22 Cdo 4062/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: § 24a předpisu č. 94/1963Sb.




22 Cdo 4062/2009

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. F., zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivová 116, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Areál Výstaviště 67, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 10 C 269/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009, č. j. 30 Co 469/2008-103, takto :

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 550,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného.

O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 9. května 2008, č. j. 10 C 269/2007-71, zamítl žalobu o vypořádání společného jmění manželů se závěrem, že k tomuto vypořádání došlo dohodou, jež představovala základ v rozvodovém řízení účastníků podle § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 30 Co 469/2008-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala podle § 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o. s. ř. bez zákonného označení uplatněného dovolacího důvodu. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).

Dovolání nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Sama žalobkyně žádnou relevantní právní otázku zásadního právního významu nevymezuje, její případná existence se nepodává ani z obsahu dovolání a dovolací soud v dovolání neshledal ostatně nic, co by bylo z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Argument, že dohodu o vypořádání neuzavřela svobodně a bez existence nátlaku spojila žalobkyně s konkrétní námitkou, že z její strany byla smlouva uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek při současné existenci bezprávné výhrůžky ze strany žalovaného spočívající v tom, že pokud žalobkyně smlouvu nepodepíše, nevyplatí jí částku 200 000,- Kč, na kterou má podle uvedené dohody nárok.

Podle § 49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

Úvaha o uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek je vyloučena již nezpochybněným skutkovým zjištěním (které nenapadá žalobkyně ani v rámci podaného dovolání), že ze strany žalobkyně k odstoupení od uzavřené smlouvy nedošlo (k otázkám odstoupení od smlouvy z důvodu tísně a existence nápadně nevýhodných podmínek srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 1247/2005, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz). Posouzení tvrzení žalobkyně, že smlouvu uzavřela při bezprávné výhrůžce žalovaného spočívající v tom, že jí nevyplatí částku 200 000,- Kč, na kterou má podle této dohody nárok nemůže založit, je z hlediska výkladu bezprávné výhrůžky v souladu s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2915/2005, uveřejněné tamtéž. Dovolací soud v této souvislosti uzavírá, že pokud nedojde k uzavření smlouvy, podle které má být žalobkyni vyplacena konkrétní finanční částka, nemůže být bezprávnou výhrůžkou poukaz jedné ze smluvních stran, že v případě neuzavření této smlouvy nebude částka vyplývající z této smlouvy vyplacena.

Důvodnou není ani námitka, podle níž neplatnost dohody zakládá okolnost, že neobsahovala vypořádání veškerého majetku spadajícího do společného jmění manželů. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 9. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2097 výslovně připustil možnost uzavření dohody, která vypořádává jen část hodnot náležející do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Dovolací soud neshledal důvod k odklonu od tohoto názoru ve vztahu k institutu vypořádání společného jmění manželů, a to ani v případě vypořádání majetkového společenství manželů smlouvou předvídanou ustanovením § 24a zákona o rodině.

K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; nepřihlédnutí ke konkrétní tvrzené skutečnosti takovou otázkou zjevně není.

Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2 250,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle § 8, § 10 odst. 3, snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 2 550,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 550,- Kč do tří dnů od právní moci usneseni k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř. ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2010

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu