22 Cdo 4173/2010
Datum rozhodnutí: 29.05.2012
Dotčené předpisy: § 116 odst. 2 předpisu č. 141/1950Sb., § 1477 předpisu č. 946/1811Sb.




22 Cdo 4173/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) F. H. , a b) M. H. , zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 484, o vyklizení pozemku, o odstranění stavby a o strpění věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 9 C 103/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 7. dubna 2010, č. j. 18 Co 487/2006-459, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích pod bodem I. se odmítá .
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Chrudimi (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 9 C 103/96-317, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným vyklidit a vyklizené žalobcům předat části pozemků parcelních čísel 182/1 a 182/2 v kat. území V., a to od hranic těchto pozemků s pozemkem st. parc. č. 52 v kat. území V. až k drátěnému plotu, postavenému na pozemcích parcelních čísel 182/1 a 182/2, jak je vyznačeno v zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedeném znalcem Ing. Alešem Kubátem dne 28. 10. 2004, a část pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr č. 180/1 v kat. území V., a to část od hranice tohoto pozemku s pozemky parcelních čísel 52, 53 a 180/4 v kat. území V. až k drátěnému plotu, postavenému na pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr č. 180/1 v kat. území V., jak je vyznačeno v zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedeném znalcem Ing. Alešem Kubátem dne 28. 10. 2004. Pod bodem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný byl uznán povinným odstranit z částí pozemků parcelních čísel 182/1 a 182/2 a pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr č. 180/1 v kat. území V. plot , včetně sloupků a částečné podezdívky, jak je vyznačen přerušovanou čarou v zákresu do katastrální mapy, provedeném znalcem Ing. Alešem Kubátem dne 28. 10. 2004. Pod bodem III. uložil žalovanému povinnost strpět žalobcům přejezd hospodářským povozem, trakařem, chůzi a vodění dobytka z veřejné cesty parc. č. 210 přes pozemek parc. č. 182/3 na pozemek ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr č. 180/1 pro hospodářskou potřebu pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1, vše v kat. území V., jak z veřejné cesty číslo kat. 210, tak také naopak z pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr č. 180/1, vše v kat. území V., na cestu číslo kat. 210 přes pozemek číslo kat. 182/2 . V části, kterou se žalobci domáhali více, a to povinnosti žalovaného strpět jízdu zemědělskými stroji a povozy a ručním vozíkem , žalobu zamítl. Pod bodem IV. zamítl protinávrh žalovaného, jímž se domáhal zrušení služebnosti cesty vozové, tj. jízdy hospodářským povozem, trakařem, pěšky i vodění dobytka přes pozemek parc. č. 182/3 ve prospěch každého vlastníka pozemku ve zjednodušené evidenci původ parcely pozemkový katastr číslo 180/1 a pozemku parc. č. 182/2 pro hospodářskou potřebu pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1, to vše v kat. území a obci V. . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a oudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí jsou žalobci zapsáni jako vlastníci pozemků v kat. území V. parcelních čísel 182/1 a 182/2 a pozemku ve zjednodušené evidenci původ parcely pozemkový katastr č. 180/1. Žalovaný je tamtéž zapsán jako vlastník pozemků v kat. území V. parcelních čísel 52, 53, 182/3 a 180/4.

Smlouvou trhovou, uzavřenou dne 15. 11. 1937 mezi Marií Novákovou jako prodávající a E. M. jako kupující, E. M. nabyla do vlastnictví pozemky v kat. území V. parcelních čísel 180/4, 182/3, dílec pozemku parc. č. 181 v geometrickém plánu označený písmenem b o výměře 1a 58 m2 a dílec pozemku parc. č. 182 označený písmenem c o výměře 1a 07 m2.

Současně touto smlouvou byla zřízena služebnost ve prospěch každého vlastníka pozemků parcelních čísel 180/1 a 182/2 pro potřebu role č. kat. 180/1 jak z veřejné cesty č. kat. 210, tak i z panujícího pozemku č. kat. 180/1 na cestu č. kat. 210 přes nově zřízenou parc. č. kat. 182/3 výhradně přejezdem, chůzí a voděním dobytka přes parc. č. kat. 182/2 kolem severovýchodního rohu parc. č. kat. 180/4 . Tato služebnost byla zapsána do pozemkové knihy dne 3. 1. 1938, v katastru nemovitostí není zapsána. Žalovaný existenci této služebnosti popírá.

V roce 1991 žalobci zjistili z údaje evidence nemovitostí, že jsou vlastníky pozemku parc. č. 182/1 v kat. území V.; podle žalobců se jedná o polní cestu, kterou žádají vrátit zpět, žalovanému navrhli její odprodej, eventuelně odsunutí plotu zpět na hranici žalovaného . Sporný plot se nachází na pozemku žalobců, má zděnou podezdívku v hloubce cca 50 cm až 60 cm a v současných hranicích se nachází nejméně od roku 1941.

Žalovaný byl v době nabytí nemovitostí přesvědčen, že jejich rozsah a hranice jsou podle stávajícího stavu užívání, teprve v roce 1991 se od žalobců dověděl, že pozemek jimi označovaný jako parc. č. 182/1 je jejich. Žalovaný má za to, že vlastnické právo k tomuto pozemku nabyl vydržením.

Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalovaný nabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením. Tento závěr odůvodnil tím, že žalovaný, který nabyl své nemovitosti v roce 1979, vykonával své domnělé vlastnické právo ke sporným pozemkům ke dni uplatnění práva žalobců vůči jeho osobě v roce 1991 po dobu 12 let, považoval je za součást pozemků jím skutečně nabytých, k nimž byly sporné pozemky nejméně od roku 1941 připloceny, žalobci, příp. jejich právní předchůdci žalovanému nebránili v jejich užívání a výměra sporných pozemků není tak značná, aby bylo možno předpokládat, že tato skutečnost prokazuje nedostatek dobré víry na straně žalovaného .

Otázku nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům dohodou uzavřenou mezi právními předchůdci účastníků z doby před rokem 1954 soud prvního stupně posuzoval podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále o. z. o. ) a učinil závěr, že právní předchůdci žalovaného platně vlastnické právo k předmětu sporu nenabyli. Pokud jde o předmětnou služebnost, podle názoru soudu prvního stupně, i když z výpisu z listu vlastnictví vyplývá, že služebnost nebyla u katastrálního úřadu zapsána, tato stále trvá, neboť nebylo zjištěno, že by došlo k jejímu zrušení či zániku. Soud neshledal důvod pro její zrušení.

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací poté, co byl na základě dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále Nejvyšší soud ) ze dne 27. května 2009, č. j. 22 Cdo 5342/2007-393, částečně zrušen jeho rozsudek ze dne 30. května 2007, č. j. 18 Co 487/2006-349, rozsudkem ze dne 7. dubna 2010, č. j. 18 Co 487/2006-459, pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. v části, kterou bylo žalobě o strpění výkonu práva věcného břemene vyhověno. Pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a II. tak, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené žalobcům předat části pozemků parc. č. 182/1 a 182/2 v kat. území V., a to části od hranic těchto pozemků se stavební parcelou č. 52 v kat. území V. až k drátěnému plotu postavenému na pozemcích parc. č. 182/1 a 182/2 v kat. území V. tak, jak je vyznačeno v zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedeném znalcem Ing. Alešem Kubátem, které je nedílnou součástí tohoto rozsudku, žalovaný je povinen vyklidit a vyklizenou žalobcům předat část pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr č. 180/1 v kat. území V., a to od hranice tohoto pozemku s pozemky parc. č. stavební 52, stavební 53 a 180/4, vše v kat. území V., až k drátěnému plotu postavenému na pozemku ve zjednodušené evidenci původ pozemkový katastr č. 180/1 v kat. území V., jak je vyznačeno v zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedeném znalcem Ing. Alešem Kubátem, které jsou nedílnou součástí tohoto rozsudku, žalovaný je povinen odstranit z části pozemků parc. č 182/1, 182/2 a pozemku ve zjednodušené evidenci původ pozemkový katastr č. 180/1, vše v kat. území V., plot včetně sloupků a částečné podezdívky, jak je vyznačen v zákresu do katastrální mapy provedeném znalcem Ing. Alešem Kubátem, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování setrval na právním názoru, vysloveném ve svém dřívějším rozsudku, s nímž se ztotožnil i dovolací soud, že žalovaný vlastnické právo k předmětným částem pozemků žalobců nevydržel (zde odkázal na důvody uvedené v dřívějším rozsudku a rozsudku Nejvyššího soudu) a že je nevydržela ani jeho právní předchůdkyně E. M. S ohledem na počátek tvrzené držby sporných pozemků právní předchůdkyní žalovaného v roce 1942, odvolací soud věc posuzoval podle o. z. o. a zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 1951. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že došlo k uzavření písemné kupní smlouvy (měla být uzavřena v roce 1942), kterou by na právní předchůdkyni žalovaného byly převedeny části pozemků oddělené od pozemků právní předchůdkyně žalobců, údajně v rozsahu, v jakém je užívá žalovaný za svým plotem, a že podle této smlouvy byl proveden zápis v pozemkové knize. Odvolací soud uvedl, že pro nedostatek právního důvodu (titulu) nebylo možno u E. M. uvažovat o vydržení řádném (§ 1460- § 1471 o. z. o.). E. M. nemohla nabýt vlastnictví ke sporným pozemkům ani vydržením mimořádným (§ 1477 o. z. o.), k němuž není třeba titulu, ale které předpokládá bezelstnou držbu po nepřetržitou dobu 30 let. Právní předchůdkyně žalovaného nebyla bezelstnou držitelkou sporných pozemků, neboť nemohla vycházet z omylu, že její předchůdce byl vlastníkem těchto pozemků, a to s ohledem na geometrický plán z roku 1942 a trhovou smlouvu ze dne 15. 11. 1937, podle níž bylo v pozemkové knize zapsáno její vlastnické právo k pozemkům parcelních čísel 180/4 a 182/3 v kat. území V. E. M. znala předpoklady pro platný převod nemovitostí a hranice pozemků právní předchůdkyně žalobců. Nebylo možno učinit zjištění, kdy došlo k uchopení držby předmětných pozemků E. M. na základě řádného titulu, ani kdy došlo k počátku držby bezelstné bez existence titulu , aby odvolací soud vůbec mohl učinit závěr o tom, kdy 30 letá vydržecí doba skončila. Pokud by tato doba neuplynula před účinností zákona č. 141/150 Sb. (tj. 1. 1. 1951), což při držbě od roku 1942 by se nestalo, mohla by skončit při jejím nepřetržení za použití § 566 zák. č. 141/1950 Sb. ke dni 1. 1. 1961. Jestliže podle odvolacího soudu nelze hovořit o počátku řádné držby či držby bezelstné, bylo nadbytečné hodnotit, jaký vliv na držbu mohlo mít předání hospodářství předchůdkyně žalobců v roce 1950 tehdejšímu místnímu národnímu výboru či převzetí předmětných pozemků minimálně v roce 1957 zemědělským družstvem. Neoprávněnou držbu E. M. si tak žalovaný nemůže započíst. Protože právní předchůdkyně žalobců předmětné pozemky nepozbyla, žalobci se stali jejich vlastníky na podkladě kupní smlouvy z roku 1973, a jsou tak v řízení o jejich vyklizení a odstranění stavby aktivně legitimováni. Z občanskoprávního hlediska šlo o stavbu neoprávněnou i podle zákona č. 141/1950 Sb., neboť žalovaný ani jeho právní předchůdkyně nedoložili právo stavby na cizím pozemku podle § 159 a § 160 citovaného zákona. Byl-li plot postaven za účinnosti o. z. o. nebo nejpozději za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., žalobcům podle těchto zákonů náleží právo na odstranění předmětného plotu.

Námitky týkající se nepřesnosti znaleckého posudku Ing. Kubáta odvolací soud považoval za neopodstatněné.

Pokud jde o námitku promlčení práva z věcného břemene, odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že právní předchůdkyně žalobců hospodařila ve V. do roku 1950, kdy hospodářství s pozemky včetně pozemku parc. č. 180/1 pro nemožnost jejich obhospodařování předala národnímu výboru. Minimálně od roku 1957 pozemky užívala socialistická organizace podle zvláštního předpisu, a to do 24. 6. 1991, kdy zákonem o půdě bylo toto oprávnění zrušeno. Uvedl, že podle § 1479 o. z. o. činila promlčecí doba 30 let. Podle § 91 zákona č. 141/1950 Sb. pro práva zapsána v pozemkové knize činila 10 let a podle § 566 tohoto zákona mohla promlčecí doba pro práva, u nichž mohla začít běžet před 1. 1. 1951, skončit dnem 1. 1. 1961. Podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1983 Sb., účinným od 1. 4. 1983, činila promlčecí doba 10 let. Do doby převzetí pozemků předchůdkyně žalobců v roce 1957 právo z předmětného věcného břemene se nepromlčelo. Pokud předchůdkyně žalobců ani žalobci nemohli do 24. 6. 1991 právo odpovídající věcnému břemenu vykonávat a socialistickému uživateli cokoli v tomto ohledu nařizovat (neměli právní prostředky ochrany) a od tohoto data ještě neuplynula promlčecí doba do okamžiku, kdy uplatnili právo u soudu (25. 4. 1996) , odvolací soud považoval námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že zákres do katastrální mapy a grafické znázornění provedené znalcem Ing. Alešem Kubátem, které jsou nedílnou součástí rozsudku, neumožňují výkon rozhodnutí, neboť žádná z těchto listin není v měřítku a v grafickém znázornění, ani není vyznačen pozemek parc. č. 182/1, jehož část má být mimo jiné vyklizena. Podle zákresu do katastrální mapy by měl vyklidit nemovitost až do hloubky 3 m od hranic svých pozemků parcelních čísel 52, 53 a 180/4, přitom podle znaleckého posudku Ing. Kubáta nejzazší bod, kterým je zasahováno do pozemku parc. č. 180/1 je od hranice ve vzdálenosti 1,35 m. V bodu 28 plot žalovaného stojí na pozemku žalovaného ve vzdálenosti 0,90 m od hranice a v této části část pozemku žalovaného st. parc. č. 52 užívají žalobci. Délkové míry uvedené ve znaleckém posudku jsou nadřazeny délkám odměřeným v katastrální mapě . Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že stávající oplocení nezpochybnil. Poukázal rovněž na to, že po jedné z přírodních katastrof oplocení v hranici pozemku ve zjednodušené evidenci původ parcely pozemkový katastr č. 180/1 bylo vyvráceno a zničeno. Odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť nerespektoval pokyn dovolacího soudu, aby se zabýval námitkou žalovaného týkající se nepřesnosti zákresu do katastrální mapy a grafického znázornění vyklizovaných pozemků a umístění plotu.

K vydržení předmětných částí pozemků uvedl, že z originálu dopisu žalobců ze dne 25. 9. 1991, který předložil odvolacímu soudu, vyplývá, že žalobci po něm požadovali vrácení neoprávněně užívaného a oploceného pozemku parc. č. 182/1, a nikoliv také pozemků PK č. 180/1 a 182/2. To, že žalobci pozemek parc. č. 182/2 následně dopsali do téhož dopisu, který předložili soudu, připustil i odvolací soud, přesto učinil závěr, že si žalovaný nemohl započíst pro účely vydržení dobu, po kterou všechny předmětné pozemky od roku 1979 před 1. 1. 1992 držel. Byl tak upozorněn na neoprávněné užívání toliko části pozemku parc. č. 182/1. V době zaslání označeného dopisu žalobci sami nevěděli, že by jim měl patřit i pozemek par. č. 182/2. Je přesvědčen, že do okamžiku podání žaloby nebyla jeho dobrá víra ohledně výkonu skutečného vlastnického práva přinejmenším k části pozemku parc. č. 182/2 a PK 180/1 nikým narušena a že vlastnictví k těmto pozemkům nabyl vydržením, neboť si může započíst dobu, po kterou pozemky držel před 1. 1. 1992.

Vydržením těchto pozemků došlo k zániku věcného břemene splynutím, neboť pozemky parc. č. 182/2 a PK č. 180/1 jsou panujícími pozemky ke služebnému pozemku parc. č. 182/3.

Dovolatel setrval také na tom, že došlo k mimořádnému vydržení pozemků jeho právní předchůdkyní E. M., o jejíž bezelstné držbě svědčí i to, že právní předchůdkyně žalobců souhlasila s oplocením předmětným pozemků ve stávajících hranicích a s výlučným užíváním těchto pozemků právní předchůdkyní žalovaného a jeho rodiny a že upustila od výkonu služebnosti. S ohledem na skutečnost, že se na předmětných pozemcích nacházejí vzrostlé dřeviny, které byly vysázeny po zřízení oplocení, nebylo právo družstevního užívání nikdy realizováno a došlo pouze k jeho formálnímu zřízení, což je při rozhodování rovněž třeba zohlednit. Předmětné pozemky nikdy nebyly užívány socialistickou organizací a pokud je evidovala, pak jen formálně bez právních účinků, na které se pojilo socialistické užívání . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolacímu soudu dal na úvahu, zda by věc neměla být přikázána jinému senátu odvolacího soudu.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal v části, ve které bylo napadeno přípustným dovoláním, a zjistil, že dovolání není důvodné.

Závěr odvolacího soudu, že ve věci nemohlo dojít k vydržení ani na základě poctivé držby předchůdkyně žalovaného (§ 1477 o. z. o.), je správný. Je skutečností, že její držba mohla započít jako držba způsobilá k mimořádnému vydržení, pokud však k tomuto vydržení nedošlo do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (obč. zák. 1950), mohlo by k němu později dojít, jen pokud tato držba splňovala požadavky kladené na tzv. oprávněnou držbu podle § 145 obč. zák. 1950. V době účinnosti obč. zák. 1950 totiž byla k vydržení způsobilá jen oprávněná držba. Podmínky řádného vydržení podle o. z. o. byly ve srovnání s vydržením podle obč. zák. 1950 přísnější (vyžadovala se držba poctivá, řádná a pravá), k vydržení mimořádnému se požadovala jen držba poctivá, ke které navíc nebylo třeba uvádět právní důvod (titul) držby. Naproti tomu oprávněná držba podle obč. zák. 1950 nevyžadovala tak přísných podmínek jako držba řádná podle o. z. o. (zejména platný právní důvod nabytí držby), nicméně na rozdíl od dřívějšího mimořádného vydržení se vyžadovalo prokázání právního titulu držby, byť i neplatného nebo putativního. Vydržení podle tohoto zákona, jakož i podle platného občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. tak pokud jde o nároky kladené na držbu - leží mezi mimořádným vydržením a řádným vydržením podle o. z. o.; jeho podmínky nejsou tak přísné jako ve druhém případě, jsou však přísnější než v případě prvním. V tomto smyslu je třeba chápat předchozí pokyn dovolacího soudu v této věci ke zvážení možnosti vydržení na základě uchopení držby předchůdkyní žalovaného v roce 1942; tato držba mohla (se započtením jejího trvání od roku 1942) vést po roce 1950 k vydržení, kdyby splňovala po celou dobu podmínky vydržení stanovené v § 115 a násl. obč. zák. 1950.

V dané věci nelze vyloučit (odvolací soud však tuto skutečnost nepovažoval za prokázanou), že právní předchůdkyně žalovaného se držby uchopila na základě kupní smlouvy, která nebyla vložena do veřejných knih, a pro nedostatek intabulace se tak nestala účinnou. Taková držba však nenaplňuje znaky oprávněné držby. Dovolací soud např. vyslovil Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti (rozsudek ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor č. C 1481). Tento závěr je ovšem nutné vztáhnout i na vklad práva do katastru nemovitostí, resp. jeho zápis do veřejné knihy podle starších právních předpisů. Držbu právní předchůdkyně žalovaného v době, kdy se jí chopila, tak nelze kvalifikovat jako oprávněnou ve smyslu obč. zák. 1950, a tudíž způsobilou k nabytí vlastnictví vydržením od 1. 1. 1951.

To se nezměnilo ani po nabytí účinnosti obč. zák. 1950; ten již intabulaci nepožadoval, ovšem k převodu vlastnictví k pozemkům byla nadále nutná písemná smlouva (§ 40 obč. zák. 1950), jejíž existenci odvolací soud po provedeném dokazování nezjistil (s tímto skutkovým zjištěním dovolatel ani nepolemizuje). Za těchto okolností již bylo nevýznamné, zda po roce 1950 byly splněny další požadavky kladené na vydržení či nikoliv; dovolací soud se jimi proto nezabýval.

Dovolatel dále tvrdí, že dopis žalobců z 25. 9. 1991 nemohl mít za následek zánik jeho dobré víry ohledně pozemků p. č. 180/1 a 182/2, které nebyly v tomto dopisu uvedeny; i odvolací soud konstatoval, že pozemek p. č. 182/2 byl do dopisu vepsán dodatečně. K tomu odvolací soud učinil závěr, že i když žalobci neuvedli v tomto dopise všechna číselná označení pozemků, kterých se týká neoprávněné užívání a odsunutí plotu, žalovaný již nemohl předmětné části pozemků užívat v dobré víře ; k tomu dodal, že ve vztahu k namítanému vydržení práva žalovaným jde o nepřípustné nové tvrzení v odvolacím řízení . S posledně uvedeným důvodem dovolatel nepolemizuje; nicméně ani jeho dovolací námitce nelze přisvědčit. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor č. C 1068). Podle judikatury platí, že dobrá víra oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, Soubor č. C 5472). Za situace, kdy žalovaný drží soubor parcel, představující z hlediska užívání jediný pozemek [srov. § 27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb., viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, Soubor č. C 5218], pak není v této věci zjevně nepřiměřená úvaha, že zpochybnění vlastnického práva držitele k některým parcelám (jejich částem) tvořícím tento soubor objektivně mělo vyvolat pochybnosti o skutečných vlastnických hranicích užívaných pozemků.

Odvolací soud mimo jiné též vyšel z toho, že užívání pozemků E. M. vylučuje jejich užívání tzv. socialistickou organizací, a to (nejméně) od roku 1957 až do roku 1991. Dovolatel namítá, že šlo o užívání formální, které nebylo realizováno; to podle něj vylučuje tento pozemek ze zákazu vydržení, stanoveného v § 135a odst. 3 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Ani této námitce nelze přisvědčit.

Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu. Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů (§ 135a odst. 1 a 4 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že vydržení bylo vyloučeno pouhou existencí užívacího práva, nikoliv jeho realizací. To ostatně vyplývá z povahy věci; jestliže by totiž socialistická organizace právo realizovala, pak by bylo (s některými výjimkami) vyloučeno jeho souběžné užívání někým jiným. Pro vyloučení pozemku z možnosti vydržení tak stačila právní možnost, aby socialistická organizace pozemek užívala (tedy, jak uvádí dovolatel, formální existence užívacího práva).

V rozsudku ze dne 27. června 2009, č. j. 22 Cdo 5342/2007-393, Nejvyšší soud poznamenal, že odvolací soud se dotazem na znalce vypořádá také s námitkou žalovaného, týkající se nepřesnosti zákresu do katastrální mapy a grafického znázornění vyklizovaných částí pozemku a umístění plotu . Odvolací soud pak aniž učinil dotaz na znalce pochybnosti vysvětlil a zejména řádně reagoval na námitky ohledně vykonatelnosti rozsudku; (č. l. 747). Na odůvodnění jeho rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. Zejména není sporné, kde leží plot, který má být odstraněn a ke kterému sahají vyklizované pozemky; nelze tedy konstatovat, že by šlo o rozhodnutí nevykonatelné.

V části, týkající se povinnosti žalovaného strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, je rozsudek odvolacího soudu potvrzující. V této části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor č. C 2463). Tak tomu je i v dané věci; dovolatel výslovně ani nepřímo takovou otázku ve vztahu k výroku odvolacího soudu pod bodem I. nevymezil. Vzhledem k tomu, že dovolání v této části není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobcům nevznikly takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu