22 Cdo 4027/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 134 obč. zák.




22 Cdo 4027/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. M. , bytem v T., M, zastoupené JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, proti žalovaným: 1) L. K. , bytem v B., 2) Z. H. , bytem v P., 3) H. P. , bytem v D., zastoupeným JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 88, 4) A. F. , bytem v B., 5) M. P. , bytem v T., 6) D. Š. , bytem v T., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 2/2006, o dovolání žalovaných 1), 2), 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008-175, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Trutnově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. 5 C 2/2006-95, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí jedné ideální poloviny domu, stavební parcely a pozemkové parcely, vše v katastrálním území a obci T. (dále též jen předmětné nemovitosti ) (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětné nemovitosti byly rozhodnutím o přídělu ze dne 19. září 1949 přiděleny na polovic J. P. staršímu a jeho družce O. Trunečkové, jimž se narodily dvě děti J. P. mladší, a žalovaná 1), narozená 1946. Manželství J. P. staršího a O. T. uzavřené v roce 1952 bylo rozvedeno v roce 1963, přičemž v rámci zjišťování majetkových poměrů manželů soud zjistil, že jsou spoluvlastníky rodinného domku . J. P. starší uzavřel následně manželství s J. P., jejíž dcerou je žalovaná 4), a následně v roce 1971 zemřel. V rámci dědického řízení jeho manželka J. P. uvedla, že neměl žádný majetek, a dědické řízení proto bylo zastaveno. V 70. letech 20. století v rámci provádění tzv. komplexního zakládání evidence nemovitostí byla v roce 1979 předvolána do Střediska geodézie v Trutnově O. P., která zde nahlásila k údajům z knihovní vložky č. 2154 své rodné číslo a datum narození J. P. mladšího. Po jeho smrti v roce 1986 vyhotovilo pro potřeby dědického řízení Středisko geodézie Trutnov výpis z evidence nemovitostí, v němž uvedlo, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou O. P. a RSDr. J. P. (J. P. mladší) s tím, že jejich vlastnické právo je osvědčeno knihovní vložkou č. 2154. V rámci tohoto dědického řízení byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví uzavřená mezi pozůstalou manželkou žalovanou 5) a pozůstalými dcerami žalobkyní a žalovanou 6), podle níž žalobkyně nabyla ideální polovinu nemovitostí do svého vlastnictví. Tato dohoda byla schválena usnesením, které nabylo právní moci dne 26. října 1987. Smlouvou ze dne 9. října 1992 darovala O. P. svou polovinu nemovitostí žalované 1), která podáním ze dne 16. června 1993 požádala o dodatečné projednání dědictví po J. P. starším s tím, že do dědictví patří i polovina předmětných nemovitostí. O vedení tohoto řízení byla žalobkyně informována nejpozději v říjnu 1994. Dědické řízení bylo přerušeno a žalovaná 1) byla odkázána na žalobu k soudu, kterou podala dne 6. dubna 1994 (správně 1995).
V probíhajících soudních řízeních se nepodařilo prokázat, že by J. P. mladší držel předmětné nemovitosti v dobré víře, že je vlastníkem. Proto bylo pokračováno ve vypořádání dodatečně zjištěného dědictví po J. P. starším se závěrem, podle kterého na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 12. února 2007 zdědili v rozsahu každý jedné osminy podíl na předmětných nemovitostech pozůstalá manželka J. P., pozůstalý syn J. P. mladší, pozůstalý syn Z. P. a pozůstalá dcera L. K. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že od ukončení dědického řízení po J. P. mladším byla přesvědčena, že je spoluvlastnicí poloviny předmětných nemovitostí, protože předtím nikdo z rodiny nezpochybňoval, že J. P. starší svou polovinu nemovitostí daroval svému synovi J. P. mladšímu. Žádnou listinu, která by tento dar osvědčovala, nebyla žalobkyně schopna předložit. Žalovaná 1) začala její vlastnictví zpochybňovat až v letech 1992 a 1993.
Soud prvního stupně shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že kromě žalobkyně a žalovaných 1) 6) nepřicházejí žádné další osoby jako zákonní dědicové po J. P. starším do úvahy. Podle názoru soudu prvního stupně byla žalobkyně oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí, neboť se držby ujala na základě rozhodnutí tehdejšího státního notářství o dědictví po J. P. mladším v roce 1987. Žalobkyni však neuběhla zákonná vydržecí doba, neboť od právní moci rozhodnutí o dědictví do okamžiku, kdy vlastnické právo žalobkyně bylo žalovanou 1) kvalifikovaně zpochybněno, uběhlo pouze 7 let. Podanými žalobami žalované č. 1 na určení, že J. P. starší byl ke dni své smrti vlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, sice nedošlo ke stavění běhu vydržecí doby, obsahovaly však takové skutečnosti ohledně vlastnického práva k předmětné polovině nemovitostí, že při zachování obvyklé míry opatrnosti v právních vztazích muselo dojít ke ztrátě dobré víry žalobkyně, že vlastnictví nabyla řádně dědictvím po J. P. mladším, neboť zde nebyl žádný právní titul, který by nabytí vlastnictví jeho osobou zakládal. K tomu, aby si žalobkyně mohla započíst do vydržecí dobu též dobu, po kterou měl nemovitosti v držbě J. P. mladší, by muselo být prokázáno, že i on byl v dobré víře ohledně svého vlastnictví k nemovitostem. Ve vztahu k němu však nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, za nichž by mělo dojít ke vzniku jeho přesvědčení se zřetelem ke všem okolnostem o tom, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně si proto nemůže dobu, po kterou měl nemovitosti v držbě její otec, započíst do své vydržecí doby.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí jedné ideální poloviny domu na stavební parcele, stavební parcely a pozemkové parcely, vše v katastrálním území a obci T. (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud učinil shodně se soudem prvního stupně závěr, že J. P. mladší a jeho matka O. P. se mylně domnívali, že podařilo-li se jim v roce 1979 v souvislosti s komplexním zakládáním evidence nemovitostí nahlásit k údajům v knihovní vložce datum narození J. P. mladšího, je taková skutečnost sama o sobě nadále dostatečným důkazem jeho vlastnického práva k ideální polovině nemovitostí. Pouhé nahlášení data narození J. P. mladšího k údajům z knihovní vložky nemůže jako domnělý právní důvod oprávněné držby obstát, neboť by se jednalo o nikoliv skutkový, ale právní omyl, jenž je možné posoudit jako omluvitelný pouze ve výjimečných případech, o což se v tomto případě nejednalo. Závěr soudu prvního stupně, že J. P. nebyl v době svého úmrtí oprávněným držitelem nemovitostí a že si proto žalobkyně nemůže do doby oprávněné držby započítat dobu držby nemovitostí jejím otcem, shledal odvolací soud správným.
Od postavení J. P. mladšího je nutno odlišovat situaci žalobkyně, která se držby ujala na základě rozhodnutí tehdejšího státního notářství o dědictví po J. P. mladším, takže byla oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí. Její oprávněná držba však nepočala běžet již ke dni úmrtí J. P. mladšího, ale až dnem právní moci rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda dědiců, tj. 26. října 1987. K posouzení okamžiku ztráty dobré víry žalobkyně odvolací soud zopakoval důkazy ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 220/95 , o které soud prvního stupně opřel svůj závěr o tom, že žaloba obsahovala takové skutečnosti, že na straně žalobkyně muselo dojít ke ztrátě dobré víry potud, že řádně dědictví nabyla po J. P. mladším. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reprodukoval obsah žaloby ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 220/95 a uzavřel, že v žalobě doručené žalobkyni dne 15. srpna 1995 nejsou uvedena žádná rozhodná tvrzení ve vztahu k tomu, co se dělo se sporným majetkem od roku 1949 do smrti J. P. staršího. Údaje vztahující se pouze k okolnostem nabytí vlastnického práva J. P. starším nemohly bez dalšího vzbudit v žalobkyni důvodnou pochybnost, že po svém otci dědila právem. Rozhodná tvrzení vyslovující pochybnost o tom, zda existuje nabývací titul pro otce žalobkyně, byla doplněna až do protokolu o jednání konaném dne 7. dubna 1998, tj. až po uplynutí zákonem stanovené vydržecí doby.
K výzvě odvolacího soudu k doplnění rozhodných tvrzení a důkazů o tom, na základě jakých skutečností a kdy byla přerušena vydržecí doba žalobkyně, předložily žalované dopis žalované 1) adresovaný žalobkyni ze dne 19. července 1993, v němž žalobkyně odpovídá na její požadavek poskytnutí finančních prostředků na opravu domu s tím, že má v úmyslu svou část domu odprodat při respektování předkupního práva žalované 1). Žalované dále poukazovaly na obsah účastnické výpovědi žalobkyně, v níž měla sama potvrdit, že žalovaná 1) již v letech 1992 nebo 1993 zpochybňovala její spoluvlastnictví. Obsah účastnického výslechu žalobkyně, jak je zachycen ve spise, jako průkaz ztráty dobré víry žalobkyně nemůže postačovat, neboť zapadá do kontextu událostí, jak vyplývají z dopisu ze dne 19. července 1993. Tento dopis je odpovědí na dopis žalované 1), přičemž z jeho obsahu nevyplývá, že by představoval reakci na zpochybnění vlastnického práva žalobkyně. Z účastnického výslechu žalobkyně i žalovaných lze mít za prokázáno pouze to, že žalovaná 1) vlastnictví žalobkyně skutečně verbálně zpochybňovala v souvislosti se spory o prostředky na opravu domu. Z výslechu svědka M. však lze dovodit nikoliv to, že žalobkyně začala o svém vlastnickém právu důvodně pochybovat, ale naopak že její pochybnosti byly rozptýleny poté, kdy svědek navštívil středisko geodezie, kde byl odpovědným pracovníkem ujištěn o tom, že k chybě v zápisech vlastnického práva nemohlo dojít.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované 1), 2), 3) (dále též jen dovolatelky ) dovoláním, které s přípustností podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnily dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Považovaly za nesporné, že žalobkyně si do vydržecí doby nemůže započítat dobu do smrti svého otce J. P. mladšího a teprve od 26. října 1987 mohla být v dobré víře, že jí náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny předmětných nemovitostí. To však nic nemění na tom, že by v takovém případě vlastnictví nabyla od nevlastníka, čímž by získala více práv, než by jí podle zákona příslušelo.
Dovolatelky naopak považovaly za sporné splnění zákonných podmínek oprávněné držby, když zpochybnily samotnou podmínku držby žalobkyně, tj. nakládání s věcí jako s vlastní nebo výkon vlastnického práva pro sebe . Faktická držba ze strany žalobkyně v řízení nebyla ani tvrzena ani prokázána, neboť její skutková tvrzení se v řízení dosud omezovala pouze na oprávnění držbu jejího otce J. P. mladšího. Žalobkyně ve společné nemovitosti nebydlela, nijak ji neužívala, nepodílela se na úhradách, které by se společnou nemovitostí měly souviset a jejím jediným zájem bylo svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodat. Odvolací soud se však těmito námitkami nezabýval a držbu žalobkyně předpokládal v rozporu s jejími vlastními skutkovými tvrzeními.
Dovolatelky se neztotožnily se závěry odvolacího soudu dále potud, pokud tento dospěl k závěru, že ani zahájené soudní řízení v roce 1995 neznamenalo objektivní zpochybnění oprávněné držby žalobkyně. Zdůraznily, že předmětem tohoto řízení bylo určení, že J. P. starší byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí právě v rozsahu jedné poloviny. Tuto skutečnost žalobkyně od počátku zpochybnění jejího vlastnického práva, ke kterému došlo ze strany žalované 1) již v roce 1993, popírala. Teprve po tomto určení bylo možno provést dodatečné projednání dědictví po J. P. starším s tím, že následně bylo možno při duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí žalovat na určení, že podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí jsou v rozsahu 1/8 celku žalovaná A. F. jako právní nástupkyně své matky A. K. jako právní nástupkyně pozůstalé manželky J. P. staršího paní J. P., po 1/16 celku žalované H. P. a Z. H. jako právní nástupkyně pozůstalého syna J. P. staršího pana Z. P., v rozsahu 5/8 celku žalovaná L. K. jako dcera J. P. staršího a v rozsahu svých zákonných podílů po pozůstalém J. P. mladším v rozsahu 1/24 žalobkyně a žalované 5) a 6). Žalovaná 1) tedy žalobou z roku 1995 uplatnila spoluvlastnictví v rozsahu 1/8 celku nemovitostí vůči žalobkyni jako oprávněné držitelce.
Žalobkyně již v roce 1993 musela vzít na vědomí, že žalovaná 1) zpochybnila nabytí jejího spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech v rozsahu jedné poloviny celku poukazem na to, že J. P. mladší nebyl a nemohl být ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v uvedeném rozsahu. Žalobkyně se o tomto zpochybnění podle vlastních skutkových tvrzení dozvěděla v roce 1995, kdy byla informována o důvodech, které vedly k podání návrhu na dodatečné projednání dědictví po J. P. starším. Žalobkyně si byla od počátku vědoma právních důsledků takové žaloby, proto také od počátku současného řízení tvrdila, že skutková tvrzení v řízení o určovací žalobě nejsou pravdivá a spoluvlastnický podíl J. P. mladší od J. P. staršího nabyl ještě za jeho života. Dovolatelky proto navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto. Zdůraznila, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla na základě výsledků dědického řízení. Nadto žalobkyně přinejmenším od smrti svého otce v roce 1986 do dne podání žaloby na určení vlastnického práva v roce 2006 držela nemovitosti jako oprávněná držitelka.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Ze závěrů odvolacího soudu a dovolacích námitek dovolatelek se podává, že předmětem přezkumu dovolacím soudem je posouzení, kdy na straně žalobkyně došlo ke ztrátě dobré víry, jež by po uplynutí vydržecí doby mohla vést k vydržení vlastnického práva.
Podstata sporu v této fázi řízení spočívá v tom, že žalobkyně byla od roku 1987 na základě rozhodnutí státního notářství vydaného v řízení o dědictví oprávněnou držitelkou nemovitostí, které nabyla podle rozhodnutí státního notářství, což připouští v dovolání výslovně i samotné dovolatelky; spor mezi účastníky pak je toliko o tom (s výhradou dále uvedenou), kdy došlo k zániku oprávněné držby; zda ještě v průběhu vydržecí doby, jak tvrdí dovolatelky, nebo až po jejím uplynutí, jak tvrdí žalobkyně.
Dovolací soud především dodává, že neobstojí tvrzení žalobkyně, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem lze bez dalšího odvozovat od rozhodnutí státního notářství v dědickém řízení, jestliže následně bylo soudním rozhodnutím určeno, že J. P. starší ke dni své smrti byl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, zatímco nebylo soudním rozhodnutím v nalézacím řízení určeno, že J. P. mladší jím ke dni své smrti v rozsahu jedné poloviny byl. Naopak z dosavadního stavu řízení se podává, že J. P. mladší vlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí ke dni své smrti nebyl.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz , vyložil, že pokud někomu byla dědickým rozhodnutím přikázána určitá nemovitost, která nebyla vlastnictvím zůstavitele, nenabyl tím dědic platně vlastnictví k ní. Skutečný vlastník nemůže v důsledku takového nesprávného či nepřesného rozhodnutí své vlastnictví pozbýt; takové rozhodnutí může být jen za určitých okolností titulem oprávněné držby.
O nabytí vlastnického práva žalobkyně tak je možno v poměrech souzené věci uvažovat pouze v rámci institutu vydržení vlastnického práva. Takovému závěru v obecné rovině nepřekáží ani dovolací námitka, podle které by žalobkyně vlastnické právo získané vydržením nabyla od nevlastníka , čímž by získala více práv, než by jí podle zákona příslušelo.
Je zjevné, že vydržením jakožto originárním způsobem nabytí vlastnického práva se nenabývá vlastnické právo odvozeně od nevlastníka, ale stávající vlastník vlastnické právo vydržením pozbývá. Je nicméně zřejmé, že v dané věci tuto svou námitku dovolatelky pojí se skutečností, že by se měla držba žalobkyně vázat na dědické rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o majetku, jenž zůstaviteli nepatřil. Tato okolnost sama o sobě však vydržení nevylučuje, jsou-li splněny všechny zákonné podmínky vydržení, protože vydržením by žalobkyně nenabyla vlastnické právo od nevlastníka, ale na úkor vlastníka věci, byť na základě držby opřené o právní titul, jímž by bylo v dědickém řízení rozhodováno o majetku, který zůstaviteli nepatřil.
Dovolatelky dále namítaly, že se soudy nezabývaly posouzením základního předpokladu pro vydržení, tj. samotnou držbou věci, ačkoliv tuto námitku v průběhu řízení opakovaně uplatnily.
Dovolací soud v daném směru vychází ze závěrů odborné literatury potud, že držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí. Otázka, jak vzniká a v čem přesně spočívá stav nazvaný corpus possessionis (nakládání s věcí, též corporalis possessio), je tradičním problémem právní vědy. Dříve se poukazovalo na způsoby, kterými se držba nabývá (tradice, uchopení věci, vstup na pozemek, převzetí klíčů nebo dokladů opravňujících s věcí nakládat apod.); těchto způsobů je však tolik, že je nelze vyjmenovat. Podstata nakládání s věcí není v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za nakládání s věcí . To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Věcí se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 949, podle kterého pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní, tedy držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2 vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 734 735).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil (shodně jako soud prvního stupně) závěr, podle kterého se žalobkyně ujala držby na základě rozhodnutí státního notářství o dědictví , aniž by uvedl, o jaký důkaz tuto skutečnost opírá a aniž by vyložil, v čem se toto uchopení držby projevilo. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jeho kontextu je naopak spíše naznačováno, že závěr o uchopení držby je spojen s právním závěrem o oprávněnosti držby žalobkyně majícím právní (nikoliv skutkový) základ v rozhodnutí státního notářství o dědictví. Žádné skutkové zjištění opírající se o konkrétní důkaz ve vztahu k uchopení se držby žalobkyní z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Odvolací soud v souvislosti se zkoumáním okamžiku pozbytí oprávněné držby žalobkyní jen reprodukuje obsah dopisu žalobkyně adresovaný žalované 1), v němž uvádí, že dům neužívá, neplyne jí z něj žádný příjem a necítí se odpovědná za jeho stav. Jestliže se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepodává, že se zabýval posouzením prvotního předpokladu pro vydržení, tj. samotnou držbou, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Pokud se pak v této souvislosti nevypořádal v odůvodnění rozsudku s námitkami dovolatelek, které uvedenou okolnost namítaly, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
S ohledem na dovolací námitky, že došlo k přerušení oprávněné držby žalobkyně se odvolací soud zabýval posouzením dvojího možného přerušení běhu vydržecí doby.
Dovolatelky především namítaly, že samotná žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že žalovaná 1) již v roce 1992 nebo 1993 zpochybnila její spoluvlastnické právo. Odvolací soud v této souvislosti zhodnotil obsah výpovědi žalobkyně a svědka M. a dospěl k závěru, že nezakládají oporu pro závěr, že žalobkyně pozbyla dobrou víru.
I v této části je řízení před odvolacím soudem postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 213b odst. 1 3 o. s. ř. dovolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Soud prvního stupně z výpovědí žalobkyně a svědka M. žádná skutková zjištění v odůvodnění svého rozhodnutí neučinil a na jejich obsahu své rozhodnutí nezaložil. Jejich obsah v odůvodnění svého rozhodnutí pouze reprodukuje, ale bez skutkových zjištění z nich plynoucích, což odráží okolnost, že soud prvního stupně žalobu zamítl na základě toho, že shledal přerušení běhu vydržení doby na základě zahájeného soudního řízení v roce 1995, kteréžto postačovalo k zamítnutí žaloby. Jestliže za této situace odvolací soud uvedené důkazy nezopakoval, nebyl oprávněn k nim při zjišťování skutkového stavu přihlédnout. Jestliže tak učinil, opětovně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
V této části by však rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo ani v rovině vlastní argumentace. Odvolací soud uvedl, že z výpovědi žalobkyně a manžela žalobkyně lze mít za prokázáno pouze to, že žalovaná 1) vlastnictví žalobkyně skutečně verbálně zpochybňovala v souvislosti se spory o prostředky na opravu domu. Z výslechu svědka M. však lze dovodit nikoliv to, že žalobkyně začala o svém vlastnickém právu již tehdy důvodně pochybovat, ale naopak že její pochybnosti byly rozptýleny poté, kdy svědek navštívil středisko geodezie, kde byl ujištěn o tom, že k chybě v zápisech vlastnického práva nemohlo dojít .
Již v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 11, str. 432, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4243, dovolací soud vyložil, že není podstatné, zda vlastník věci informující domnělého vlastníka o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části).
Jestliže byla (resp. být měla) otázka spoluvlastnictví žalobkyně žalovanou 1) zpochybněna v souvislosti s otázkou příspěvku žalobkyně na opravu střechy, nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem věci vyloučit, že i taková ingerence může být způsobilá vyvolat u oprávněného držitele pochybnosti o jeho vlastnictví, a to zvláště tehdy, jestliže sama žalobkyně v účastnické výpovědi takové zpochybnění jejího vlastnictví výslovně připouští.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že ani řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 220/95 nemělo za následek pozbytí oprávněné držby žalobkyně.
S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
I ve vztahu k soudnímu řízení platí, že není podstatné, zda vlastník věci informující domnělého vlastníka o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části) - (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 5402/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 11. července 2011, sp. zn. IV. ÚS 3149/07, odmítl http://nalus.usoud.cz ).
V rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 18, dovolací soud vyložil, že zákon spojuje účinky zastavení vydržecí lhůty s podáním žaloby; z hlediska běhu této lhůty je právně nevýznamné, kdy byla žaloba držiteli nemovitosti doručena. Podá-li vlastník nemovitosti žalobu týkající se této nemovitosti vůči jejímu oprávněnému držiteli, tj. vůči držiteli, který byl dosud vzhledem k okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, vydržecí lhůta od podání žaloby - uplatnění vlastnického práva u soudu neběží (shodně též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 5402/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).
Z obsahu žaloby ve věci vedené u Městského soudu v Brně vyplývá, že žalovaná 1) v pozici žalobkyně podala dne 6. dubna 1995 žalobu mimo jiné proti žalobkyni v tomto řízení o určení, že zůstavitel J. P. starší byl ke dni své smrti vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí, přičemž součástí žaloby je i výslovné tvrzení, že do dědictví po J. P. mladším byla zahrnuta ideální polovina předmětných nemovitostí, ačkoliv se tak nemělo stát, protože tento spoluvlastnický podíl na nemovitostech byl přidělen zůstaviteli (J. P. staršímu). Součástí žaloby je dále tvrzení, že žalovaná 1) podala návrh na dodatečné projednání dědictví, notářkou však byla odkázána na soud s určovací žalobou, neboť žalobkyně tvrdí, že je vlastnicí uvedené ideální poloviny nemovitostí.
Oproti přesvědčení odvolacího soudu zastává dovolací soud názor, že soudní řízení s takto vymezeným petitem a žalobními tvrzeními je zcela nepochybně okolností, která je způsobilá založit pochybnost o spoluvlastnickém právu žalobkyně. Žalovaná 1) totiž uvádí, že spoluvlastnický podíl 1/2 nabytý žalobkyní v dědickém řízení po J. P. mladším vůbec součástí dědického řízení být neměl, protože zůstavitel nebyl jeho vlastníkem, neboť jím byl J. P. starší. Ve vztahu k němu však po jeho smrti nebyl v rámci dědického řízení tento spoluvlastnický podíl projednán. Jestliže je součástí žaloby také uvedení okruhu dědiců - děti zůstavitele J. P. mladší, Z. P. a žalovaná 1) a manželka zůstavitele J. P. - je zřejmé, že uvedené soudní řízení je způsobilé vyvolat relevantní pochybnost žalobkyně o jejím vlastnickém právu, když žalobkyně byla toliko jednou z dědiček po J. P. mladším. Dovolací soud v této souvislosti nemohl také přehlédnout, že v současné věci v žalobě již sama žalobkyně výslovně uváděla, že její řádná držba trvala do roku 1995. Obdobně u jednání soudu prvního stupně konaného dne 8. března 2007 výslovně uvedla, že až do podání žaloby, tedy do 7. 4. 1995, nebylo vlastnické právo žalobkyně zpochybňováno . Řízení vedené u Městského soudu v Brně tak z objektivního hlediska mělo za následek pozbytí dobré víry žalobkyně, že je spoluvlastnicí ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu vyplývá ze skutečnosti, že obsah uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu je podstatný pro účely dodatečného projednání dědictví po J. P. starším, přičemž do skončení dědického řízení mají dědicové postavení tzv. nerozlučných společníků. Dovolání podané dovolatelkami se proto vztahuje na všechny žalované.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu