22 Cdo 4245/2008
Datum rozhodnutí: 15.09.2010
Dotčené předpisy: § 150 obč. zák. ve znění do 31.07.1998




22 Cdo 4245/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalované Pharm. Dr. J. T. , zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo nám. 19, o zaplacení 650 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 331/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2008, č. j. 20 Co 172/2008-77, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Josefa Svobody.

O d ů v o d n ě n í :
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Náchodě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 6 C 331/2007-32, zamítl žalobu ohledně zaplacení 650 000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. června 2008, č. j. 20 Co 172/2008-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Dovolání není přípustné.

Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že dne 12. června 1995 se účastníci jako tehdejší manželé dohodli na zúžení bezpodílového spoluvlastnictví potud, že toutéž smlouvou kupované nemovitosti od prodávajících budou ve výlučném vlastnictví žalované, přičemž nejpozději v tento den byla uhrazena ze společných prostředků část kupní ceny ve výši 1 300 000,- Kč. Dále vyšly ze zjištění, že ke dni 27. června 1995 bylo rozsudkem soudu zrušeno tehdy mezi účastníky existující bezpodílové spoluvlastnictví. Žalobce se pak žalované částky domáhá s poukazem na skutečnost, že uvedená částka byla ze společných prostředků vynaložena na výlučný majetek žalované.

Právně pak odvolací soud tento žalobcem uplatněný nárok charakterizoval jako investici (vnos) ze společného majetku na majetek výlučný.

S tímto názorem pak dovolatel polemizuje a vyjadřuje názor, že se nejedná o investici (vnos), ale o ostatní majetkové právo manželům společné, které přešlo v původní částce 1 300 000,- Kč do podílového spoluvlastnictví se stejnými díly spoluvlastníků a jako takové by mělo být vypořádáno. V této souvislosti pak formuluje otázku zásadního právního významu tak, že jí je otázka právního posouzení vypořádání ostatních majetkových práv manželům společných po uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů za situace, kdy nedošlo k jeho vypořádání dohodou, nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu a manželství nadále existovalo .

Uvedená otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť právní posouzení případů, kdy je ze společného majetku vynaložena částka na majetek některého z manželů provedl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Případy, kdy dochází k použití společných finančních prostředků na výlučný majetek jednoho z manželů (a obráceně) představují nikoliv majetkové právo, manželům společné , ale případy tzv. investic (vnosů), jejichž právní režim je výslovně upraven v § 149 odst. 2 obč. zák. pro institut společného jmění manželů a v § 150 věta druhá občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., pro institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2101 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4621)

Je tomu tak proto, že právní úprava vnosů dopadá na řešení případů přesunů majetku ve prospěch společného majetku nebo ve prospěch samostatných majetků manželů. Případy majetkových práv, jež by byla oběma manželům společná a k nimž se standardně řadí např. členský podíl ve stavebním bytovém družstvu, představují kategorii zcela odlišnou, charakteristickou majetkovou hodnotou společnou oběma manželům.

Jestliže tedy v daném případě v červnu 1995 došlo jednak k vynětí žalovanou kupovaných nemovitostí z tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž na úhradu kupní ceny byly použity prostředky ze společného majetku, a jednak ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, je závěr odvolacího soudu, že se jedná o tzv. investici (vnos) a nikoliv o majetkové právo manželům společné, které by mělo být vypořádáno v režimu rovnodílného podílového spoluvlastnictví, správný a rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák. tak na danou věc nedopadá, neboť právo na náhradu tzv. vnosu není právem manželům společným.

Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 5, (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobce) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 060,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12 360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu