22 Cdo 4121/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 4121/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. Š. a b) P. Š. , obou zastoupených JUDr. Janem Chlumským, advokátem, se sídlem v Železnici, Husova 104, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 169/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č. j. 30 Co 503/2014-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400,- Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jana Chlumského.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 28 C 169/2013-51, ve znění opravného usnesení ze dne 16. prosince 2014, č. j. 28 C 169/2013-64, určil, že vlastníkem pozemku parcelní číslo 2221 (původní PK 133) o výměře 2724 m 2 , ostatní plocha, zapsaného v katastru nemovitostí pro Hlavní město Prahu, obec Prahu, katastrální území S., na listu vlastnictví 3116, jsou žalobce a) a žalobce b) a to každý jedné poloviny. Výrokem II. soud uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení 36 350,- Kč.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2015, č. j. 30 Co 503/2014-86, výrokem I. změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť se domnívají, že právní otázky, o které se rozhodnutí opírá, by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, pro stručnost odkazuje.

Dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (část první, článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále o. s. ř. .

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelů, dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupné na www.nsoud.cz , stejně jako další uvedená rozhodnutí dovolacího soudu)].

V posuzovaném případě dovolatelé řádně nevymezili otázku přípustnosti dovolání a uvedli pouze tolik, že má být právní otázka vydržení předmětného pozemku posouzena jinak, než jak rozhodl odvolací soud. Jak ale plyne z výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, vyřešenou právní otázkou je v ustanovení § 237 o. s. ř. taková otázka, která byla už dříve vyřešena dovolacím soudem samotným a ten má své závěry napříště přehodnotit. Uvedené ustanovení nemůže být vykládáno tak, jak ho chápou dovolatelé, tedy, že otázka řešená v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, je posouzena nesprávně a dovolací soud by ji měl proto v dovolacím řízení posoudit jinak. Pokud by tato skutečnost zakládala přípustnost dovolání, vedlo by to k přípustnosti všech dovolání (neboť přesvědčení dovolatele, že odvolací soud rozhodl nesprávně, je základní pohnutka samotného podání dovolání), což však zákonodárce, i vzhledem k ostatním kritériím přípustnosti, zjevně nezamýšlel.

Ani ze samotného textu dovolání se nepodává žádná otázka, která by zakládala jeho přípustnost. Dovolatelé zejména zpochybňují některá skutková zjištění nalézacího soudu a vytýkají údajné vady řízení. K vadám řízení, a to pouze vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Rovněž není v dovolání možné úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Dovolatelé v zásadě opakují to, co již přednesli v nalézacím řízení. K tomu lze uvést: To, k čemu došlo mezi předchůdcem dovolatelů a vlastníkem sporného pozemku v roce 1947 je předmětem skutkového zjištění, které dovolací soud nemůže přezkoumávat. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). Úvaha odvolacího soudu o nedostatku dobré víry, spojená s hodnocením zápůjčky a zástavního práva, zjevně nepřiměřená není. V dědickém řízení po A. Š. pozemek nebyl projednán, takže od dědického rozhodnutí jeho nástupci dobrou víru odvozovat nemohli (str. 6 rozsudku odvolacího soudu dole); s tímto závěrem polemizují dovolatelé snad jen nepřímo, poukazem na nedostatek právnického vzdělání, který však neomlouvá: Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek; proto nezkušenost držitele, resp. nižší úroveň vzdělání, kterého dosáhl, nejsou významné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006). Ostatně skutečnost, že předchůdci dovolatelů sporný pozemek nenechali v dědickém řízení projednat, nasvědčuje spíše tomu, že sporný pozemek nepovažovali za zůstavitelovo vlastnictví. Pokud jde o samotné dovolatele, je tu skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že pozemek fakticky nedrželi (tamtéž, str. 9 dole), a pokud by snad chtěli opřít držbu o dědické rozhodnutí z roku 2006, nemohli splnit podmínku desetileté vydržecí lhůty. Námitka, že soud přiznal vlastnictví státu, neobstojí; předmětem řízení bylo vlastnictví žalobců. Pokud by stát, jak dovolatelé žalobci, kteří jej sami označili za žalovaného tvrdí, nebyl v řízení pasivně legitimován, pak by to muselo vést k zamítnutí žaloby, což se také stalo. Odvolací soud tak věc rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kterou v rozsudku uvedl, a na kterou se odkazuje.

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu