22 Cdo 4015/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 1029 odst. 1 o. z., § 1029 odst. 2 o. z.



22 Cdo 4015/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. P. S. , b) MUDr. M. S. , obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalovaným 1) Mgr. R. C. , 2) Mgr. K. C. , o povolení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 61/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 54 Co 390/2015-315, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 54 Co 390/2015-321, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, č. j. 7 C 61/2009-272, zřídil pro vlastníky nemovitosti, a to domu, objekt bydlení, na parc. č. 267/2, parc. č. 267/2 zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 140 m 2 , parc. č. 268/1 zahrada, o výměře 585 m 2 , a parc. č. 269/2 zahrada, o výměře 215 m 2 , vše zapsané na LV č. 623 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, jako oprávněné za jednorázovou náhradu ve výši 103 560 Kč služebnost stezky přes část pozemku parc. č. 265/1, zapsaného na LV č. 26000 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to v části tohoto pozemku vyznačené v geometrickém plánu č. 1091-6/2001, ze dne 23. 4. 2001, schváleného Katastrálním úřadem Praha město dne 24. 4. 2001, pod č. 2351/2001, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I. a III.). Zamítl žalobu s návrhem, že pro vlastníky nemovitosti, a to domu, objekt bydlení, na parc. č. 267/2, parc. č. 267/2 zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 140 m 2 , parc. č. 268/1 zahrada, o výměře 585 m 2 , a parc. č. 269/2 zahrada, o výměře 215 m 2 , vše zapsané na LV č. 623 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, jako oprávněné se zřizuje služebnost cesty přes část pozemku parc. č. 265/1, zapsaného na LV č. 26000 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to v části tohoto pozemku vyznačené v geometrickém plánu č. 1091-6/2001, ze dne 23. 4. 2001, schváleného Katastrálním úřadem Praha město dne 24. 4. 2001, pod č. 2351/2001 (výrok II.). Žalobcům a žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit v obecné pariční lhůtě státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náklady na znalečném pro každou z procesních stran ve výši 9 362,50 Kč (výroky IV. a V.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalobců i žalovaných zastavil řízení o odvolání žalovaných (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok II.), změnil výroky o nákladech řízení státu IV. a V. tak, že žalobcům povinnost k náhradě těchto nákladů neuložil a žalovaným stanovil povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 4 375 Kč (výroky III. a IV.). Dále změnil výrok VI. a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 4 987,50 Kč (výrok V.) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům II., V. a VI.) podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání vymezili odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) a uvedli, že rozsudek odvolacího soudu závisel na řešení otázky hmotného práva, která byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uplatnili dále dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Připomněli, že problematika zřízení služebnosti stezky byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a jeho závěry nebyly v rozsudku odvolacího soudu respektovány. Namítali, že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu nejsou žadateli o nezbytnou cestu, jejichž potřeba přístupu k nemovité věci by mohla být realizována pouze prostřednictvím služebnosti stezky. Na rozdíl od závěrů vyjádřených v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu vzdálenost mezi veřejnou komunikací a vstupem do domu, k němuž má přístup sloužit, není pouze několik metrů, ale podstatně více (55 metrů). Cílem žalobců je přitom mít zajištěn přístup až k domu z veřejné komunikace z ulice V Chaloupkách, která je pro své technické parametry nevhodná k parkování většího počtu vozidel. Současná vzdálenost domu od veřejné komunikace představuje bez zajištění přístupu závažnou překážku k transportu těžších břemen a v případě požáru nebo nutnosti lékařské pomoci i k zásahu hasičů či záchranné zdravotnické služby. Dále žalobci uvedli, že vlastníci okolních nemovitostí, včetně žalovaných, mají zajištěn přístup motorovými vozidly bezprostředně ke svým stavbám nebo přímo do těchto staveb. Rovněž připomněli, že povolením služebnosti nezbytné cesty nebudou žalovaní nijak zásadně omezeni ve výkonu svého vlastnického práva. Ti totiž část pozemku parc. č. 265/1, k níž by měla být služebnost povolena, vůbec neudržují a neužívají ji, a to ani jako zahradu či místo k parkování. Nesouhlasili rovněž se závěrem odvolacího soudu, který odkazem na místní ohledání a znalecký posudek uzavřel, že v případě povolení služebnosti cesty by žalobci na dále navazující části jejich pozemku, který je strmý a náročný i pro chůzi, museli provést zásadní terénní úpravy. Tomuto závěru žalobci oponovali s odkazem na vyjádření znalce, který připustil potřebu pouze drobných terénních úprav. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní vyvraceli opodstatněnost jednotlivých dovolacích námitek. Uvedli, že žalobci manipulují se skutečnostmi, které byly v průběhu nalézacího řízení provedeným dokazováním zjištěny, což se týká nejen nepravdivého tvrzení o tom, že žalovaní část pozemku, která by měla být služebností cesty dotčena, neužívají, ale i nesprávné interpretace závěrů znalce, který uvedl, že ze služebného pozemku se lze přes pozemek žalobců dostat již jen pěší cestou. Za nepravdivé označili i tvrzení, že k parkování vozidel nelze příliš využívat ulici V Chaloupkách. Oponovali mu tvrzením, že při místním ohledání, jakož i z předložených fotografií, bylo možné zjistit opak. Dále připomněli, že nalézací soud přihlédl i k situaci v dané lokalitě, v níž je sice zcela obvyklé, že vlastníci jednotlivých domů k nim mají zajištěn přístup a příjezd přes cizí pozemky, nicméně nikoliv na základě tak závažného zásahu do vlastnického práva, který služebnost nezbytné cesty představuje. Dále vyjádřili přesvědčení, že závěry, na které žalobci poukazují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, nejsou do poměrů projednávané věci zcela přenositelné. Zdůraznili, že při úvaze soudu, zda žadatelé o nezbytnou cestu nemohou být v přístupu ke své nemovitosti saturováni zřízením služebnosti stezky, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. V jejich případě existující okolnosti povolení nezbytné cesty vylučují, a to jednak s ohledem na bezprostřední ohrožení života jejich mentálně postižené dcery, která se po části pozemku, jež by měla být dotčena služebností cesty, pohybuje, a dále s ohledem na nenaplnění požadavku žalobců na povolení nezbytné cesty, která by jim zajistila přístup až k jejich domu. V této souvislosti uvedli, že podle závěru znaleckého posudku by nezbytná cesta zkrátila žalobcům příjezd k domu pouze o 12 metrů a zbytek vzdálenosti by stejně museli překonat pěšky.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 8. 4. 2009 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelé založili přípustnost dovolání na argumentaci, že se rozsudek odvolacího soudu při posouzení otázky hmotného práva, na jejímž řešení závisí, odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004. Nesouhlasili s tím, že jim přes pozemek žalovaných byla povolena pouze služebnost stezky, která je prostředkem zajišťujícím přístup ke stavbě pouze ve výjimečných případech za splnění dvou podmínek, a to krátké několikametrové vzdálenosti příjezdu vozidla a vchodu do stavby a dále obvyklosti této vzdálenosti v dané lokalitě.

Dovolání není přípustné.

Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Platí proto, že i v řízeních zahájených před 1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále obč. zák. ), se prosadí s přihlédnutím k přechodným ustanovením § 3028 odst. 1 a 2 část věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z. ), úprava obsažená v § 1029 a následujících o. z. Protože pozitivní zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách až na některé odlišnosti vymezeny zásadně totožně, otevírá se prostor pro přiměřené použití judikatury, jež se vytvořila za účinnosti dosavadní právní úpravy (tento názor je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015),

Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.

Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Podle § 1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.

Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v § 1029 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení limity omezení vlastníka služebného pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v němž lze nezbytnou cestu povolit. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil: Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit . Obdobně dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, uvedl, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).

Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka služebného pozemku se v judikatuře projevil i v možnosti povolit namísto požadované služebnosti nezbytné cesty pouze služebnost stezky (§ 1274 o. z.). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, na který žalobci odkazují, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se umožňuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zřízení břemene spočívajícího jen v právu chůze nikoliv jízdy. I když Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí předpokládá, že půjde spíše o výjimečný případ, neomezuje takové zřízení jen na zde popsaný skutkový stav, podle kterého byl příjezd motorovými vozidly zajištěn k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu domu nevybočila z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim.

V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že nejsou splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, ale pouze pro povolení služebnosti stezky po části pozemku parc. č. 265/1. Ve prospěch uvedeného řešení zdůraznil, že žalobci nemohou povolením nezbytné cesty po služebném pozemku dosáhnout účelu, pro nějž nezbytnou cestu žádají. Připomněl, že podle závěru znaleckého posudku by se po zatíženém pozemku přiblížili ke stavbě domu pouze o vzdálenost 10 až 12 metrů a zbylou vzdálenost by pro strmost a náročnost terénu na jejich pozemku museli překonat pěšky. Dále by povolením nezbytné cesty došlo k vážnému zásahu do práv žalovaných, kteří vychovávají zdravotně postiženou dceru, která od jara 2015 část pozemku, jež by byla zatížena služebností cesty, užívá. Režim vjezdu, výjezdu či obracení vozidel by pro ni představoval vážné ohrožení. Odvolací soud přihlédl rovněž k poměrům v dané lokalitě, přičemž poukázal na jejich složitost způsobenou tím, že se původně jednalo o sdružené pozemky ve vlastnictví příbuzných či spřátelených osob, které se postupem času na základě různých právních dispozic staly vlastnictvím různých vlastníků. Tito vlastníci ve většině případů realizují přístup a příjezd ke svým domům z veřejné komunikace přes pozemky jiných vlastníků recipročně na základě dobrých sousedských vztahů, nájemních smluv či výprosy.

Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, například i při posouzení toho, zda pro zajištění přístupu k stavbě by nepostačovalo povolení jiného mírnějšího opatření, například služebnosti stezky, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Proto je třeba závěr o obecném přesahu judikatury do poměrů jiné než dovolacím soudem řešené věci velmi pečlivě zvažovat.

Dovolací soud v projednávané věci neshledal, že by závěry rozsudku odvolacího soudu o splnění podmínek pro povolení služebnosti stezky byly zjevně nepřiměřené. Ač to v odůvodnění rozsudku odvolací soud výslovně neuvedl, rozdíl ve skutkových okolnostech v jím posuzované věci a ve skutkovém stavu, z něhož vycházel dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, implikoval potřebu zohlednit i další individuálně dané skutečnosti, s nimiž citovaný rozsudek dovolacího soudu nemohl počítat. Rozsudek odvolacího soudu proto nemůže být v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Pokud žalobci nesouhlasili se závěrem znaleckého posudku, který klasifikoval terén jejich pozemku, jenž navazuje na pozemek dotčený služebností, jako strmý a náročný, jenž lze po určitých úpravách užívat jen pro pěší přístup k domu, pak namítali nesprávnost skutkových zjištění, z nich vycházely soudy v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je ovšem dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). To samé platí i o hodnocení provedených důkazů. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, Nejvyšší soud uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalobců vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.

Pokud žalobci dále namítali, že povolení služebnosti cesty je nezbytné i z hlediska ochrany před požárem, popřípadě pro provedení zásahu zdravotnické záchranné služby, pak považuje dovolací soud za potřebné uvést, že složky integrovaného záchranného systému, kterými jsou Hasičský záchranný sbor České republiky, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, zdravotnická záchranná služba a Policie České republiky (§ 4 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů), mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona (např. § 27 zákona č. 239/2000 Sb., § 19 a násl. zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů) k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009. Podobně i další předpisy veřejného práva [srovnej § 141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], jakož i předpisy soukromého práva (srovnej § 1021 a následující o. z.) umožňují vstup na cizí pozemek za účelem nezbytné údržby pozemku či hospodaření na něm, popřípadě zhotovení, demolice, opravy nebo obnovení stavby.

Jelikož žalobci napadli dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení V. a VI., zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do těchto výroků. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobci v dovolání nedostáli.

Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu