22 Cdo 4000/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 1143 o. z. ve znění od 01.01.2014, § 1144 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 4000/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. D. , zastoupené JUDr. Kateřinou Královcovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 4, proti žalovanému Ing. J. D. , zastoupenému JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze, Plzeňská 59, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 205/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2015, č. j. 55 Co 52/2015-197, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně JUDr. Kateřiny Královcové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 55 Co 52/2015-197, potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. srpna 2014, č. j. 6 C 205/2012-176, kterým soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitostem - pozemku parcelní číslo 137, jehož součástí je dům a k pozemku parcelní číslo 138 - zapsaným u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví číslo 128 pro obec P., část obce M., katastrální území M. (výrok I.), a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.). Výrokem III. soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 1 747 000,- Kč a ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je podle § 241a o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když navržené důkazy (inzertní nabídky a kupní smlouvy) nepřipustil z důvodu koncentrace řízení. Správně je měl posoudit jako důkazy proti věrohodnosti znaleckého posudku, na které se koncentrace řízení nevztahuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, dostupné na www.nsoud.cz , stejně jako další uvedená rozhodnutí dovolacího soudu). Dále namítá, že soud vzal za prokázané skutečnosti, které nemají dostatečnou oporu ve spise; zejména že znalec při oceňování vycházel z faktického uspořádání domu, nikoli ze stavu v době kolaudace. Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že dům není možné rozdělit na jednotky z důvodu narušených mezilidských vztahů mezi účastníky ani z důvodů stavebně-technických. Odvolací soud měl preferovat rozdělení domu na jednotky, neboť dovolatel byl ochoten uhradit náklady spojené s rozdělením. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že soud postupoval správně, když dovolatelem navržené důkazy posoudil jako nepřípustné.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, s ohledem na § 243f odst. 3 o. s. ř., odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K námitce dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nepřipustil provedení navržených důkazů, je třeba uvést následující. Sám dovolatel svoji námitku opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, ve kterém dovolací soud připomněl, že koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. V tomtéž rozhodnutí nicméně Nejvyšší soud uvedl, že ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání .

Je zřejmé, že dovolací soud v této souvislosti rozlišuje zpochybnění věrohodnosti znaleckého posudku a zpochybnění jeho správnosti. Zatímco věrohodnost důkazu lze zpochybnit i po nastalé koncentraci řízení, jak plyne z ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř., správnost důkazu právě z důvodu koncentrace řízení zpochybnit nelze (§ 118b odst. 1 o. s. ř.). Důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, jsou důkazy, směřující ke zpochybnění správnosti znaleckého posudku. Naproti tomu z důkazů směřujících ke zpochybnění věrohodnosti znaleckého posudku nelze skutkový stav zjistit jinak, ale zpochybňuje se sama způsobilost důkazu plnit důkazní funkci, tedy způsobilost prokázat v řízení nějakou skutečnost (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku ovlivněn úplatkem, apod. viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, a literaturu tam uvedenou). Věrohodnost znaleckého posudku dovolatel ve skutečnosti nezpochybnil, neboť všechny navržené důkazy směřovaly ke zpochybnění správnosti znaleckého posudku tím, že přinášely další skutečnosti, z nichž bylo možné skutkový stav zjistit odlišným způsobem. Odvolací soud se tedy v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nepřipustil provedení důkazů z důvodu koncentrace řízení.

K námitkám, že soud vzal za prokázané skutečnosti, nemající dostatečnou oporu ve spise, resp. k dalším skutkovým námitkám (ty tvoří jádro dovolání), dovolací soud uvádí, že se nejedná o zpochybnění právního posouzení věci, což je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. jediný přípustný dovolací důvod. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Jako k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by k takové námitce dovolací soud přihlédl pouze v případě, pokud by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ani v otázce možného rozdělení budovy na jednotky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má pravdu v tom, že podle ustanovení § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle § 1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Soud se však držel zákonného pořadí a s možným rozdělením věci se vypořádal. V odůvodnění přesvědčivě uvedl, proč nebylo rozdělení domu na jednotky možné; vztahy mezi účastníky jsou špatné, soud považuje ochotu dovolatele uhradit náklady rozdělení domu na jednotky za ryze účelovou a rozdělení nemovitostí by znamenalo značné snížení jejich hodnoty. Dovolací soud v této souvislosti připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, kterou je možné přezkoumat jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009); přitom je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení. V dané věci úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená není.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 9. prosince 2015 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu