22 Cdo 4123/2009
Datum rozhodnutí: 27.10.2009
Dotčené předpisy:





22 Cdo 4123/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce Bc. Ing. L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. Š., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 204/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 3. června 2009, č. j. 54 Co 210/2009-60, takto :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.


Okresní soud v Jihlavě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne15. ledna 2009, č. j. 3 C 204/2008-39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném vydání movitých věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně s tím, že žalovaný se této povinnosti může zprostit tím, že žalobci zaplatí částku 9 230,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.


Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. června 2009, č. j. 54 Co 210/2009-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s poukazem na jeho přípustnost dovozenou z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.


Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.


Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.


Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. června 2009.


Dovolání není přípustné.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).


Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a dovolatel žádnou právní otázku jako otázku zásadního právního významu ostatně ani sám neuvádí.


Žaloba o vydání movitých věcí byla odvolacím soudem zamítnuta z důvodu, že žalobce neprokázal, že by jím požadované movité věci byly kdy v držení žalovaného, resp. v jeho dispozici. Tomuto závěru z pohledu § 126 odst. 1 občanského zákoníku a podmínek úspěšnosti žaloby na vydání věci nelze ničeho vytknout, neboť pasivně legitimovaná v řízení o reivindikační žalobě je osoba, která vlastníkovu věc neoprávněně zadržuje.


Toliko ve vztahu k jedné krabici knih žalobce učinil odvolací soud závěr, že těmito věcmi žalovaný disponoval, avšak v době rozhodování odvolacího soudu již tyto věci byly zničeny, což ostatně potvrzoval i sám žalobce. Závěr, že ani v tomto případě nelze uložit povinnost k vydání těchto movitých věcí, je správný.


Jestliže pak žalobce v dovolání poukazoval na skutečnost, že uplatnil i případný nárok na zaplacení částky 9 230,- Kč, pak ani tato skutečnost nemá za následek rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem. Z obsahu žaloby se totiž jednoznačně podává, že žalobce se domáhal vydání movitých věcí označených v žalobě pod č. 1 15 s uvedením jejich hodnoty právě ve výši 9 230,- Kč. Pod položkou č. 16 se domáhal vydání beden s knihami, aniž by k této položce uvedl jakoukoliv částku představující její hodnotu. Z takto vymezeného žalobního návrhu je pak jednoznačné, že požadavek na případné zaplacení částky 9 230,- Kč žalobce vztáhl k ostatním movitých věcem (pod položkami č. 1 15) a nikoliv k požadovanému vydání knih.


Nicméně pro úplnost odůvodnění pak dovolací soud dodává, že žalobce v řízení uplatnil tzv. alternativu facultas, jejíž podstata spočívá v tom, že žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného místo plnění, které mu podle právního předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které nemá podle hmotného práva nárok. Je-li primárnímu petitu vyhověno, stanoví soud i plnění náhradní. Jestliže však primárnímu petitu vyhovět nelze, nemůže mít opodstatnění ani požadavek na zaplacení plnění náhradního (v daném případě peněžitého), o což šlo i v souzené věci. V daném případě totiž nejde o žalobu s eventuálním petitem, jejíž podstata spočívá v tom, že se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost a pro případ, že tento primární petit bude zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce, např. tehdy, pokud se žalobce domáhá z důvodu ochrany vlastnického práva vydání věci, a pro případ, že tomuto návrhu nebude vyhověno, se domáhá zaplacení peněžité částky. Žalobce se domáhal vydání movitých věcí s tím, že žalovaný se může této povinnosti zprostit i zaplacením peněžité částky. Jestliže nebylo v daném případě primárnímu petitu vyhověno, nebylo možno uvažovat ani o důvodnosti zaplacení částky 9 230,- Kč.


Žalobce v dovolání napadl i právní posouzení otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Takto vymezená právní otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již z toho důvodu, že na jejím posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a pro zamítavé rozhodnutí nebylo její řešení právně významné.


Poukaz na otázku bezdůvodného obohacení učinil odvolací soud v souvislosti s okolností, že podle provedeného dokazování žalobce zakoupil do bytu matky žalovaného rozvaděč a řetízek na dveře (jejichž vydání se v této věci domáhal), čímž by teoreticky mohl žalobci vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě zhodnocení cizí věci, který však v předmětné věci nebyl uplatněn. Pouze pro doplnění této argumentace pak odvolací soud poukázal na skutečnost, že i pokud by došlo k uplatnění tohoto nároku, jednalo by se o nárok promlčený, který by nemohl být žalobci přiznán s ohledem na žalovaný uplatněnou námitku promlčení.


Přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládají žalobcem tvrzené vady řízení, jejichž existenci spatřuje v porušení práva na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, porušení práva na projednání věci v přítomnosti žalobce, nemožnosti žalobce vyjádřit se k provedeným důkazům a v porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).


Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; k žalobcem tvrzeným vadám řízení by tak mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Žalobce dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. října 2009


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.


předseda senátu