22 Cdo 4006/2009
Datum rozhodnutí: 18.10.2011
Dotčené předpisy: § 879c obč. zák.




22 Cdo 4006/2009


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce TEMPO, obchodní družstvo, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 104/1, IČO 00032417, proti žalovaným: 1) České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště v Ostravě-Radvanicích, Lihovarnická 1335/9, a 2) statutárnímu městu Opava, se sídlem městského úřadu v Opavě, Horní náměstí 382/69, IČO 00300535, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 150/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. června 2009, č. j. 42 Co 200/2009-53, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Opavě (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. března 2009, č. j. 10 C 150/2008-28, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků zapsaných Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, pro kat. území O., obec Opava, okres Opava, jednak na listu vlastnictví č. 60000, a to pozemků parc. č. 2198/6 ostatní plocha, parc. č. 2198/8 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2198/20 zastavěná plocha a nádvoří, jednak na listu vlastnictví č. 3618, a to parc. č. 2198/7 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2198/9 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2198/10 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 2198/15 ostatní plocha , a dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel z hospodářské smlouvy ze dne 24. ledna 1984, kterou tehdejší MěNV v Opavě převedl podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, žalobci do jeho trvalého užívání shora uvedené pozemkové parcely, z nichž na některých postavil žalobce budovy tvořící s dalšími pozemky provozní areál. Tyto budovy prodal žalobce kupní smlouvou ze dne 15. září 2000 D. H. Žádostmi ze dne 10. července 2000 pak žalobce požádal stát, resp. tehdejší Okresní úřad v Opavě, který byl oprávněn hospodařit s předmětnými pozemky jako s majetkem státu, o změnu práva jejich trvalého užívání na právo vlastnické, leč neúspěšně. V příslušném katastru nemovitostí byli jako vlastníci předmětných pozemků zapsaní žalovaní. Soud prvního stupně při posuzování žaloby z hlediska § 80 písm. c) občanského soudního řádu s přihlédnutím k § 879c odst. 1 a 4 občanského zákoníku shledal, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, neboť splnil tři podmínky pro vyhovění žalobě: 1. hospodářskou smlouvou, uzavřenou s československým státem podle § 70 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., získal právo trvalého užívání pozemků, které zastavěl budovami ve svém vlastnictví, či s budovami tvořily funkční celek, 2. uplynula lhůta jednoho roku ode dne účinnosti zmíněného zákonného ustanovení a 3. požádal příslušný orgán, resp. organizační složku státu Okresní úřad v Opavě, o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Současně konstatoval, že § 879c občanského zákoníku byl v rozhodné době součástí platné právní úpravy a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., což v aplikaci na daný případ podrobně analyzoval z hlediska zákonů č. 103/2000 Sb., a č. 229/2001 Sb., jimiž byl novelizován občanský zákoník.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované 2) rozsudkem ze dne 1. června 2009, č. j. 42 Co 200/2009-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2198/7 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2198/9 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2198/10 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 2198/15 ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 3618 pro katastrální území O., obec Opava u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně pouze v části dotčené odvoláním žalované 2), tedy ohledně pozemků, u nichž je zapsán v příslušném katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 3618 jako vlastník. Konstatoval, s odvoláním na shora zmíněné tři podmínky ke změně práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, že se soud prvního stupně námitkou žalované 2) nezabýval, resp. nevyslovil se k tomu, že v době, kdy uplynula lhůta jednoho roku, žalobce již nebyl vlastníkem žádné z budov, které s pozemky tvořily jeden funkční celek, neboť je téměř bezprostředně poté, kdy požádal o změnu práva trvalého užívání pozemku na jejich vlastnictví, prodal. Uvedl, že i když to v § 879c občanského zákoníku není výslovně uvedeno, je zřejmé, že se toto ustanovení vztahuje pouze na vlastníky budov postavených na příslušných pozemcích, jejichž vlastnické právo k budovám trvá nejen ke dni účinnosti zákona, ale ke dni, kdy ke změně práva mělo dojít. Uzavřel proto, že v daném případě u žalobce nedošlo ke změně práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Předně odmítl tvrzení odvolacího soudu, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval námitkou žalované 2) ohledně žalobcova vlastnictví k budovám v době, kdy uplynula lhůta jednoho roku od uplatnění požadavku na změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické a v tomto směru odkázal na argumentaci soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku na str. 5. Dovolatel dále citoval znění § 879c odst. 1 občanského zákoníku s konstatováním, že výklad tohoto ustanovení, provedený odvolacím soudem, nemá v zákoně oporu. Namítl, že odvolací soud vykonstruoval další podmínku pro nabytí vlastnického práva, kterou zákon neobsahuje, a jestliže uvedl, že je zřejmé, že logickým a jazykovým výkladem nelze dospět k jinému názoru , pak není jasné, jakými úvahami se při svém logickém a jazykovém výkladu řídil, když ze samotného textu dané normy nelze takový závěr učinit. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku pod body I. a III. a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, ale není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3425/2008, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6547 konstatoval, že p okud žalobce splnil podmínky § 879c ObčZ k 1. červenci 2000 a požádal v jednoroční lhůtě ode dne účinnosti zákona o transformaci vlastnictví, nabyl vlastnické právo k pozemku, zastavěnému stavbou jen tehdy, pokud ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona, tedy ke dni 1. července 2001, vlastnické právo ke stavbě nepozbyl. Jestliže v dané věci žalobce požádal dne 10. července 2000 o změnu práva trvalého užívání dotčených pozemků na právo vlastnické a následně kupní smlouvou ze dne 15. září 2000 stavby postavené na dotčených pozemcích prodal třetí osobě, pozbyl tím ke dni 1. července 2001 vlastnické právo ke stavbě a nesplnil podmínku § 879c občanského zákoníku. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že u dotčených pozemků ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické nemohlo dojít.

Žalobce rovněž napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.

Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. října 2011 JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu