22 Cdo 4233/2016
Datum rozhodnutí: 02.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 4233/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. Ing. I. Z. , zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalovaným: 1) B. Š. a 2) E. Š. , zastoupeným Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 90/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2016, č. j. 21 Co 439/2014-402, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Mariana Pavlova, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. 6. 2013, č. j. 7 C 90/2009-276, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku st. parc. č. 1011 (dále jen předmětný pozemek ), nacházejícího se v katastrálním území N., obec T. pod O. a zaměřeného v geometrickém plánu Ing. Zdeňka Michaličky ze dne 10. 3. 2009, č. 292-14/2009, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 19 553 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 Co 439/2014-320, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 22 Cdo 3264/2015-346, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 21 Co 439/2014-402, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce rozsáhle rekapituluje průběh řízení a dokazování, zejména dříve proběhnuté restituční řízení. Zdůrazňuje chybný zákres hranic, kdy je podle jeho názoru nutné se zabývat otázkou, proč průběh hranic v terénu zcela neodpovídá stavu digitální katastrální mapy. Zdůrazňuje, že společně s bratrem byli vždy vlastníky předmětného pozemku a naopak žalovaní nikdy nevyjádřili ani nenamítali, že by jim předmětný pozemek patřil. Současné rozhodnutí odvolacího soudu znamená pro žalobce nepřiměřenou tvrdost, která je v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na znalecký posudek znalce z roku 1991. V restitučním řízení byl žalobci vydán i předmětný pozemek, což potvrdil i Pozemkový úřad v Hradci Králové. Soudy postupovaly nesprávně, pokud se zaměřily na výrok o vydržení a nikoliv na závěr o vlastnictví k pozemku na základě restitučního řízení. Namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Uvádí také, že pozemek užívá od roku 1992 až do současnosti, přičemž změna katastrálního operátu nemohla mít vliv na hmotněprávní vztahy. Dopis ze dne 9. 4. 2008 nemohl zpochybnit jeho dobrou víru, neboť řešil vztah k jiným pozemkům. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření považují dovolání za nedůvodné. Vlastníkem předmětného pozemku nejsou žalobce ani žalovaní, nýbrž nejspíše Česká republika. Žalobce vlastnictví k předmětnému pozemku nenabyl vydržením, neboť nesplnil veškeré zákonné předpoklady. Navrhují, aby dovolací soud dovolání nevyhověl .
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V dané věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatel v dovolání neuvedl žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ta přitom nevyplývá ani z obsahu dovolání, když jeho obsahem je především rozsáhlá polemika se zjištěným skutkovým stavem a vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu bez jakéhokoliv náznaku vymezení obecné právní otázky, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Ostatně samotnou přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , čímž zjevně míří na právní úpravu účinnou do 31. 12. 2012. Dovolatel tím zcela pomíjí zásadní změnu koncepce dovolacího řízení, která nastala zákonem č. 404/2012 Sb., jenž především změnil podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a omezil dovolací důvody toliko na nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). Pochybení dovolatele v dané věci umocňuje fakt, že ke změně právní úpravy dovolacího řízení došlo již před více jak 3 lety (od 1. 1. 2013), že byl o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 zcela správně poučen v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a že je zastoupen osobou znalou práva. Ostatně již v předchozím rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015, Nejvyšší soud podmínky přípustnosti dovolání podle nové právní úpravy vysvětlil.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závazné právní názory obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 22 Cdo 2169/2012-204, a ze dne 8. 9. 2015, č. j. 22 Cdo 3264/2015-346; odvolací soud se řádně vypořádal se všemi relevantními námitkami žalobce, a proto dovolací soud nemá v tomto ohledu odvolacímu soudu čeho vytknout.
Jelikož dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 2. listopadu 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu