22 Cdo 421/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



22 Cdo 421/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. P. P., zastoupené Mgr. Markétou Hlavicovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 145/13, proti žalovanému Ing. P. P. , zastoupenému Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 147/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 84 Co 775/2016-156, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 582 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Markéty Hlavicové.

Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 10 C 147/2015-139, ve znění usnesení ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 C 147/2015-163, zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v katastrálním území a obci L., a to k jednotce číslo 2229/4, byt v budově v části obce P., postavené na pozemku parc. č. 3718/110, a k spoluvlastnickým podílům na společných částech budovy a na pozemcích parc. č. 3718/110 a parc. č. 3718/133 a dále k jednotce č. 2229/102, jiný nebytový prostor, v budově postavené na pozemku parc. č. 3718/110, a k spoluvlastnickým podílům na společných částech budovy a na pozemcích parc. č. 3718/110 a parc. č. 3718/133 (výrok I.). Uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 394 499 Kč (výrok III.). Žalobkyni zavázal uhradit Hypoteční bance, a. s., zůstatek hypotečního úvěru, k jehož zajištění je zřízeno právo zástavní k předmětné nemovité věci na základě smlouvy o úvěru z 26. 6. 2008 (výrok IV.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně nákladový výrok odůvodnil tím, že oba účastníci navrhovali zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání spoluvlastnického podílu, byli tedy úspěšní oba a oběma se dostalo stejné majetkové hodnoty.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 6. 9. 2016, č. j. 84 Co 775/2016-156, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku V. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 92 281 Kč. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 742,10 Kč.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení a shledal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil procesní úspěch účastníků v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako stejný, aniž přihlížel k jejich postoji před zahájením řízení i v jeho průběhu, k tomu, co požadovali a co se jim skutečně dostalo. Odchýlil se tak od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Po zhodnocení uvedených kritérií odvolací soud uzavřel, že žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšná, a proto přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že byla úspěšná i v odvolacím řízení, přiznal jí i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) konkrétně nevymezuje. Z obsahu dovolání se podává, že za otázku procesního práva považuje otázku, zda získání příslušného podílu na nemovitostech po zrušení spoluvlastnictví jednou stranou sporu při současné povinnosti druhé straně vyplatit náhradu za spoluvlastnický podíl v penězích, zvláště když k přikázání došlo pouze z důvodu péče o nezletilé dítě účastníků, není právě důvodem hodným zvláštního zřetele, jak stanoví § 150 o. s. ř.
Žalovaný uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), který spatřuje v tom, že odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodoval podle zásady úspěchu ve věci, ačkoliv řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením specifickým, kde žádný z účastníků nemá plný úspěch ve věci, respektive oba mají zpravidla úspěch stejný. Tento druh řízení je důvodem pro poskytnutí výjimky z uvedené zásady podle § 150 o. s. ř., tedy pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Důvody zvláštního zřetele hodné v tomto řízení žalovaný spatřuje v tom, že postavení účastníků v řízení bylo stejné, oba souhlasili se zrušením spoluvlastnictví, oba chtěli získat nemovitosti do svého výlučného vlastnictví a oba byli schopni vyplatit spoluvlastnický podíl druhému účastníku. Nároky účastníků soud posuzoval podle svého subjektivního uvážení, kdy jediným důvodem pro jeho rozhodnutí byla skutečnost, že nezletilá dcera účastníků, svěřená do výchovy matky, v předmětné nemovitosti s matkou bydlí. Stanovení povinnosti žalovanému k úhradě nákladů řízení žalobkyni staví žalovaného do situace, kdy bez svého zavinění získává náhradu za spoluvlastnický podíl výrazně sníženou o tyto náklady. Žalovaný nepovažuje napadené rozhodnutí za spravedlivé. Usnesení odvolacího soudu je předčasné, neboť je soud vydal ještě před tím, než soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 9. 2016 opravil výrok svého rozsudku, tedy dříve, než počala běžet odvolací lhůta k podání odvolání proti tomuto opravnému usnesení. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, s ohledem na § 243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání nevymezil právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit přípustnost dovolání.
Z obsahu dovolání lze dovodit otázku procesního práva, zda je možné aplikovat § 150 o. s. ř. s ohledem na charakter řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s přihlédnutím v podstatě k totožným podmínkám na straně obou účastníků řízení pro přikázání věci do jejich výlučného vlastnictví, kdy podle žalovaného jediným důvodem k přikázání nemovitostí žalobkyni byla skutečnost, že s ní v bytě bydlí jejich nezletilá dcera, která jí byla svěřena do výchovy.
Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod se od ní odchylovat.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí judikoval, že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení ve věcech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013). Od tohoto pravidla je možné se ve výjimečných případech odchýlit, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné.
Samotný charakter řízení o vypořádání spoluvlastnictví není bez dalšího důvodem zvláštního zřetele hodným a nepředstavuje důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015).
Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí zabýval (např. v usnesení z 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení z 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Úvahy soudu vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Závěry odvolacího soudu, který hodnotil postoje účastníků před zahájením řízení i v celém jeho průběhu, že pro aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř., nejsou dány důvody, nejsou nepřiměřené, a to i vzhledem k tomu, že žalovaný v nalézacím řízení žádný důvod pro použití § 150 o. s. ř. netvrdil.
Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobkyně navrhovala, pak soud správně postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
K námitce žalovaného, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno předčasně, dovolací soud dodává, že opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 C 147/2015-163, nemělo žádný vliv na rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 4. 2017 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu