22 Cdo 4257/2014
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák., § 150 obč. zák.



22 Cdo 4257/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MVDr. D. N., Ph.D. , zastoupené JUDr. Liborem Nedorostem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 Malé Straně, Malostranské náměstí 265/6, proti žalovanému MVDr. M. D., Ph.D. , zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 35/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2014, č. j. 37 Co 129/2012-436, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2011, č. j. 45 C 35/2008-369, z výlučných věcí náležejících do společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně věc pod položkou 2 osobní automobil Peugeot 306 v hodnotě 28 000 Kč, pod položkou 3 pozemek parc. č. 1081/7 v k. ú. L. zapsaný na LV č. 765 v hodnotě 744 000 Kč, pod položkou 7 hotovost na účtu č. 1650841033/0800 ve výši 1 613 Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 773 613 Kč; do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal věc pod položkou 1 osobní automobil Škoda Octavia v hodnotě 64 400 Kč, pod položkou 5 hotovost na účtu č. 203158983/0300 ve výši 21 249,49 Kč, tedy majetek v celkové hodnotě 85 649,49 Kč (výrok I.). Dále uložil žalobkyni povinnost doplatit žalovanému na dorovnání vypořádacího podílu částku 343 981,76 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl návrh ohledně položky č. 4 finanční úspory ve výši 450 000 Kč, položky č. 6 půjčka ve výši 418 000 Kč, položky č. 8 finanční účast žalobkyně na nemovitostech zapsaných na LV č. 532 pro obec R. ve výši 438 155 Kč a položky č. 9 hotovost na účtu žalobkyně č. 166378513/5100 (výrok III.). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroku IV a V.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok VI.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. května 2014, č. j. 37 Co 129/2012-436, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až V. (výrok I.), výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že účastníci nejsou povinni zaplatit České republice Městskému soudu v Brně soudní poplatek ze žaloby ve výši 4 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Podle žalobkyně je mizivá argumentace odvolacího soudu v naprosté většině v rozporu s obsahem spisu soudu prvního stupně a jeho skutkovými závěry. Odvolací soud pomíjí rozhodovací praxi dovolacího soudu, že oba manželé mají právo majetek ve společném jmění manželů užívat a nemohou vyloučit z užívání druhého manžela. Žalovaný měl jako jediný možnost dispozice se společnými prostředky na jeho účtu a takový výkon práva je jednoznačně v rozporu s dobrými mravy. Tato odvolacím soudem zjevně přehlédnutá skutečnost má pro celé skutkové a z něj plynoucí právní posouzení zásadní právní význam. K jednotlivým položkám uvádí: Ve vztahu k položce č. 1 opomenul soud prvního stupně do své úvahy zahrnout, že žalobkyně byla z užívání vozidla vyloučena a ke snížení hodnoty věci opotřebením došlo zcela převážně užíváním žalovaným, přičemž upozorňuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 Co 172/73. Soudy obou stupňů zaujaly zjevně nesprávné právní hodnocení, neboť věc svévolně, bez dohody užíval výlučně jen jeden účastník, kdy s ohledem na judikaturu by za takového stavu nebylo spravedlivé vycházet z ceny věci v době zániku společného jmění bez přihlédnutí k tomu, že ke snížení hodnoty věci opotřebením došlo zcela převážně užíváním věci druhým z manželů.
Položce č. 3 žalobkyně vytýká, že podle současného zjištění cena nemovitosti neodpovídá obsahu zákonné definici obvyklé ceny, neboť z vyjádření realitní kanceláře vyplývá, že nemovitost je neprodejná. Všichni potencionální zájemci totiž poté, co zjistili, že k nemovitosti nevede přístupová cesta, o ni ztratili zájem. Jelikož věc je neprodejná, nemá žalobkyně o předmětnou nemovitost zájem. S odkazem na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4089/2008 má tak za to, že skutkové zjištění ve vztahu k nemovitosti a její ceně nemá oporu v provedeném dokazování, neboť zcela došlo k pominutí rozhodných skutečností. K položce č. 4 uvádí, že podle jejího názoru bylo naopak provedeným dokazováním prokázáno, že v domácnosti byly v roce 2004 uschovány hotovostní úspory ve výši nejméně 450 000 Kč. Tato částka pochází dílem z výplat obou účastníků řízení a dílem z odměn žalovaného za operativní výkony. V září roku 2004 požádal žalovaný její rodiče, aby mu tyto peníze před ní ukryli na jejich účet. Tyto peníze pak žalovaný v roce 2005 sám vybral. Smlouva o půjčce ze dne 12. 5. 2004 je v tomto ohledu toliko předstíraným právním úkonem, který má zastřít skutečný stav věci. Žalobkyně uvádí konkrétní důvody, proč má za to, že se jedná toliko o fiktivní půjčku, přičemž ke svým tvrzením navrhla i patřičné důkazy. Obrana žalovaného je pak smýšlená.
U položky č. 5 soudy přehlédly, že předmětem nároku na vypořádání společného jmění manželů (dále jen SJM ) nebyla žalobkyní označená částka předcházející datu, kdy jí byla znemožněna dispozice se společnými prostředky, ale po tomto datu, a to v období následujícím poté, co jí žalovaný znemožnil dispozice s účtem a čerpání prostředků na něm a předcházejícímu zániku manželství. Soud konstatoval ve zjevném rozporu s provedeným důkazem, že z těchto finančních prostředků měly prospěch obě strany sporu. Z trestního spisu jednoznačně vyplývá, že žalovaný jí v září 2004 odcizil platební kartu k účtu a bylo prokázáno, že z něj žádné peníze od září 2004 nevybírala a s penězi disponoval jen žalovaný. Na předmětném účtu byla přitom zaznamenána hotovost ve výši 580 542,89 Kč. Přestože žalovaný žádným způsobem neprokázal, že tyto prostředky vynaložil skutečně v zájmu obou účastníků, rozhodly soudy obou stupňů v jeho prospěch, čímž se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně jednotlivými tvrzeními rozporuje, že žalovaný skutečně vynaložil prostředky ve prospěch obou účastníků či ve prospěch jejich dcery. Rozhodně tak nelze dospět k výsledné částce 21 249,49 Kč, ale nejméně k částce 519 292,39 Kč. Soudy obou stupňů neuvádí žádné skutečnosti a důkazy, na jejichž základě by konstruovaly svůj závěr právě ve vztahu k celé zjištěné částce 580 542,89 Kč. Jejich rozhodnutí tak není náležitě odůvodněné, když není zřejmé, jak soudy obou stupňů dospěly k vypořádacímu podílu. Jelikož žalovaný neprokázal, že finanční prostředky měly být vynaloženy ve prospěch obou účastníků, bylo namístě uplatnit závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2465/2010.
K položce č. 6 má žalobkyně za to, že bylo osvědčeno, že za trvání manželství s žalovaným byla pořízena jako majetková pasiva spadající do masy SJM, a to půjčkami od rodičů žalobkyně. Žalobkyně přitom předložila patřičná tvrzení a navrhla provést důkazy, které však soudy obou stupňů neprovedly, ani nekonstatovaly, proč tak neučinily. Odvolací soud na tyto výtky nereagoval ani v odvolání. K vypořádání položky č. 8 a 9 žalobkyně ničeho nenamítá, neboť tyto položky nikdy za součást masy SJM nepovažovala. S ohledem na uvedené neobstojí její povinnost doplatit žalovanému na dorovnání podílu 343 981,76 Kč. Odvolací soud v rámci přezkumné činnosti nedostál svým povinnostem. Žalobkyně závěrem upozorňuje, že porušení čl. 36 Listiny způsobuje, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, obdobně opomenuté důkazy a nenáležité odůvodnění. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. května 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V posuzované věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v dovolání explicitně nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., otázka přípustnosti dovolání nevyplývá ani z obsahu dovolání. Podmínka vymezení přípustnosti dovolání pak není zjevně naplněna ani dovolatelkou částečně citovaným textem § 237 o. s. ř. ve směru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud k uvedenému dodává, že sám si není oprávněn otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelky vymezit, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Nadto dovolatelka svými námitkami v dovolání převážně rozporuje zjištěný skutkový stav (například námitka proti zjištěné ceně pozemku parc. č. 1081/7, námitka nezohlednění některých důkazů), přičemž na takto vymezeném skutkovém stavu mnohdy konstruuje své námitky proti právnímu posouzení (například fiktivnost půjčky). Takový postup je však rozporný s § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto zjištěný skutkový stav není možné s úspěchem v dovolacím řízení napadnout ani tehdy, když na odlišném skutkovém stavu dovolatelka konstruuje svou právní argumentaci. Na tom ničeho nemění ani dovolatelkou uváděná rozhodnutí dovolacího soudu, neboť v nich dovolací soud postupoval podle odlišného znění občanského soudního řádu a oproti současné právní úpravě bylo možné výjimečně zjištěný skutkový stav přezkoumávat. Vzhledem k tomu dovolání, směřující proti všem položkám s výjimkou položek č. 1 a 5 majícím tvořit předmět společného jmění manželů, nemůže být úspěšné.
K vytýkaným vadám řízení pak dovolací soud zdůrazňuje, že dovolatelka v jejich souvislosti nevymezila otázku přípustnosti dovolání, a proto lze vady řízení přezkoumávat jen za předpokladu, že dovolací soud shledá z jiného důvodu dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud se proto v dovolacím přezkumu zaměřil toliko na položku č. 1 a č. 5, vůči nimž sice dovolatelka taktéž nevymezila otázku přípustnosti dovolání, nicméně s ohledem na obsah dovolání je zřejmé, že dovolatelka v jejich rámci uplatnila alespoň právní námitky.
K vypořádání položky č. 1 žalobkyně namítala, že soudy měly při stanovení hodnoty automobilu Škoda Octavia zohlednit, že automobil využíval výlučně žalovaný a odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 7 Co 172/73.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 1973, sp. zn. 7 Co 172/73 (publikovaného pod č. 43/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), i když se to, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví, uhrazuje zásadně ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci za trvání bezpodílového spoluvlastnictví, lze přihlížet i k tomu, zda v konkrétním případě manžel, který náklad vynaložil, nebyl v užívání společné věci podstatně omezen a zda ke snížení hodnoty věci opotřebením nedošlo zcela převážně užíváním věci druhým z manželů . Z uvedené citace zřetelně vyplývá, že rozhodnutí je pro posouzení věci irelevantní, neboť se týká problematiky tzv. vnosů. V posuzovaném případě však ve vztahu k automobilu vnos ze strany žádného z účastníků uplatněn nebyl. Nadto dovolatelka mohla za trvání manželství zahájit řízení o úpravě užívání společné věci ve společném jmění manželů, čímž by se mohla domoci úpravy užívání uvedeného automobilu. Pokud tak neučinila a spokojila se s užíváním automobilu žalovaným, který automobil běžně používal, jde nečinnost žalobkyně k její tíži.
K vypořádání položky č. 5 namítala, že závěry soudů obou stupňů v posouzení výběru finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů z účtu u ČSOB žalovaným jsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství způsobem, který je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod č. C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].
Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s § 145 odst. 2 vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452)].
Prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 (uveřejněný pod č. C 13611 v Souboru)].
To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2013, str. 62)]. V rozsudku ze dne 16. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud došlo ke spotřebování finančních prostředků k uspokojování potřeb rodiny nebo šlo o použití takových prostředků v souladu s institutem společného jmění manželů, spotřebované prostředky se do vypořádání společného jmění manželů nijak nepromítnou.
V posuzovaném případě k položce č. 5 soud prvního stupně uvedl, že k příslušnému účtu u ČSOB měli dispoziční právo oba účastníci a byly z něho hrazeny společné náklady související s vedením domácnosti. Od září 2004 bylo žalobkyni znemožněno s tímto účtem disponovat, a proto se domáhá vypořádání částky 225 053,72 Kč. V této souvislosti proto soud zkoumal, zda z tohoto účtu, resp. finančních prostředků měla prospěch pouze jedna strana. Z výpisu vyplynulo, že z účtu byly hrazeny potřeby nejen obou účastníků, ale i jejich dcery, a to pojištění, úhrada nákupů. Z prostředků na tomto účtu měli prospěch oba účastníci a soud tedy neměl důvod užít jiné konstrukce než vyjít ze stavu účtu, který byl ke dni zániku SJM, tedy ke dni 4. 11. 2006. Podle soudu prvního stupně nebylo možné se přiklonit k řešení vyplývajícímu z názoru žalobkyně, podle něhož by k vypořádání měla spadat nejvyšší dosažená částka na účtu, neboť po 30. 9. 2004, kdy byla na účtu zaznamenaná hotovost ve výši 580 542,89 Kč, se z výpisu z účtu jasně podává, že tento účet nesloužil pouze ke krytí potřeb žalovaného, nýbrž byly hrazeny i náklady, které souvisely s pojištěním dcery účastníků i žalobkyně a také ke krytí potřeb nezletilé. A proto soud prvního stupně považoval za spravedlivé vyjít z obvyklé zásady, tedy ze stavu účtu ke dni zániku společného jmění manželů. K tomuto dni na účtu byla zjištěna částka 21 249 Kč, kterou soud zahrnul do vypořádání společného jmění manželů.
S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, podle něhož pokud byla na účtu u ČSOB ke dni 30. 9. 2004 částka 580 542,89 Kč, pak částka 300 000 Kč čerpaná 1. 10. 2004 představuje půjčku účastníků otci žalobkyně, který její vrácení potvrdil. Žalobkyně měla ostatně k tomuto účtu dispoziční oprávnění (kartu), která byla blokována 13. 12. 2004. Ostatně ani žalobkyně nezpochybňuje, že v její prospěch a ve prospěch nezletilé dcery žalovaný z tohoto účtu čerpal, a nelze proto nakládání s úsporami nepřesahujícími řádově částky 10 000 Kč považovat za úkony činěné v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal souladnost těchto závěrů s výše uvedenou judikaturou, přičemž neshledal, že by závěry soudů obou stupňů byl zjevně nepřiměřené. Soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily, že i když žalovaný měl vybrat z účtu finanční prostředky ve výši přesahující 500 000 Kč, použil je jednak na půjčku otci žalobkyně, jednak na dílčí platby, které byly činěny ve prospěch obou účastníků řízení, přičemž se jednalo o obvyklou správu společného jmění manželů. Výhrady dovolatelky se pak zaměřují především na to, že podle skutkových tvrzení a dokazování je zřejmé, že rozdíl mezi stavem na účtu ke dni 30. 9. 2004 a ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství rozhodně neodpovídá. Dovolatelka nicméně těmito výhradami opětovně nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, resp. namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů (případně namítá neprovedení navržených důkazů) a nikoliv právní posouzení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. listopadu 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu