřuje v tom, že soud některé věci, z pohledu žalobce nesporně identifikovatelné, učinil neidentifikovatelnými, přitom použil kriterií, která nemají obecně zhodnotitelnou charakteristiku a jsou tedy jen důsledkem pouhých pocitů či vjemů soudu, což je kriterium i při právu volného hodnocení důkazu soudem pro takovou selekci ale zcela nepřípustné . Podle jeho názoru není rozhodné, že vše nebylo kvalifikovaně označeno, neboť o tom, jak věc posuzovat, rozhoduje její popis a právní hodnocení není povinností žalobce. Zdůvodnil, proč nemůže věci nepatřící do společného jmění manželů popsat a doložit nabývacími doklady. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů, pokud jimi byla odmítnuta žaloba, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal usnesení odvolacího soudu v napadené části podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.


Podle § 79 odst. 1 OSŘ z návrhu na zahájení řízení (žaloby) musí být mimo jiné patrno, čeho se žalobce domáhá. Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, a to pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí, za předpokladu, že žalovaný dobrovolně nesplní povinnost uloženou mu tímto vykonatelným rozhodnutím, mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí.


K individualizaci věci, jejíhož vydání se žalobce domáhá, Nejvyšší soud ČR v usnesení z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1452, svazek 20, zaujal právní názor, od něhož není důvodu se odchýlit, že po žalobci nelze vždy žádat, aby věc, jejíhož vydání se domáhá, popsal způsobem, který by ji odlišil od všech existujících věcí stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji. Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které by odpovídaly takto specifikované věci, bylo by na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věcí upřesnit .


Žalobce má zajisté povinnost co nejblíže konkretizovat movité věci, jejichž vydání se domáhá, případně i doplnit jejich označení. To však nezbavuje soud povinnosti pokračovat ve zjišťování existence věcí, jež jsou mezi stranami sporné, a to provedením navržených důkazů, nevyjímaje ani ohledání na místě samém. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2925/2004 (viz www. nsoud.cz). Takový postup jednak umožní žalobci podrobněji popsat věci, jejichž vydání se domáhá, jednak je v zájmu meritorního rozhodnutí o žalobě. Na žalobci proto bude, aby navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení.


I s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu nebylo možno v daném případě bez dalšího jen ze žalobního návrhu dovodit, že žaloba, pokud se týká věcí nevyjmenovaných pod bodem I. výroku dovoláním napadeného usnesení, má takové nedostatky, které by zcela bránily pokračování v řízení a které by nešlo odstranit za pomoci § 43 odst. 1 OSŘ. Právě ve sporech o vydání věcí v držení žalovaného účastníka by neměl být postup soudu podle právě zmíněného ustanovení stroze formální, ale takový, který bere v úvahu pochopitelné nesnáze při vymezení věcí, jež mu mají být vydány. V tomto případě bylo především namístě vyzvat žalobce k označení důkazů, jejichž provedení by mu umožnilo identifikaci předmětných věcí. Poté by se mohla žalovaná vyjádřit k žalobě i důkazním návrhům žalobce. Odmítnutí žaloby v tomto rozsahu podle § 43 odst. 2 OSŘ proto nebylo v daných souvislostech správné v řízení přes uvedený nedostatek bylo možno ještě pokračovat.


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí v rozsahu, jak je ve výroku uvedeno, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. května 2006


JUDr. František Balák,v.r.


předseda senátu