22 Cdo 4074/2016
Datum rozhodnutí: 01.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 143 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.



22 Cdo 4074/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, proti žalovanému J. H. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 55/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2016, č. j. 18 Co 418/2015-1271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Rokycanech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. 4 C 55/2010-1223, vypořádal společné jmění manželů (dále SJM ) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek parc. č. st. 141/1 se stavbou domu, pozemek parc. č. st. 175 s rozestavěnou stavbou, pozemek parc. č. 22/3 a pozemek parc. č. 22/4, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Rokycany, na listu vlastnictví č. 156 pro obec a katastrální území P. v hodnotě 1 000 000 Kč a cenu podniku v hodnotě 62 000 Kč; do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal vypořádací podíl ve sdružení Hrách+Hrách v hodnotě 4 162 530 Kč a pohledávku za stavební spořitelnou Modrá pyramida v hodnotě 102 015 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu SJM částku 1 601 265 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice Okresnímu soudu v Rokycanech v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 2 301 Kč (výrok IV.) a žalovanému uložil povinnost nahradit České republice Okresnímu soudu v Rokycanech v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 3 993,80 Kč (výrok V.).

Krajský soud v Plzni (dále odvolací soud ) rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 18 Co 418/2015-1271, k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil s tím, že vypořádací podíl uvedený ve výroku II. správně činí 1 601 272,50 Kč (výrok I.). Dále změnil výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že Česká republika Okresní soud v Rokycanech nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že žalovaný je povinen nahradit v obecné pariční lhůtě České republice Okresnímu soudu v Rokycanech náklady řízení ve výši 554 Kč (výrok III.).

Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o rozsahu vypořádávané masy SJM, včetně výše majetkové hodnoty (majetkového podílu), která by žalovanému náležela při ukončení činnosti ve sdružení fyzických osob. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, uvedl, že na rozdíl od vypořádání podniku jako souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, jehož hodnota do masy SJM náleží v plném rozsahu, může být v případě manžela podnikajícího ve sdružení s třetí osobou předmětem vypořádání jen to, co by tomuto manželu náleželo, pokud by jeho účast ve sdružení byla ukončena k okamžiku zániku SJM. Od této hodnoty je pak třeba odečíst hodnotu majetku, který manžel vložil pro potřeby činnosti sdružení ze svého výlučného majetku. V poměrech projednávané věci odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně o hodnotě majetku sdružení ke dni zániku SJM 11 568 154 Kč, o vkladu vlastních prostředků do sdružení žalovaným ve výši 5 156 799 Kč a o majetkovém nároku žalovaného v částce 4 162 530 Kč (poměr 9/10, v němž se žalovaný na majetku sdružení podílí). Předmětnou částku zařadil do vypořádávané masy SJM. S ohledem na hodnotu majetku, který připadl při vypořádání žalobkyni, pak stanovil výši jejího vypořádacího podílu částkou 1 602 272,50 Kč, čímž opravil drobnou chybu v počtech, jíž se dopustil soud prvního stupně.

Dále se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobkyně. Neuznal za důvodný požadavek žalobkyně zařadit do SJM majetek, který žalovaný vložil do činnosti sdružení, neboť se na základě učiněných skutkových zjištění jednalo o věci a jiné majetkové hodnoty, které žalovaný získal v restituci, popřípadě darem od matky. Neztotožnil se ani s názorem žalobkyně, podle něhož měly být vypořádány i movité a nemovité věci, které byly v průběhu trvání manželství pořízeny z prostředků vytvořených činností sdružení. Přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně, že hodnota těchto movitých a nemovitých věcí, jež se nestaly předmětem vypořádání SJM, avšak sloužily k podnikání žalovaného, byla promítnuta do výše majetkového nároku, jenž by mu náležel, pokud by jeho účast ve sdružení zanikla ke dni zániku SJM.

Odvolací soud s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 3. 2009 uzavřené mezi žalovaným a jeho synem, J. H. mladším, kterou vznesla žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání vymezila odkazem na znění § 237 o. s. ř. tak, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe soudu dovolacího a dovolací soud posuzuje otázku práva hmotného a procesního odlišně. Po vylíčení průběhu nalézacího řízení a rekapitulaci důvodů, na nichž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena, namítala, že nevzaly v úvahu, že za trvání manželství byly nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 118, které nebyly zařazeny do SJM, zhodnoceny ze společných prostředků. Soudy rovněž nepřihlédly k majetkovým hodnotám nabytým žalovaným při jeho podnikání za trvání manželství. Za klíčové označila dovolatelka posouzení relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 2. 3. 2009 mezi žalovaným a jeho synem, J. H. mladším. Namítala, že soudy nijak nereagovaly na její návrh na vydání mezitímního rozsudku, kterým by byl určen právní režim nemovitých věcí nabytých členy sdružení v průběhu manželství účastníků z prostředků činnosti sdružení. Připomněla, že sdružení nemělo podle ustanovení § 829 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák. ), způsobilost k právům a povinnost, a proto musel být majetek získaný z činnosti sdružení v podílovém spoluvlastnictví jeho členů. K této skutečnosti soudy v nalézacím řízení nepřihlédly. Rovněž namítala, že nesprávně vymezily rozsah vypořádávaného SJM, pokud s poukazem na negativní vymezení předmětu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle právní úpravy účinné do 31. 7. 1998 ohledně věcí sloužících výkonu povolání jednoho z manželů nevzaly v úvahu, že majetkový vklad žalovaného do sdružení byl činěn až po této době. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 28. 5. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Na dovolání jsou vzhledem k jeho povaze mimořádného opravného prostředku kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že se při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , je způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. naplněno jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4, ročník 2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolací soud s ohledem na povahu dovolání zdůrazňuje, že není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007 , nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007 ). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 , jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz ).

Dovolání není v projednávané věci přípustné již proto, že řádně nevymezuje některé z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Uvedení důvodů přípustnosti dovolání citací části textu tohoto ustanovení žalobkyní je s ohledem na výše uvedené závěry nedostačující. Pokud bylo namítáno, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak není náležitě vymezeno, v jaké otázce hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil, a která rozhodnutí dovolacího soudu onu ustálenou rozhodovací praxi představují. I když dovolatelka přípustnost dovolání řádně nevymezila, sluší se pro doplnění uvést, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. Stejně tak přípustnost dovolání nemůže založit požadavek dovolatelky, aby dovolací soud právní otázku řešenou odvolacím soudem posoudil jinak, než ji posoudil odvolací soud. Významově totiž neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80, ročník 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řečeno jinak, žalobkyně se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva, jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně ( jinak ) od odvolacího soudu. To však není důvod přípustnosti dovolání.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na vypořádání SJM účastníků aplikovaly právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, tedy příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014. Tento závěr vychází z konstrukce aprobované civilistickou doktrínou, jakož i rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle nichž zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit, neboť jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně k tomu viz např. Knapp, V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku (resp. zrušení či zúžení) SJM. Obě právní skutečnosti tudíž musejí podléhat režimu shodné právní úpravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, jenž byl publikován pod číslem 103, ročník 2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsudku ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy číslo 19, ročník 2005, strana 721, Nejvyšší soud uvedl, že předmětem vypořádání BSM může být jen takový majetek, který byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví a ke kterému vzniklo alespoň jednomu z manželů majetkové právo za podmínek, zakládajících toto spoluvlastnictví. Podniká-li jeden z manželů ve sdružení s třetí osobou, může být předmětem vypořádání jen to, co by tomuto manželovi náleželo v případě, že by jeho účast ve sdružení byla ukončena k okamžiku zániku BSM. Nelze vyjít z hodnoty podniku jako souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání sdružení, neboť takové ocenění nevyčísluje výši majetkových nároků podnikajícího manžela vůči sdružení (např. za situace, kdy sdružení podniká pouze s majetkem jednoho z účastníků). Situace je tu jiná než v případě podnikání prostřednictvím obchodní společnosti. Proto v případě, že jeden z manželů podnikal prostřednictvím sdružení ( § 829 obč. zák.), může být předmětem vypořádání BSM jen částka, na jejíž vyplacení by měl nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku BSM ( § 839 obč. zák.), samozřejmě po odečtení případného vkladu vlastních oddělených prostředků účastníka. Z těchto závěrů soudy v nalézacím řízení důsledně vycházely, a proto jim nelze při vypořádání majetkové hodnoty představované podílem, na jehož vyplacení by měl žalovaný nárok při ukončení jeho účasti ve sdružení, ničeho vytknout.

Protože je při vypořádání majetkového nároku manžela podnikajícího ve sdružení založena toliko fikce zániku účasti na jeho činnosti ke dni zániku SJM, nemůže být tento nárok vypořádán stejným způsobem jako by k ukončení činnosti ve sdružení k rozhodnému okamžiku skutečně došlo. Nelze proto, jak v dovolání navrhuje žalobkyně, přikázat nárok žalovaného do výlučného vlastnictví druhého manžela, pokud je vypořádáván majetek ve sdružení založeném (jako v posuzované věci) s třetí osobou. Majetkové právo druhého (ve sdružení nepodnikajícího) manžela se tak uspokojí podílem na peněžitém plnění, jež mu v rámci vypořádání SJM podle zásad obsažených v § 149 odst. 2 věta první a odst. 3 obč. zák. náleží. Nemůže tudíž obstát námitka žalobkyně, že předmětem vypořádání SJM by měly být i majetkové nároky žalovaného vyplývající ze založeného spoluvlastnictví k movitým či nemovitým věcem pořízeným z prostředků získaných činností členů sdružení (§ 834 obč. zák.), tedy jinak řečeno spoluvlastnické podíly na takto nabytých věcech. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku opakovaně přiřadil některé majetkové hodnoty sdružení jako takovému, popřípadě uvedl, že některé věci byly pořízeny z prostředků sdružení, pak se z kontextu celého odůvodnění podává, že užitá slovní spojení představují formulační zkratky pro slovní opisy majetek či prostředky členů sdružení, popřípadě prostředky vytvořené z činnosti sdružení. Použité formulace proto nemohou mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu a nelze z nich dovozovat, jak to v dovolání žalobkyně činí, že by odvolací soud pominul nedostatek právní subjektivity sdružení vyplývající z § 829 odst. 2 obč. zák.

Odvolací soud převzal jako správné závěry soudu prvního stupně o tom, že do masy vypořádávaného SJM nepatří nemovité věci zapsané pro obec a katastrální území P. na listu vlastnictví č. 118, jež žalovaný získal dědictvím po otci a darem od matky, zemědělské stroje a hospodářská zvířata, jež byly žalovanému vydány k uspokojení jeho restitučních nároků, jakož ani finanční částka 200 000 Kč, kterou získal darem od matky. Ztotožnil se přitom s tím, že na hodnoty získané některým ze shora uvedených důvodů, stejně jako na prostředky, které žalovaný vložil do sdružení za účelem podnikání, se ve smyslu § 143 obč. zák., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., uplatnila výluka z majetku náležícího do BSM. Pokud pak tyto prostředky žalovaný vložil k 1. 2. 1993 do sdružení, pak by jejich hodnota byla při vypořádání podle stavu ke dni zániku SJM od jeho majetkového podílu odečtena, neboť se jednalo o majetek ve výlučném vlastnictví člena sdružení. S těmito závěry žalobkyně nesouhlasí a argumentaci odvolacího soudu právní úpravou účinnou do 31. 7. 1998 neshledává přiléhavou s odůvodněním, že vklady do majetku sdružení byly činěny až po uvedeném datu. Ani tato námitka by nemohla na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a jeho souladu s judikaturou soudu dovolacího ničeho změnit.

Podle § 143 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. , v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle čl. VIII. bodu 1 věty první zákona č. 91/1998 Sb. kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb. , o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1. 8. 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Výkladem a contrario uvedeného přechodného ustanovení je možno dovodit, že věci, které k 1. 8. 1998 nebyly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se účinností novely č. 91/1998 Sb. nestaly součástí společného jmění manželů (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014).

Pokud soudy vyšla v nalézacím řízení ze zjištění, že věci a jiné majetkové hodnoty vložené žalovaným do majetkové podstaty sdružení byly získány za účinnosti občanského zákoníku před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. na základě titulů nabytí vlastnického práva, jež vylučovaly jejich zařazení do tehdejšího BSM, pak změna právní úpravy účinná po 1. 8. 1998 nemohla na právním režimu těchto věcí (hodnot) nic změnit. Proto také nebyla pro jejich klasifikaci rozhodná doba, kdy byly vloženy do majetku sdružení fyzických osob.

Nemůže obstát ani námitka, že soudy v nalézacím řízení nevzaly v úvahu, že nemovité věci zapsané na listu vlastnictví č. 118 byly v průběhu manželství financovány z finančních prostředků obou manželů a veškeré zhodnocení tohoto majetku jde za oběma účastníky řízení. Žalobkyně zcela pomíjí, že i vnosy ze společného majetku do odděleného majetku jednoho z manželů je třeba uplatnit ve tříleté lhůtě od zániku majetkového společenství (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013). Z procesního spisu se ovšem nepodává, že by žalobkyně ve lhůtě tří let od zániku SJM, tedy do 9. 6. 2011, nárok na vypořádání vnosu do nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 118 řádně uplatnila.

Přípustnost dovolání by nemohla založit ani námitka, že soudy v nalézacím řízení nevzaly v úvahu návrh na vyřešení věci mezitímním rozsudkem o určení vlastnictví k majetku obsaženému v kupní smlouvě ze dne 2. 3. 2009, vůči které žalobkyně vznesla námitku její relativní neplatnosti.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn závěr, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009). Správnost tohoto závěru byla potvrzena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1726/2012, který neshledal důvod pro jeho opětovné prověření. V citovaném rozsudku dovolací soud, mimo jiného, uvedl, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do společného jmění manželů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání.

V projednávané věci se z procesního spisu podává, že se soud prvního stupně - z podnětu námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 2. 3. 2009 - velmi podrobně otázkou právního režimu věcí a hodnot, o nichž žalobkyně tvrdila, že náleží do SJM, zabýval a učinil závěr o řešení předběžné otázky, jenž také řádně odůvodnil (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 9 a 10). Pokud dospěl k závěru, že věci do majetkového společenství manželů nepatří, pak zcela správně o jejich vypořádání ve výrokové části rozsudku nerozhodoval. To ovšem v žádném případě neznamená, že se soudy v nalézacím řízení otázkou právního režimu věcí, o nichž žalobkyně žádala rozhodnout určovacím výrokem mezitímního rozsudku, nezabývaly. Způsob řešení předběžné otázky soudem totiž vždy vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, nikdy přímo z jeho výroku. V něm se projeví jen nepřímo tím, jak soud rozhodne ve věci samé (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 7. 1965, sp. zn. 4 Cz 94/65, jež bylo uveřejněno pod číslem 61, ročník 1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž je odkazováno i novější rozhodovací praxí dovolacího soudu, například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 923/2011, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009). Žalobkyně rovněž přehlédla, že formou mezitímního rozsudku nemohou být řešeny jako předběžné dílčí sporné právní otázky, které tvoří předmět žalobou uplatněného nároku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2884/99 uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 1, ročník 2002, pod číslem 6).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. listopadu 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu