22 Cdo 4211/2014
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 151 odst. 2 o. s. ř., § 136 o. s. ř., § 542 odst. 1 obch. zák.



22 Cdo 4211/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 52, proti žalovaným 1) městu Šenovu, se sídlem v Šenově, Radniční náměstí 300, zastoupenému Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, 2) Ing. M. V., 3) V. V., 4) Ing. A. M., zastoupenému Mgr. Jindřichem Sobotkou, advokátem se sídlem v Brně, Trnitá 491/3, o určení vlastnického práva ke kanalizační stoce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 15/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014, č. j. 15 Co 190/2014-129, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014, č. j. 15 Co 190/2014-129, se ve výrocích I., IV., V. a v části výroku III., v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014, č. j. 15 Co 190/2014-129, do výroků II., VI. a části výroku III., v níž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.
Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. 32 C 15/2013-53, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem kanalizační stoky označené jako AI umístěné na pozemku parc. č. 2925/1 v k. ú. Š. u O., obci Š., zapsaném na LV č. 1 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, dále na pozemku parc. č. 2925/3 v k. ú. Š. u O., obci Š., zapsaném na LV č. 279 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, a rovněž umístěné na pozemku parc. č. 2925/2 v k. ú. Š. u O., obci Š., zapsaném na LV č. 925 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, a to v délce 316 m od napojení na stoku A/3 na pozemku parc. č. 2925/1 až k hranici pozemku parc. č. 2925/3 a pozemku parc. č. 3367/1, v k. ú. Š. u O., obci Š., zapsaném na LV č. 279 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava (výrok I.). Uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 105 996 Kč (výrok II.) a žalovanému 4) částku 66 792 Kč (výrok III.). Dále rozhodl, že žalobce a žalovaní 2) a 3) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30. 9. 2005 uzavřely město Šenov [žalovaný 1)] jako objednatel a konsorcium TCHAS-STASPO jako zhotovitel (dále rovněž jako konsorcium ) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování kanalizační sítě ve městě Šenov, specifikované v čl. II smlouvy. Podle čl. 11.1.1. Obchodních podmínek na dodávku stavby inženýrských sítí, jež jsou nedílnou součástí této smlouvy, bylo konsorcium oprávněno jako zhotovitel pověřit provedením části díla třetí osobu (subdodavatele).
Dne 6. 6. 2006 uzavřeli společnost Římstav, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Přívozská 21 (jako subdodavatel shora uvedeného konsorcia hlavního zhotovitele kanalizační sítě v městě Šenově) a J. K. (žalobce) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení některých částí kanalizační sítě v městě Šenově, mimo jiné i stoky AI. Podle čl. 5.7 této smlouvy o dílo přešlo vlastnictví k předmětu smlouvy na společnost Římstav, s. r. o. až se zaplacením faktur (dále rovněž jako výhrada vlastnického práva ). Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázané, že společnost Římstav, s. r. o. ničeho z ceny díla žalobci neuhradila.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 1) se stal vlastníkem celé kanalizační sítě ve městě Šenově na základě § 542 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), neboť konsorcium jako hlavní zhotovitel zhotovilo věc u objednatele na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil. Pokud byla ujednána mezi společností Římstav, s. r. o., jako subdodavatelem konsorcia, a J. K. (žalobcem) výhrada vlastnického k části díla zhotovované žalobcem, není ujednání účinné, neboť tato výhrada vlastnického práva byla vázána na úplnou úhradu sjednaných záloh z ceny díla. Jelikož v souvislosti s předáním díla vznikl žalobci nárok na celou cenu díla, nemůže být výhrada vlastnického práva po předání díla dále uplatňována (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 846/2003).
Procesně úspěšným účastníkům přiznal soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výši stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž jako advokátní tarif ).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 15 Co 190/2014-129, potvrdil výrok I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II. a III.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 84 797 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42 398 Kč (výrok IV.) a žalovanému 4) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 45 594 Kč (výrok V.). Ve výroku VI. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a považoval je za správná. Uvedl, že část kanalizační stoky, ke které se žalobce domáhá určení vlastnického práva, není samostatnou věcí a jako taková se stala součástí věci hlavní, proto se nejedná o způsobilý předmět vlastnického práva. Vlastníkem této části kanalizační stoky se stal vlastník věci (kanalizace), tedy žalovaný 1), a to na základě § 542 odst. 1 obch. zák. a na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 30. 9. 2005 mezi žalovaným 1) a konsorciem jako hlavním zhotovitelem. Poznamenal, že i kdyby část kanalizační stoky, ke které se žalobce domáhá určení vlastnického práva, byla samostatnou věcí v právním smyslu, nebyla by žaloba důvodná. I v takovém případě nabyl žalovaný 1) vlastnické právo k části kanalizační stoky na základě smlouvy o dílo ze dne 30. 9. 2005 uzavřené mezi žalovaným 1) a konsorciem jako hlavním zhotovitelem v souladu s § 542 odst. 1 obch. zák., přičemž na nabytí vlastnického práva žalovaným 1) nemohou mít vliv odchylná ujednání obsažená ve smlouvách o dílo uzavřených mezi konsorciem a jeho subdodavateli, příp. mezi subdodavateli navzájem. Dovodil, že vůči žalovaným 2), 3) a 4) nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť tito jsou podle tvrzení žalobce účastníky řízení pouze z titulu svého vlastnického práva k pozemkům, pod nimiž se kanalizace nachází, neuplatňují vlastnické právo ke kanalizační stoce a kanalizace (ani její část) není součástí pozemku. Procesně úspěšným účastníkům přiznal odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výši stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu či které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Podle dovolatele není správný závěr odvolacího soudu, že část kanalizační stoky, k níž se domáhá určení vlastnického práva, není samostatnou věcí v právním slova smyslu. Při posouzení toho, zda část kanalizační stoky je samostatnou věcí v právním slova smyslu, nelze vycházet z pojetí, že část věci je součástí věci jako celku, pokud s ním tvoří propojený funkční celek, který nelze rozdělit, aniž by došlo k jeho znehodnocení a ztrátě funkčnosti. Je nutné přihlédnout ke specifickému charakteru kanalizace. Kanalizace je podle § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vodovodech a kanalizacích ), provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky a kanalizační objekty. Podle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích jsou vlastníci kanalizací, popřípadě jejich provozně souvisejících částí, povinni vzájemně upravit svá práva a povinnosti tak, aby bylo zajištěno plynulé a kvalitní provozování kanalizace. Z toho vyplývá, že kanalizaci tvoří samostatné věci v právním slova smyslu, a část kanalizace (v projednávané věci část kanalizační stoky, k níž se žalobce domáhá určení vlastnického práva), kterou lze samostatně provozovat a funkčně oddělit od jiných částí kanalizace, je samostatnou věcí v právním smyslu. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný 1) nabyl vlastnické právo k části kanalizační stoky na základě § 542 odst. 1 obch. zák. i v případě, že je samostatnou věcí v právním smyslu. Uvádí, že je důležité zohlednit výhradu vlastnického práva, která byla ujednána ve smlouvě uzavřené mezi dovolatelem a společností Římstav, s. r. o., jakožto subdodavatelem konsorcia, které bylo hlavním zhotovitelem kanalizace v městě Šenově, a podle které svědčí vlastnické právo k části kanalizační stoky zhotovené žalobcem žalobci. Tato výhrada vlastnického práva je podle žalobce účinná rovněž proti žalovanému 1), který nemohl kvůli výhradě vlastnického práva sjednané ve prospěch žalobce nabýt vlastnické právo k této části kanalizační stoky.
Podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci rovněž závěr odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který jejich výši stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Uvádí, že podle § 5 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudní řízení, ve znění pozdějších předpisů, za jejíž účinnosti podal žalobu na určení vlastnického práva, činila sazba odměny za zastupování ve věcech o určení vlastnického práva k nemovité věci 20 000 Kč. Výše náhrady nákladů řízení stanovená na základě advokátního tarifu značně převyšuje výši náhrady nákladů řízení stanovené na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb. Byla-li žaloba podána za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., žalobce legitimně očekával v případě neúspěchu ve sporu uložení povinnosti nahradit žalovaným náklady řízení ve výši podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nikoliv podle advokátního tarifu.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje ho za správné. Uvádí, že odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení postupovaly soudy nižších stupňů podle právního předpisu účinného v době jejich rozhodování a jejich rozhodnutí v tomto ohledu nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Žalovaní 2), 3) a 4) se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu do výroků I., IV., V. a do části výroku III., v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů), je přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť napadené rozhodnutí v tomto rozsahu není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je do shora uvedených výroků důvodné.
Žalobce především namítá, že výše náhrady nákladů řízení má být stanovena na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb., jelikož žaloba byla podána za účinnosti této vyhlášky a žalobce legitimně očekával v případě neúspěchu ve sporu stanovení výše náhrady nákladů řízení na základě této vyhlášky.
Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (dostupném na www.usoud.cz ), ke způsobu stanovení náhrady nákladů řízení po zrušení náhradové vyhlášky uvedl: Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací § 151 odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je na místě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení § 136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy. Dále v nálezu uvedl, že obecné soudy mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají.
Ačkoli dosavadní většinová rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházela z názoru, že po zrušení náhradové vyhlášky se náklady řízení určí podle advokátního tarifu, a to i v případě nákladů vzniklých ještě za účinnosti náhradové vyhlášky (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jako i množství na něho navazujících rozhodnutí), přístup vyjádřený v citovaném nálezu Ústavního soudu se rovněž v části judikatury dovolacího soudu objevil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1025/2016).
Jestliže Ústavní soud dospěl k závěru, že absenci zvláštního právního předpisu, předpokládaného ustanovením § 151 odst. 2 o. s. ř., je třeba překlenout volnou úvahou, nikoli paušální aplikací advokátního tarifu, je povinností obecných soudů postupovat v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14).
Protože při stanovení náhrady nákladů řízení je třeba vycházet z citovaného nálezu Ústavního soudu, je dovolání důvodné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I., IV., V. a v části výroku III., v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil. V dalším řízení zohlední odvolací soud při stanovení náhrady nákladů řízení nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV ÚS 3559/15.
Dovolání žalobce do výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Odvolací soud ve výroku II. potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva ke kanalizační stoce.
Podle § 542 odst. 1 obch. zák. jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1532/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že nebyl-li subdodavatel ve smluvním vztahu k objednateli, a smlouva o dílo uzavřená mezi zhotovitelem a objednatelem nevylučovala, aby zhotovitel pověřil provedením díla (jeho části) jinou osobu, potom na vzájemné vztahy mezi zhotovitelem a objednatelem nemá obsah smlouvy uzavřené mezi subdodavatelem a zhotovitelem vliv, a pro vznik vlastnického práva objednatele podle § 542 odst. 1 obchodního zákoníku není rozhodné, zda zhotovitel k provedení díla použil jinou osobu a zda v tomto vztahu (ve vztahu mezi subdodavatelem a zhotovitelem) došlo k nabytí vlastnického práva zhotovitelem.
Tento závěr následně dovolací soud upravil v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 81/2004, kde uvedl, že aplikace výše uvedeného ustanovení (§ 542 odst. 1 obch. zák.) by přicházela v úvahu tehdy, pokud by zhotovitel (podle smlouvy o dílo uzavřené s žalovaným) věci, k nimž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva, zhotovoval v místě v tomto ustanovení zmiňovaném. Samotná skutečnost, že na tomto místě zhotovitel pro objednatele (žalovaného) zhotovoval věc jinou (stavbu), je pak právně významná pro posouzení otázky vlastnictví k této jiné věci, a nikoli k věcem, k nimž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva. Z ustanovení § 542 odst. 1 obch. zák. tak existenci vlastnického práva žalovaného k věcem zhotoveným žalobkyní dovozovat nelze . Velký senát Nejvyššího soudu přitom posuzoval otázku vlastnického práva ke čtyřem kusům vstupních dveří, které byly dodány jejich zhotovitelem na stavbu domu.
V projednávané věci žalovaný 1) (město Šenov) a konsorcium TCHAS-STASPO uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování kanalizační sítě ve městě Šenově specifikované v čl. II. této smlouvy. Na základě Obchodních podmínek na dodávku stavby inženýrských sítí, jež jsou nedílnou součástí této smlouvy, bylo konsorcium jako zhotovitel oprávněno pověřit provedením části díla třetí osobu (subdodavatele). Následně uzavřeli společnost Římstav, s. r. o., jako subdodavatel konsorcia TCHAS-STASPO , a J. K. (žalobce) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení některých částí kanalizační sítě v městě Šenově, mimo jiné i stoky AI. Jelikož konsorcium TCHAS-STASPO jako zhotovitel (resp. zčásti prostřednictvím subdodavatelů) zhotovilo dílo na pozemcích objednatele [žalovaného 1)], potažmo na pozemcích, které žalovaný 1) jako objednatel opatřil, nabyl žalovaný 1) vlastnické právo k tomuto dílu (a i k jeho jednotlivým částem, tedy i stoce AI) na základě § 542 odst. 1 obch. zák., a to bez ohledu na obsah smlouvy uzavřené mezi zhotovitelem a subdodavatelem, resp. mezi subdodavateli navzájem. Protože obsah smlouvy uzavřené mezi zhotovitelem a subdodavatelem, resp. mezi subdodavateli navzájem, nemá na nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k dílu, resp. jeho části, na základě § 542 odst. 1 obch. zák. žádný vliv a pro nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k dílu, resp. jeho části, není rozhodné, zda došlo ve vztahu mezi subdodavatelem a zhotovitelem k nabytí vlastnického práva zhotovitelem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1532/99 a ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003). A jelikož část kanalizační stoky, k níž se žalobce domáhá určení vlastnického práva, je částí díla (přičemž částí díla může být součást věci i samostatná věc v právním smyslu), nabyl žalovaný 1) vlastnické právo k této části díla (k této kanalizační stoce) na základě § 542 odst. 1 obch. zák. Je přitom nutné zopakovat, že předmětná část kanalizační stoky byla žalobcem jako subdodavatelem zhotovována na pozemcích žalovaného 1) jako objednatele, nebo pozemcích, které žalovaný 1) k tomuto účelu opatřil. Žalobce tedy zhotovoval předmětnou část kanalizační stoky v místě zmiňovaném v ustanovení § 542 odst. 1 obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu se závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003.
Není důvodnou námitka dovolatele, že na základě smlouvy o dílo nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka , jinými slovy řečeno že v rámci smlouvy o dílo se neuplatní § 446 obch. zák., podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Nejvyšší soud kupříkladu v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008, uvedl, že s ohledem na odkaz obsažený v § 554 obch. zák. je možné i pro účely smlouvy o dílo nabýt vlastnické právo od nevlastníka za podmínek stanovených v § 446 obch. zák.
Neobstojí rovněž námitka dovolatele, že v případě zhotovení kanalizace nelze aplikovat § 542 odst. 1 obch. zák., neboť kanalizace je zhotovována pod povrchem pozemku, a to i pod povrchem pozemků ve vlastnictví subjektů odlišných od žalovaného 1). Kanalizace je podle § 2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů, provozně samostatný soubor staveb, tedy soubor samostatných nemovitých věcí, jež nejsou součástí pozemku (srov. § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ustanovení § 542 odst. 1 obch. zák. je nutné vyložit tak, že způsob nabývání vlastnického práva k předmětu smlouvy o dílo se vztahuje rovněž pro stavby budované pod povrchem pozemku, jež nejsou (a nebyly) jeho součástí, neboť ze zákona nevyplývá jiný způsob nabývání vlastnického práva objednatele k těmto stavbám a není žádného důvodu pro odlišný způsob nabývání vlastnického práva objednatele k těmto stavbám. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že i když stavby byly zhotovovány pod povrchem pozemků ve vlastnictví subjektů odlišných od žalovaného 1), jedná se o pozemky, které žalovaný 1) pro tyto stavby opatřil, a tudíž nabyl ke kanalizaci vlastnické právo na základě § 542 odst. 1 obch. zák.
Uzavřel-li odvolací soud, že žalobce není vlastníkem části kanalizační stoky, k níž se domáhá určení vlastnického práva, protože žalovaný 1) nabyl vlastnické právo k této části kanalizační stoky na základě § 542 odst. 1 obch. zák., je v této části rozhodnutí odvolacího soudu založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva k části kanalizační stoky, přípustné podle § 237 o. s. ř.
Dovolací soud poznamenává, že žalovaní 2), 3) a 4) jako vlastníci pozemků, pod nimiž se nachází předmětná kanalizace, nejsou v projednávané věci ve sporu o určení vlastnického práva pasivně legitimováni. Z § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (a rovněž z § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích ve spojení s § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), vyplývá, že kanalizace je samostatnou nemovitou věcí a není součástí pozemku. Pokud tedy vlastníci pozemků, pod nimiž je kanalizace umístěna, netvrdí a neprokazují, že nabyli vlastnické právo ke kanalizaci na základě smlouvy či jiné právní skutečnosti, a jejich vlastnické právo ke kanalizační stoce nezakládá žádná jiná právní skutečnost, nejsou ve sporu o určení vlastnického práva ke kanalizaci pasivně legitimováni.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu do výroku VI. a do části výroku III., v níž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, není přípustné. Zkoumání, zda je dovolání do některého z výroků objektivně přípustné, předchází posouzení, zda je podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, v rozsudku Nejvyššího soudu z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, dále např. v usnesení Nejvyššího soudu z 1. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3324/2013). Shora uvedenými výroky bylo stanoveno, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož nebyl žalobce vůči žalovaným 2) a 3) v projednávané věci úspěšný a tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., nenastala v jeho poměrech těmito výroky rozsudku odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud tyto výroky rozsudku odvolacího soudu zruší. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce do shora uvedených výroků podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a podle § 218 písm. b) ve spojení s § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. odmítl.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání žalobce do výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v této části je rozsudek odvolacího soudu založen na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto jej dovolací soud v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soud do výroků VI. a části výroku III., v níž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, není subjektivně přípustné, proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a podle § 218 písm. b) ve spojení s § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu do výroků I., IV., V. a do části výroku III., v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů), je přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť napadené rozhodnutí v tomto rozsahu není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu) a rovněž je důvodné podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá v tomto rozsahu na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I., IV., V. a v části výroku III., v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen ve shora uvedených výrocích rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo, než zrušit i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2016

Mgr. David Havlík
předseda senátu