22 Cdo 4039/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 1140 o. z.



22 Cdo 4039/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. B. a b) M. R. , zastoupených JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, proti žalovanému V. C. , zastoupenému Mgr. Martinem Sobkem, advokátem se sídlem v Teplicích, U Císařských lázní 368/7, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 264/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2016, č. j. 12 Co 28/2015-163, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jana Svobody.
Odůvodnění: Okresní soud v Teplicích ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. 5. 2014, č. j. 27 C 264/2011-135, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 1296 o výměře 211 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba budova objekt bydlení, v katastrálním území a obci T., zapsanému na listu vlastnictví č. 7182 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Teplice. Nemovitost, jejíž součástí je uvedená stavba, přikázal do spoluvlastnictví žalobců s tím, že velikost spoluvlastnického podílu každého z nich činí jednu polovinu. Žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalovanému 1 007 985 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a žalobci b) uložil povinnost zaplatit žalovanému 1 007 985 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení každému ze žalobců 130 298,72 Kč (výrok II.). Rozhodl o vrácení zálohy na provedení důkazu ve výši 4 500 Kč žalobcům a uložil žalovanému povinnost zaplatit státu České republice na náhradě nákladů řízení 1 484 Kč (výroky III. a IV.)

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, č. j. 12 Co 28/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 64 725 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. )].

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel především namítá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, ten však není dán.

K dělení domu na tzv. jednotky ve smyslu § 1158 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. ): Dovolatel uvádí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, který se týká hierarchie způsobů vypořádání spoluvlastnictví; není spokojen s tím, že soudy nerozdělily dům na jednotky. Dovolací soud však opakovaně vyslovil, že při úvahách o vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky je třeba přihlédnout i k okolnostem dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. K takovému rozdělení soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní (viz např. rozsudek ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, a řadu dalších rozhodnutí). V projednávané věci soud prvního stupně, jehož skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, konstatoval velmi špatné vztahy mezi účastníky, které zcela paralyzovaly možnost řádné správy společné věci . Za tohoto stavu je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K tvrzení, že soudy opomenuly citové vazby žalovaného k domu: Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Úvahy soudů v nalézacím řízení, vycházející z možnosti zaplatit vypořádací podíl, způsobu dosavadního užívání domu, velikosti podílu a také schopností investovat do domu, jakož i ze zatížení podílu žalobce a) zástavním právem, nejsou zjevně nepřiměřené.

Dovolatel namítá, že soud vycházel z nesprávně zjištěné ceny nemovitostí, neboť znalecký posudek byl vyhotoven již 4. 11. 2013 (odvolací soud rozhodoval 6. 5. 2016); podle dovolatele je tu rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, ve kterém se uvádí: Soud prvního stupně, který o věci rozhodl 27. 8. 2002, vyšel při ocenění rozdělovaných nemovitostí z posudku Ing. M. S. ze dne 2. března 2000; odvolací soud pak rozhodl o odvoláních dne 25. července 2006 a uvedl, že při stanovení hodnoty vypořádacího podílu pak soud I. stupně vycházel z obecné ceny obvyklé v daném místě v době rozhodování . V době rozhodování však od podání znaleckého posudku uplynula již delší doba (více než 2 roky pokud jde o soud prvního stupně, 4 roky v případě soudu odvolacího), a tak bylo namístě vyjít z aktualizované ceny . V té věci tedy rozdíl činil více než 6 let, a tak citovaný závěr nelze nyní mechanicky použít. Dovolací soud vzal v úvahu, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se uplatňuje zásada projednací, zdůrazňující odpovědnost účastníků za výsledek řízení, a že žádný z účastníků znalecký posudek nezpochybňoval a nežádal jeho aktualizaci, a ani ze spisu se nepodávalo, že by se cena měla výrazněji změnit. Případný pohyb cen nemovitostí v době mezi rozhodnutím soudu prvního stupně, které reflektovalo souhlas účastníků s oceněním, a rozhodnutím odvolacího soudu, se ze spisu nepodává; pokud snad v určitém místě k němu došlo, jak tvrdí dovolatel, není to obecně známá skutečnost a bylo na tom, kdo se jej chtěl dovolat, aby jej tvrdil a prokázal. Proto doba zde dělící vypracování posudku od rozhodnutí odvolacího soudu nebyla tak dlouhá, aby sama o sobě vyžadovala aktualizaci posudku bez návrhu účastníků.

Dovolacímu soud není zřejmé, v čem má spočívat tvrzený rozpor s jeho rozhodnutím ve věci sp. zn. 22 Cdo 3073/2013; dovolatel jej ostatně nijak nekonkretizoval.

Dovolatel má za to, že měl být poučen již soudem prvního stupně o tom, že věc bude posuzována podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle níž platí, že i v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ( obč. zák. ), měl odvolací soud posoudit věc podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ( o. z. - viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015); o tom měl účastníky vyrozumět a umožnit jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 obč. zák. nebyly významné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, stejně viz rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5345/2015) .

Oba tyto případy se od nyní projednávané věci liší tím, že rozhodnutí odvolacího soudu, který věc rozhodoval na rozdíl od soudu prvního stupně - již podle nového občanského zákoníku, bylo pro účastníky překvapivé. V dané věci však soud prvního stupně věc posoudil podle nového občanského zákoníku; bylo-li jeho rozhodnutí pro žalovaného překvapivé, mohl se domáhat nápravy v odvolacím řízení, resp. dovolávat se skutečností, které snad z hlediska občanského zákoníku č. 40/164 Sb. nebyly významné; to však neučinil. I zástupce žalobců navrhoval posouzení věci podle nového občanského zákoníku (č. l. 127), na to zástupce žalovaného nereagoval. Rozhodnutí odvolacího soudu, opírající se o občanský zákoník č. 89/2012 Sb., tak pro žalovaného nebylo překvapivé a není ani v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

K nákladům řízení: Žalovaný nepožadoval, aby soud rozhodl o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř. a z řízení ani nevyplynuly skutečnosti takové rozhodnutí umožňující; samotná invalidita takovou skutečností není. Tvrzením, že soudy chybně interpretovaly příčinu vedoucí k podání žaloby pak představuje polemiku s hodnocením důkazů, která je v dovolacím řízení nepřípustná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Zatímco pokud jde o věc samou, lze z dovolání výkladem dovodit tvrzený důvod jeho přípustnosti, výslovně neuvedený, pokud jde o náklady řízení, takové vymezení chybí a již tato okolnost by stačila k odmítnutí dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu