22 Cdo 4071/2016
Datum rozhodnutí: 01.12.2016
Dotčené předpisy: § 80 předpisu č. 99/1963Sb., § 1028 předpisu č. 89/2012Sb., § 1040 předpisu č. 89/2012Sb.



22 Cdo 4071/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Č. , b) Bc. S. Č. , c) Ing. J. Č. , zastoupených JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, proti žalovaným 1) L. S. , 2) B. S. , 3) M. S. , 4) S S , zastoupeným, vyjma žalovaného 3), Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 110/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, č. j. 11 Co 480/2014-286, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, č. j. 11 Co 480/2014-286, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále soud prvního stupně ) ze dne 28. 4. 2014, č. j. 37 C 110/2009-180, bylo určeno, že žalobce B. Č. je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 31/7 zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj na LV č. 195 v katastrálním území B., obec B., okres O. (výrok I.) a dále bylo určeno, že žalovaní 1) A. S., 2) B. S., 3) M. S., 4) S. S. jsou výlučnými spoluvlastníky pozemků parc. č. 31/1, 31/2 a 31/6, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj na LV č. 195 v katastrálním území B., obec B., okres O., každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/4 (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění, že původní žalobce, B. Č., původní žalovaný 1), A. S., a ostatní žalovaní jsou evidováni jako vlastníci pozemků parc. č. 31/1, 31/2, 31/6 a 31/7, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj na LV č. 195 v katastrálním území B., obec B., okres O. (dále předmětné pozemky ) bez uvedení výše spoluvlastnických podílů se záznamem o duplicitním vlastnictví pro další řízení. Původní žalobce, B. Č., je dědicem předmětných pozemků po H. Č., zemřelé dne 8. 11. 2006. Ta je dědičkou po své matce, A. M., zemřelé dne 23. 4. 1954. Jejími dědici, popřípadě již jejich dalšími právními nástupci, jsou i žalovaní. V dědickém řízení po zemřelé A. M. bylo potvrzeno dědictví s ohledem na uzavřenou dědickou dohodu usnesením Státního notářství v Ostravě ze dne 9. 4. 1955, sp. zn. 4 D 150/54. Podle této dědické dohody obdržela pozůstalá dcera H. Č. na svůj dědický podíl pozemky PK č. 32, 33 a 34 a jižní část pozemku PK, přičemž severní hranice prodloužena k lesu. Na zbytek pozemku PK mělo být vloženo vlastnické právo pro pozůstalé vnuky K., N., A. a B. S., a to pro každého k ideální čtvrtině. K rozdělení pozemku PK došlo až na základě geometrického plánu č. 762-0192-2-7206 z roku 1972, jehož výsledky byly převzaty do současné digitální katastrální mapy katastru nemovitostí. Hranice mezi pozemky PK byly v dřívější evidenci nemovitostí vyznačeny stejně jako v pozemkovém katastru. Současná severní hranice parc. č. 34 sousedí na severní straně s pozemky parc. č. 31/3, 31/10, 31/2 a 31/6. Žalobce se na základě předloženého geometrického plánu domáhá určení vlastnického práva v souvislosti s vytvořením nové hranice mezi pozemky parc. č. 32 a č. 31/7 na straně jedné a pozemky parc. č. 31/6 a č. 31/1 na straně druhé. Nově oddělené části z těchto pozemků by připadly společně s pozemkem parc. č. 31/7 do výlučného vlastnictví žalobce. Podle geometrického plánu předloženého žalovanými by do výlučného vlastnictví žalobce sice připadla část pozemku parc. č. 31/7, nicméně poté, kdy by z ní byl oddělen pozemek parc. č. 31/13.

Soud prvního stupně poté, kdy při existenci zápisu tzv. duplicitního vlastnictví v katastru nemovitostí k pozemku původního PK shledal, že žalobce má na určovací žalobě naléhavý právní zájem, uvedl, že dědici po zemřelé zůstavitelce A. M. nabyli vlastnické právo k tomuto pozemku již na základě dědického rozhodnutí, a to bez ohledu na zápis do pozemkové knihy, jenž neměl podle tzv. středního občanského zákoníku pravotvorné účinky, a rovněž bez zřetele k tomu, že nedošlo k rozdělení pozemku v intencích dědického rozhodnutí. Připomněl, že žalobci je třeba poskytnout ochranu jeho vlastnickému právu ve smyslu § 1042 o. z. v situaci, kdy v minulosti nebyla dědici po zemřelé A. M. realizována dohoda o rozdělení pozemku parc. č. 31. Vysvětlil, že žalobci vlastnicky náleží jižní část tohoto pozemku, nyní v katastru nemovitostí označená jako parc. č. 31/7. Vlastnickou hranici přitom představuje prodloužení severní hranice pozemku parc. č. 34 východním směrem (směrem k lesu ), což odpovídá stavu zachycenému v dědickém rozhodnutí z roku 1955. Dědické rozhodnutí, na rozdíl od mínění žalovaných, neřeší otázku průběhu severní hranice pozemku parc. č. 34, která je, dle závěru soudu prvního stupně, nepochybná.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále odvolací soud ) ze dne 24. 3. 2016, č. j. 11 Co 480/2014-286, byl k odvolání žalovaných 1), 2) a 4) rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud poté, kdy rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobce a žalovaného 1), opakoval dokazování listinami (dědickým rozhodnutím z roku 1955, geometrickými plány z roku 1952 a 1972 a ze dne 4. 3. 2008 předloženého žalobcem a ze dne 16. 6. 2011 předloženého žalovanými). Na jejich základě učinil zjištění, že geometrický plán z roku 1972 nevytyčil hraniční body mezi pozemky parc. č. 31/1 a č. 31/7. V současné době je hranice mezi těmito pozemky vytýčena pomocí plastových značek, a to jak podle geometrického plánu předloženého žalobcem, tak i podle geometrického plánu předloženého žalovanými.

Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a po provedení dokazování v řízení odvolacím, odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, přičemž poukázal na skutečnost, že meritorním rozhodnutím nebyl vyčerpán celý předmět řízení. Soud prvního stupně, veden primárním zájmem na odstranění zápisu duplicitního vlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 31/1, č. 31/2, č. 31/6 a č. 31/7, opomněl rozhodnout o části žaloby, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 31/11 a č. 31/12, které by vznikly zaměřením hranice mezi pozemky parc. č. 31/1 a č. 31/7 podle geometrického plánu ze dne 4. 3. 2008, č. 576-570/2008. Mělo tak dojít k novému vyměření hranice pozemků parc. č. 31/1 a č. 31/7. S odkazem na § 3028 odst. 2 a § 1028 o. z. dále uvedl, že s účinnosti od 1. 1. 2014 mohou soudy rozhodovat o sporech o hranice mezi pozemky, jsou-li hranice neznatelné nebo pochybné. Protože hranice mezi pozemky parc. č. 31/1 a č. 31/7 je nejasná od počátku, bude na soudu prvního stupně, aby na základě konstitutivního rozhodnutí hranice mezi pozemky určil.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Po stručné rekapitulaci důvodů, pro které rozhodl odvolací soud kasačním rozhodnutím, vymezili přípustnost dovolání odkazem na § 237 o. s. ř. Namítali, že ani po 1. 1. 2014 nemůže rozhodnutí vydané ve smyslu § 1028 o. z. odstranit stav duplicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, byť připustili, že otázka určení hranice dle § 1028 o. z. je možná pro právní vztahy mezi účastníky klíčová. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní 1), 2) a 4) se ve vyjádření k dovolání rovněž neztotožnili s důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, dle něhož má být věc řešena v intencích § 1028 o. z. Připomněli, že jako otázka předběžná k žalobou vymezenému určovacímu nároku by měl být řešen průběh hranice mezi pozemky, k nimž má být vlastnické právo určeno. Dle jejich názoru, průběh severní hranice pozemku parc. č. 34, jenž je určující i pro rozdělení pozemku parc. č. 31 podle stavu ke dni úmrtí zůstavitelky A. M. je zachycen polním náčrtem číslo 7 mapování z roku 1930 a kopií katastrální mapy č. 4. Toto vedení hranice také žalovaní převzali do geometrického plánu č. 632-517/2011 ze dne 16. 6. 2011.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 7. 2009 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V projednávané věci je dovoláním žalobců nastoleno řešení otázky, zda v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, jež se zapisuje do katastru nemovitostí, může být stav duplicity zápisu vlastnického práva v katastru po 1. 1. 2014 řešen v intencích § 1028 o. z., tehdy, jestliže pochybnost o průběhu hranicemi mezi pozemky vyplývá z jejího rozdílného zobrazení v geometrických plánech předkládaných účastníky řízení. Tato otázka zakládá důvod přípustnosti dovolání, který je žalobci obsahově vymezen; dovolání je přípustné a rovněž i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nebylo zásadně možné v civilním soudním řízení žádat vydání konstitutivního rozhodnutí, kterým by byly hranice pozemků, jež nebylo možné objektivně zjistit, určeny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002, jenž byl publikován v časopise Soudní rozhledy, číslo 9, ročník 2003, str. 303; rozsudek je, stejně dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, rovněž přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, jež bylo publikováno pod číslem 6, ročník 2011, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že vznikne-li mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, nemůže se žalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určení průběhu hranice mezi parcelami či pozemky. V takovém případě je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit zásadně geometrickým plánem; vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení. Navázal tak na starší rozhodovací praxi, která vytýčila požadavek důsledného rozlišení případů, kdy se žalobce nedomáhá určení průběhu hranice pozemků, ale stanovení nové hranice, kterou objektivně nelze zjistit, a kdy průběh hranice je mezi účastníky sice sporný, nicméně objektivně zjistitelný. Pouze v tomto druhém případě byla k projednání sporu dána pravomoc civilního soudu. Na žalobci bylo, aby žalobní petit formuloval jako požadavek na určení vlastnického práva k určitému pozemku či jeho části (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73, jež bylo publikováno pod číslem 53, ročník 1973, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, jež bylo publikováno v časopise Právní rozhledy číslo 24, ročník 2004, str. 912). Rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež se vytvořila po 1. 1. 2014, starší judikaturu aprobuje se zohledněním úpravy obsažené v § 1028 o. z., což bylo vyjádřeno například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy číslo 19, ročník 2016, str. 682. V něm dovolací soud, mimo jiného, uvedl, že samotná subjektivní pochybnost o průběhu (jinak, např. odborným zaměřením, zjistitelné) sporné hranice totiž neumožňuje její určení (stanovení) podle poslední pokojné držby ve smyslu § 1028 o. z.; v takovém případě je třeba tak, jako doposud, žádat o určení vlastnictví ke sporné části parcely.

Protože občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 obsahuje ustanovení § 1028 o. z., které stanovení neznatelné nebo pochybné hranice podle kritéria poslední pokojné držby nebo slušného uvážení soudem nově upravuje (problematickému použití formulace pochybné hranice srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 191 až 192), a současně se zachovává možnost žalovat na určení vlastnického práva, je-li hranice pozemků mezi účastníky řízení subjektivně sporná (s potřebnou posoudit otázku naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.), bude vždy záležet na tom, jakým způsobem žalobce žalobou uplatněný nárok skutkově vymezí a jaké důkazy k prokázání ve věci rozhodných skutečností předloží, popřípadě soudu navrhne.

Žaloba na určení sporné hranice mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. V případě, že žalobce svá tvrzení ohledně průběhu hranice neprokáže, soud nemůže bez změny žaloby hranici určit podle poslední držby či podle svého uvážení, ale musí žalobu zamítnout. Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle § 1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení. Nelze pochopitelně vyloučit situaci, kdy se žalobce v řízení na základě vývoje dokazování rozhodne pro změnu žaloby z původního požadavku na určení subjektivně sporné hranice mezi pozemky na její nové stanovení. Pro takový případ bude nutné postupovat podle § 95 o. s. ř., neboť každá z uvedených žalob se opírá o jiný skutkový stav a o jiné zákonné ustanovení.

V projednávané věci se žalobci podle obsahu skutkových tvrzení vylíčených v žalobě domáhali určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 31/1, č. 31/2, č. 31/6 a č. 31/7 (a dále rovněž k pozemkům parc. č. 31/11 a č. 31/12) s uvedením výměry těchto pozemků, přičemž vycházeli, pokud jde o určení průběhu hranic, zejména mezi pozemky parc. č. 31/1 a č. 31/7, z geometrického plánu č. 576-570/2008 ze dne 4. 3. 2008, který si nechali zpracovat. S ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva k uvedeným pozemkům v katastru nemovitostí žádali, aby jejich vlastnické právo bylo určeno k pozemkům parc. č. 31/7 o výměře 3 047 m 2 , č. 31/11 o výměře 316 m 2 a č. 31/12 o výměře 32 m 2 a vlastnické právo žalovaných, každého z nich v podílu ideální čtvrtiny, k pozemkům parc. č. 31/1 o výměře 2 646 m 2 , č. 31/2 o výměře 320 m 2 a č. 31/6 o výměře 464 m 2 . Pozemky parc. č. 31/11 a č. 31/12 pak jsou, dle jejich tvrzení, vyměřeny předloženým geometrickým plánem po zaměření sporné hranice mezi pozemky parc. č. 31/1 a č. 31/7. Určená hranice má respektovat dohodu dědiců, která byla uzavřena v dědickém řízení po zemřelé A. M. ohledně rozdělení pozemku dle PK, kdy jižní část tohoto pozemku je od jeho zbylé části oddělena hranicí, jež je pokračováním severní hranice pozemku dle PK směrem k lesu. Žalovaní určovací žalobě oponovali argumentací o jiném průběhu hranice mezi pozemky parc. č. 31/1 a č. 31/7 a předložili k prokázání této skutečnosti geometrický plán č. 632-517/2011 ze dne 16. 6. 2011. V jeho důsledku by se určení průběhu sporné hranice mezi oběma pozemky promítlo jednak do výměry pozemku parc. č. 31/7 a dále by byl vytvořen nový pozemek parc. č. 31/13, jenž by vlastnicky připadl žalovaným. Současný stav zápisu v katastru nemovitostí, jenž má svůj podklad, pokud jde o výměry pozemků parc. č. 31/1, č. 31/2, č. 31/6 a č. 31/7, v geometrického plánu č. 762-0192-2-7206 ze dne 3. 7. 1972, deklaruje zápis duplicitního vlastnictví k těmto pozemkům pro žalobce i žalované bez rozlišení vlastnického poměru zapsaných osob.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobce měl po 1. 1. 2014 žalobu přizpůsobit stavu, kdy hranice mezi pozemky parc. č. 31/1 a č. 31/7, je nejasná, pak zcela pominul, že tato nejasnost není založena na objektivní nemožnosti průběh hranice určit, ale na rozdílných představách žalobců na straně jedné a žalovaných na straně druhé o jejím průběhu. Subjektivní pochybnost vychází z odlišného názoru stran na to, zda a do jaké míry předložené geometrické plány, respektive geometrický plán z roku 1972, jež se stal podkladem pro zpracování katastrální mapy, z níž stav zápisu v katastru nemovitosti vychází, odpovídají dědické dohodě, kterou právní předchůdci účastníků řízení uzavřeli v řízení o dědictví po zemřelé A. M. v roce 1955. K odstranění pochybnosti o určení průběhu hranice mezi pozemky přitom v řízení o určení vlastnického práva může v poměrech projednávané věci sloužit taková formulace žalobního petitu, která bude obsahovat nejen vlastnický poměr účastníka řízení k jednotlivému pozemku, ale i označení geometrického plánu, jež bude přílohou soudního rozhodnutí. Samotná okolnost, že jako předběžnou otázku je třeba v tomto řízení řešit skutečný průběh hranice mezi sousedícími pozemky ještě neznamená, že by šlo o řízení o určení průběhu sporné hranice (k tomu srovnej například Zprávu o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky 29. 3. 1973, Cpj 25/73, jež byla publikována pod č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, jež bylo publikováno pod č. 6/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba s takovým petitem vyhovuje požadavku existence naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení a rozhodnutí o takové žalobě je způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí nejen s ohledem na zápis duplicitního vlastnictví zapisovaných osob, ale i se zřetelem na spor o průběh hranice pozemků, k nimž má být vlastnické právo určeno.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval ve shodě podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu