22 Cdo 3983/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 3983/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně HASSO, spol. s r. o. , se sídlem v Aši, Chebská 1902/128, IČO: 167 35 366, zastoupené Mgr. Petrem Šívarou, advokátem se sídlem v Brně Starém Brně, Zahradnická 223/6, proti žalovanému Ing. B. P. , zastoupenému JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně Bosonohách, Pražská 675/10, o 58 361,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 17/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2015, č. j. 44 Co 444/2013-823, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2015, č. j. 44 Co 444/2013-823, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. května 2013, č. j. 44 C 17/2000-790, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 58 361,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21. 12. 1999 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 126 154,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu na účet soudu prvního stupně za znalečné 17 942 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně s odkazem na závěry vyjádřené v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2008, č. j. 44 Co 72/2006-413, dospěl k závěru, že dovolává-li se žalobkyně práva spoluvlastníka, odpovídá tomu její právo podle § 123 občanského zákoníku věc užívat, požívat její plody a užitky, nakládat s ní. Z ničeho však neplyne, že by toto ustanovení činilo žalobkyni rovněž spoluoprávněnou k užitkům plynoucím z právních úkonů některého z dalších spoluvlastníků, přičemž jí náležejícím užitkem ze společné věci je jen to, co jí sama věc ze své podstaty poskytuje. Jak bylo zjištěno, tento užitek čerpala ze spoluvlastnického podílu v době, kdy užívala nebytové prostory ve společné nemovitosti rozsahem dokonce nad míru odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu. Obecné závazky mají povahu relativních právních vztahů s účinky inter partes , a jen proto, že jedna ze stran je s třetí osobou ve spoluvlastnictví, nemůže si další spoluvlastník činit nárok na užitek plynoucí z práva obligačně zavázaného spoluvlastníka, ledaže by mu takové právo zakládala ještě např. dohoda se spoluvlastníkem uzavřená v rámci a mezích rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Pokud žalobkyně tvrdila, že požaduje plnění na základě bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému na její úkor, je vyloučeno, aby se takovéto právo z vypořádání mezi spoluvěřiteli uplatnilo jako plnění, které žalovaný obdržel od nájemce podle neplatné nájemní smlouvy. Jelikož mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena žádná dohoda, v úvahu přichází jen nárok žalobkyně z vypořádání vztahu mezi spoluvlastníky z užívání nebo neužívání společné věci. Žalobkyně nikdy nebyla vyloučena z užívání celé nemovitosti, když sama uzavírala smlouvy, umožnila dalším subjektům provozovat činnost v jí užívaných nebytových prostorách. Žalobkyně nechtěla užívat jiné prostory v domě, pouze ty, které užívala dříve podle nájemní smlouvy, z nichž ji pak žalovaný vyklidil. I kdyby tomu tak nebylo, fiktivní podíl na výnosech z nemovitostí od 6. 6. 1998 do 31. 12. 1999, kdy žalobkyně neužívala nemovitosti (i když nutno podotknout, že ani žalovaný nemovitosti sám neužíval), vypočtený podle znalkyně, by přibližně odpovídal částce, kterou sama žalobkyně uznala jako dluh vůči žalovanému, jenž proti ní uplatňoval ještě vyšší částky. Kromě toho žalobkyně vystupovala jako spoluvlastník nemovitostí, když přijímala plnění ze vztahů, v nichž vystupoval její právní předchůdce, jakož i ze vztahů, které si sama sjednala a přijímala i plnění, uplatňovala aktivně svá majetková práva, podávala žaloby u soudu. Vzhledem k tomu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla vyloučena po celou dobu ze svých spoluvlastnických práv, i když sama neužívala jí zvolené požadované prostory, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. května 2015, č. j. 44 Co 444/2013-823, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 9 099 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky, žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl kupní smlouvou ze dne 12. 6. 1997, do té doby užívala v nemovitosti určité nebytové prostory podle nájemní smlouvy ze dne 13. 6. 1996, ostatní nebytové prostory či byty byly užívány ostatními nájemci podle nájemních smluv z minulosti; jiný spoluvlastník žádné prostory fakticky neužíval. Po neshodách mezi spoluvlastníky došlo dne 27. 5. 1998 k hlasování o nabídce k pronájmu nebytových prostor, jež doposud užívala žalobkyně za podmínek známosti osoby nájemce, předmětu nájmu, doby nájmu a výše nájemného, přičemž usnesení bylo většinou spoluvlastníků přijato. Nájemní smlouva byla uzavřena dne 4. 6. 1998 a zaslána k podpisu menšinovému spoluvlastníku, žalobkyně ji však zřejmě nepodepsala. Pravděpodobně v noci z 5. na 6. června 1998 nový nájemce svémocně vyklidil prostory užívané žalobkyní a přemístil její zboží do jiných prostor v téže nemovitosti. Následně žalobkyně nikdy neprojevila zájem o užívání jiných prostor než právě těch, z nichž byla vyklizena, nové hlasování o jiném způsobu hospodářského využití jakýchkoliv prostor ve společné nemovitosti nevyvolala, o záměrech byla vždy informována.
Podle odvolacího soudu se žalobkyně jako spoluvlastnice domáhala úhrady újmy způsobené jí vyloučením z užívání společné věci, když její tvrzení lavírovala způsobem, že je bylo možno posoudit jako nárok z vyúčtování správy přes nárok z podílu na zisku ze společné věci až po nárok na úhradu újmy z titulu užívání vyloučeného spoluvlastníka. Pro posouzení, zda je dán nárok či nikoliv, bylo podle odvolacího soudu nezbytné zjistit, jestli spoluvlastník užívá více, než činí jeho podíl, zda je vyloučen z užívání společné věci, zda je tento stav výsledkem řádného postupu spoluvlastníků či zda naopak tento stav není výsledkem svévole některého ze spoluvlastníků bez dodržení zákonného postupu. Ze skutkových tvrzení vyplynulo, že žalovaný coby majoritní spoluvlastník neužíval ničeho, minoritní spoluvlastník nebytové prostory v této nemovitosti pro potřeby své podnikatelské činnosti. Po 6. 6. 1998 žádný ze spoluvlastníků pro svou potřebu neužíval žádné bytové či nebytové prostory v nemovitosti, přičemž tento stav byl výsledkem řádně proběhlého hlasování spoluvlastníků o způsobu využití společné věci. Výsledek byl dosažen v souladu s § 139 odst. 2 občanského zákoníku, nejednalo se tak o libovůli většinového spoluvlastníka či okupaci těchto prostor bez právního důvodu. Nestalo se, že by byla žalobkyně vyloučena z rozhodování o hospodaření se společnou věcí, pouze neměla dostatek hlasů pro svůj záměr . Tato situace vylučuje vznik bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně. Nejde ovšem ani o situaci, která by zakládala nárok žalobkyně na náhradu újmy , která byla způsobena jí výsledkem hlasování a měla by být kompenzována jiným způsobem. Výsledkem hlasování o způsobu využití společné věci byl její pronájem za odhlasovaných podmínek. Žalobkyně byla ve smlouvě označena jako spolupronajímatel ze závazku k příjmu nájemného a to, zda skutečně smlouvu podepsala či nikoliv, již nebylo třeba zjišťovat. Je zřejmé, že jí bylo umožněno participovat na výnosu, který společná věc nesla, nebyla tedy nijak vyloučena z výkonu svého vlastnického práva, a nemohla jí tak být způsobena újma.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně rekapituluje skutkový stav, přičemž zdůrazňuje, že ona coby menšinový spoluvlastník neobdržela od žalovaného od 23. 6. 1997 do 31. 12. 1999 žádný podíl z výnosů, přesto odvolací soud jejímu návrhu nevyhověl. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť jedním z atributů vlastnictví je právo věc užívat a požívat. Bylo přitom najisto postaveno, že žalobkyně žádné prostory v nemovitosti od 7. 6. 1998 neužívala, její právo se mělo realizovat prostřednictvím pobírání výnosů ze společné věci podle § 137 občanského zákoníku nebo z titulu bezdůvodného obohacení. Bylo prokázáno, že žalobkyně od nájemců neobdržela žádný majetkový prospěch ani od žalovaného neobdržela žádný podíl z vyloučení z užívání domu v ostatních případech. Odvolací soud žalobkyni vytkl, že lavírovala od různých právních nároků, nicméně podle zásady iura novit curia není soud účastníkovým právním posouzením vázán, nic tak nebránilo soudu posoudit uplatněný nárok jinak, když všechny skutkové okolnosti byly vylíčeny jednoduše. Rozsudek se jeví jako nemravný a bazírování na pojmech újma a náhrada představuje odepírání spravedlnosti. Rozsudek je v rozporu s §§ 137, 139, 451 a 456 občanského zákoníku, vede k absurdnímu závěru, že menšinovému spoluvlastníku žádný podíl za společné věci nenáleží. Judikatura Ústavního soudu, která dovozuje nárok z § 137 odst. 1 občanského zákoníku, a Nejvyššího soudu, který dovozuje nárok z § 451 občanského zákoníku, není jednotná, nehledě k tomu, že ani soud prvního stupně nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak v rozporu s rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1986/2010 a 22 Cdo 1029/2013. Nevyřešenou právní otázkou je, zda za situace, kdy prokazatelně žádný ze spoluvlastníků společnou věc neužívá, avšak většinový spoluvlastník bez dohody s ostatními spoluvlastníky nemovitost pronajímá, pobírá nájemné, o záležitostech týkajících se společné věci ostatní spoluvlastníky neinformuje a sám argumentuje, že nemovitost neužívá, tudíž z užívání se společnou věcí ani nikoho nevylučuje, neboť menšinový spoluvlastník si má sám vybrat prostory, které může užívat. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně i právně správná, žádný z dovolacích důvodů není dán. Zásadní otázka není nic jiného než běžný stav vyplývající z koexistence dvou či více subjektů participujících na společné věci. Na rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivého zhola nic. Žalobkyně po celou dobu sporu nepředložila žádná smysluplná skutková tvrzení, či se tato tvrzení ukázala jako nepravdivá. Žalovaný dále shrnuje svou procesní obranu, kterou vyvracel důvodnost žaloby, souhlasí s lavírováním žalobkyně, které je dáno tím, že pro žalobu chybí jakýkoli věcný základ. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky měl vzniknout před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu otázku, zda má nárok na náhradu za neužívání společné věci, která byla z rozhodnutí většinového spoluvlastníka pronajata.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a je zároveň i důvodné.
Žalobkyně v žalobě uvedla, že užívala nebytové prostory v domě v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení. Po neshodách mezi spoluvlastníky došlo k hlasování o užívání nebytových prostor, přičemž z rozhodnutí žalovaného coby většinového spoluvlastníka došlo k jejich pronájmu s tím, že nájemné za pronájem nebytových prostor mělo plynout přímo žalovanému, žalobkyně byla z užívání společné věci vyloučena a neobdržela ani příslušnou část nájemného. Žalobkyně svůj nárok vyčíslila na 1 404 106,81 Kč, vůči tomuto nároku za žalovaným započetla svůj dluh vůči žalovanému z titulu dřívějšího užívání nebytových prostor, v důsledku čehož uplatnila žalobní návrh ve výši 58 361,80 Kč. Tento nárok odvozovala z práva na rozdělení zisku z pronájmu společné věci. Na základě závěrů obsažených v usnesení odvolacího soudu ze dne 7. května 2008, č. j. 44 Co 72/2006-413, se žalobkyně snažila opakovaně změnit žalobu a uplatňovala odlišnou právní kvalifikaci svého nároku. Usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 44 C 17/2000-779, vyslovil soud prvního stupně souhlas s upřesněním změnou skutkových tvrzení žalobkyně tak, že se žalobkyně domáhá od 8. 6. 1998 do 31. 12. 1999 náhrady z titulu, že nemohla užívat nemovitost a nemohla se ani podílet na výnosech a za předchozí období pak z důvodu, že platila nájemné, přestože byla již spoluvlastníkem, takže za určitou dobu bylo nájemné přeplaceno a bylo započítáno, jak je uvedeno v žalobě, přičemž výsledná požadovaná částka činí 58 361,80 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, uvedl, že žalobkyně se domáhala úhrady (nakonec) újmy, způsobené vyloučením z užívání společné věci, když ovšem předtím její skutková tvrzení lavírovala způsobem, že je bylo možno posoudit jako nárok z vyúčtování správy, přes nárok z podílu na zisku ze společné věci až po nárok na úhradu újmy z titulu užívání vyloučeného spoluvlastníka. Odvolací soud následně posoudil předmět sporu z titulu náhrady újmy způsobené užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu, neboť o případ bezdůvodného obohacení jít nemohlo, přičemž dovodil, že nárok není dán. Podle odvolacího soudu byla žalobkyně v nájemní smlouvě, kterou došlo k pronajmutí nebytových prostor dříve užívaných žalobkyní, uvedena jako smluvní strana, bylo jí umožněno participovat na výnosu, který společná věc nesla, nebyla tedy nijak vyloučena z výkonu svého vlastnického práva, a nemohla jí tak být způsobena žádná újma.
S tímto stěžejním závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 32 Cdo 2382/2007 (dostupného na www.nsoud.cz ), vyplývá, že žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci [shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4)], tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Z uvedeného rozhodnutí tedy vyplývá, že pro vymezení předmětu řízení je rozhodné vymezení skutkového stavu a vymezení žalobního nároku, oproti tomu v rozporu s tím, k čemuž podle všeho dospěl odvolací soud není pro vymezení předmětu řízení podstatné právní posouzení, které ve shodě se zásadou iura novit curia náleží soudu.
V předmětném případě žalobkyně po celé řízení uplatňovala stejný žalobní návrh, a to zaplacení částky 58 361,80 Kč, přičemž i vymezený skutkový stav, přinejmenším stran problematiky pronájmu části předmětné nemovitosti a neužívání společné věci žalobkyní, byl po celé řízení vymezen jednotně, když žalobkyně poukazovala na rozhodnutí většinového spoluvlastníka o pronájmu nebytových prostor, pronájem nebytových prostor a nemožnost užívání těchto prostor žalobkyní. To, že žalobkyně nárok vyplývající z vymezeného skutkového stavu v průběhu řízení odlišně právně kvalifikovala, není pro rozhodnutí věci rozhodné, neboť právní posouzení náleží soudu a soud není uplatněnou právní kvalifikací vázán [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1998, pod číslem 54), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 52), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014 (uveřejněné pod č. C 14 378 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )]. Nabízelo-li se v předmětném případě posouzení předmětu řízení podle vícero právních kvalifikací, přičemž i žalobkyně na možnost odlišného právního posouzení v průběhu řízení poukazovala, byl odvolací soud povinen vymezený předmět řízení posoudit podle všech v úvahu přicházejících právních norem a nikoliv jen podle právního posouzení preferovaného žalobkyní. Pokud se ovšem odvolací soud zabýval jen nárokem z bezdůvodného obohacení a z titulu užívání nad rámec spoluvlastnického podílu, který shledal nedůvodným, přičemž sám naznačil, že by se žalobkyně mohla domáhat žalobního nároku z jiného důvodu, je jeho právní posouzení neúplné a v důsledku toho nesprávné.
Pochybení odvolacího soudu přitom umocňuje fakt, že v usnesení ze dne 7. května 2008, č. j. 44 Co 72/2006-413, odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá právo na náhradu na užitek plynoucí z obligačního práva většinového spoluvlastníka, neboť závazky mají účinky jen inter partes . Výslovně však připustil, že je možné se domáhat náhrady za vyloučení z užívání, případně bezdůvodného obohacení. Pokud tedy odvolací soud v uvedeném rozhodnutí vyloučil nárok z rozdělení z výtěžku nájemného s tím, že se má žalobkyně domáhat náhrady za vyloučení z užívání, a pokud naopak v napadeném rozhodnutí dovodil, že žalobkyně nemá nárok za vyloučení z užívání s tím, že by snad nárok bylo možné vypořádat v rámci spoluvěřitelského vztahu, případně rozdělením výtěžku nájmu, byl postup odvolacího soudu nepředvídatelný. Závěry odvolacího soudu vedou potom k tomu, že by se žalobkyně coby menšinový spoluvlastník nemohla za žádných okolností domoci jakékoliv náhrady za to, že společnou věc ve spoluvlastnictví nemohla užívat, jestliže odvolací soud změnu svého právního názoru oproti předchozímu kasačnímu rozhodnutí nijak nevysvětlil.
Rozhodnutí soudu ovšem neobstojí ani v posouzení náhrady za neužívání.
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v rovině právní založeno na závěru, že většinoví spoluvlastníci platně rozhodli o způsobu využití společné věci (pronájmu nebytových prostor), přičemž žalobkyně byla v nájemní smlouvě označena jako spolu/pronajímatel (spoluvěřitel) ze závazku k příjmu nájemného a je zřejmé, že žalobkyni tak bylo umožněno participovat na výnosu, který společná věc nesla; nebyla tedy nijak vyloučena z výkonu svého vlastnického práva a nemohla jí tak být způsobena nijaká újma .
Tento závěr dovolací soud nesdílí.
Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 17/2013 ), vyložil, že právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 19/2001 ); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák. .
V posuzovaném případě soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že došlo k rozhodnutí většinového spoluvlastníka o tom, že budou nebytové prostory ve společné věci pronajaty, komu budou pronajaty a za jakých podmínek, a proto následné uzavření nájemní smlouvy s nájemcem se dělo v souladu s rozhodnutím většiny spoluvlastníků, na čemž ničeho nemění skutečnost, že nájemní smlouvu uzavřel toliko většinový spoluvlastník [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5379/2007 (uveřejněné pod č. C 6377 a 6378 v Souboru)]. V rovině právní pak odvolací soud uzavřel, že se jedná o platné hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. Dospěl-li odvolací soud za dané situace k závěru, že tvrzený nárok žalobkyně není dán z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž mohl by být dán toliko z titulu nároku za omezení vlastnického práva, je potud jeho právní posouzení v souladu s rozsudkem velkého senátu R 17/2013. Nepřiléhavým je však závěr odvolacího soudu, že žalobkyně měla uplatnit nárok na rozdělení výtěžku z nájmu či nárok vyplývající z existujícího spoluvěřitelského vztahu, přičemž zdůraznil, že není rozhodné, zda žalobkyně coby menšinový spoluvlastník byla smluvní stranou nájemní smlouvy či nikoliv.
Z R 17/2013 vyplývá základní východisko, že pokud dojde k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu), vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání v rozsahu svého spoluvlastnického podílu podle § 137 odst. 1 obč. zák. Naopak v případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. Z uvedeného rozhodnutí plyne ovšem i opačný závěr, že pokud spoluvlastník neužívá společnou věc v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, aniž by mu v tom kterýkoliv ze spoluvlastníků bránil, nebo pokud spoluvlastník se svým omezením vysloví souhlas a zároveň souhlasí s užíváním společné věci jiným spoluvlastníkem bez náhrady, nárok na náhradu za neužívání mu nevzniká [srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008 (uveřejněný pod č. C 6 921 v Souboru)].
K užívání nad rámec spoluvlastnického podílu typicky dochází za situace, kdy některý ze spoluvlastníků fakticky užívá společnou věc více, než by odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu, čímž omezuje v užívání jiného spoluvlastníka. Již v minulosti ovšem judikatura dospěla k závěru, že náhrada za neužívání společné věci náleží i v situaci, kdy sice některý spoluvlastník společnou věc fakticky neužívá, ale jinému spoluvlastníkovi brání v užívání společné věci, například výměnou zámků u dveří na společné věci [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1583/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Judikatura také dovodila, že užívání nad rámec spoluvlastnického podílu nastává v situaci, kdy spoluvlastník umožní třetí osobě, aby užívala společnou věc nad rámec jeho podílu, například na základě výpůjčky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006 (uveřejněný pod č. C 6 245 v Souboru)], případně i na základě nájmu. I v těchto případech spoluvlastníku, který byl omezen v užívání společné věci, náleží náhrada za neužívání. Z rozhodnutí R 17/2013 přitom vyplývá, že právo na náhradu je dáno zákonem a proti vůli spoluvlastníka nemůže být vyloučeno.
Z rozsudku ze dne 27. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1095/2001 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 7, str. 364), potom vyplývá, že nedohodnou-li se spoluvlastníci jinak a užívá-li některý spoluvlastník společnou věc v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, nemůže po jiném spoluvlastníku požadovat část z výtěžku pronájmu, neboť užívá v plném rozsahu, co mu podle zákona patří.
Náhrada za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu se může dostat do střetu s právem na rozdělení výtěžku, který společná věc produkuje. Tak tomu bude například u nájmu. S ohledem na rozhodnutí R 17/2013 lze spatřovat odlišující kritérium v tom, zda spoluvlastník vyslovil s pronájmem společné věci souhlas. Souhlas bude vysloven zpravidla v dohodě spoluvlastníků, může vyplynout i z hlasování o tom, že bude společná věc pronajata a za jakých podmínek. Není však vyloučeno, aby souhlas byl dán i po přehlasování či po rozhodnutí soudu, a to například v situaci, kdy se přehlasovaný spoluvlastník smíří s výsledkem hlasování a stane se smluvní stranou nájemní smlouvy, čímž zpravidla dojde ke (konkludentní) dohodě spoluvlastníků o společném užívání věci. Pokud se tedy spoluvlastníci dohodnou na tom, že společná věc bude pronajata třetí osobě, je třeba s ohledem na respektování autonomie vůle spoluvlastníků dospět k závěru, že spoluvlastníkům náleží právo na rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílu, nedohodnou-li se jinak. Nárok na náhradu za neužívání společné věci v takovém případě nebude přicházet do úvahy.
Je tomu tak z toho důvodu, že spoluvlastníci svým dobrovolným rozhodnutím vyjadřují vůli neužívat společnou věc, a nelze tak uvažovat o tom, že by jednáním jednoho ze spoluvlastníků proti vůli druhého byl tento spoluvlastník zbaven svého práva na užívání věci v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. V případě dohody o pronájmu věci třetí osobě by pak ani nebylo možno pojmově uvažovat o pasivní legitimaci některého ze spoluvlastníků k poskytnutí náhrady za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Proto v těchto případech přichází do úvahy toliko rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů, pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak.
K odlišným závěrům je však třeba dospět v případě, že přehlasovaný spoluvlastník nesouhlasí s pronájmem společné věci, nepřistoupí k nájemní smlouvě a ani dodatečně s nájmem nevysloví souhlas. Nesouhlas přehlasovaného spoluvlastníka sice nemá vliv na platnost nájemní smlouvy [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5379/2007 (uveřejněné pod č. C 6377 a 6378 v Souboru)], ale hraje roli z hlediska jeho případného nároku. V takovém případě je totiž třeba upřednostnit nárok z omezení či vyloučení z užívání v rozsahu spoluvlastnického podílu před rozdělením z výtěžku z pronájmu věci, na čemž ničeho nemění ani zákonná solidarita spoluvlastníků vyplývající z § 139 obč. zák. [k tomu mutatis mutandis rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 (uveřejněný pod č. 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Stran náhrady za neužívání Nejvyšší soud v R 17/2013 vyložil, že pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka není podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal .
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010 (uveřejněném pod č. C 13320 v Souboru)], Nejvyšší soud uvedl: Základem úvahy pro stanovení výše náhrady musí být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal při obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá náhrady. Jestliže v tomto období užívali dům toliko žalovaní z titulu spoluvlastnického práva, není důvod výši náhrady poměřovat úrovní nájemného regulovaného vyhláškou č. 176/1993 Sb., neboť je zřejmé, že i kdyby v tomto rozhodném období došlo k uzavření nájemní smlouvy k domu, resp. k bytům v něm, na takto vzniklý nájemní vztah by se regulace nájemného již nevztahovala (§ 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb.). V dané věci je proto nutno vycházet z užitku, kterého by bylo v rozhodném období dosaženo s přihlédnutím k tomu, že jde o dům v podílovém spoluvlastnictví, přičemž výše náhrady žalobce se následně bude odvíjet od velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Takový způsob určení výše náhrady totiž vyjadřuje to, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal. Nemohl-li žalobce v důsledku a právě jen v důsledku rozhodnutí žalovaných uspokojovat v nemovitosti v jeho spoluvlastnictví svou potřebu bydlení, kterou naopak realizovali právě žalovaní, je zřejmé, že výše náhrady nemůže mít základ v regulaci nájemného, jež předpokládá existující nájemní vztah ke dni účinnosti vyhlášky č. 176/1993 Sb., tj. k 1. červenci 1993 (§ 18 ve spojení s § 2 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb.), ale v úvaze o výši obvyklého nájemného.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniká nárok na náhradu za neužívání společné věci již z toho důvodu, že byla uzavřena nájemní smlouva, kterou byly pronajaty nebytové prostory, přičemž podle odvolacího soudu je lhostejno, zda žalobkyně nájemní smlouvu podepsala či nikoliv. S tímto závěrem se nelze ztotožnit, neboť jak již bylo uvedeno, skutečnost, zda žalobkyně byla smluvní stranou nájemní smlouvy, naopak hraje pro posouzení jejího nároku významnou roli. V posuzovaném případě ani soudy obou stupňů nedovodily, že by žalobkyně vyslovila s pronájmem nebytových prostor souhlas či by mezi spoluvlastníky byla uzavřena spoluvlastnická dohoda, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o platném rozhodnutí většinových spoluvlastníků a sama dovolatelka souhlas s uzavřenou nájemní smlouvou v dovolání popírá. Dovolací soud proto shledal, že závěry odvolacího soudu v posuzovaném případě neobstojí a uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem.
Odvolací soud v další fázi řízení nejdříve posoudí, zda byla žalobkyně v jí uváděném období omezena žalovaným z části či zcela v užívání společné věci v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že situace po 6. 6. 1998 byla taková, že žádný ze spoluvlastníků pro potřebu svoji neužíval žádné nebytové či bytové prostory v nemovitosti, přičemž tento stav byl výsledkem řádně proběhlého hlasování spoluvlastníků o způsobu využití společné věci zachyceném v notářském zápisu Gajané Rezkové z 27. 5. 1998 . Současně však na jiném místě svého rozhodnutí odvolací soud uvádí, že tímto rozhodnutím většinových spoluvlastníků mělo dojít k pronájmu pouze části společné věci nebytových prostor o výměře 739,17 m v prvním podzemním a prvním nadzemním podlaží domu Č. v B., dříve užívaných žalobkyní.
Současně odvolací soud zváží dosah tvrzení, že sama žalobkyně měla v rozhodném období přijímat od některých nájemců ve společném domě část nájemného. Pokud odvolací soud shledá, že žalobkyně byla omezena v užívání společné věci pronájmem nebytových prostor tak, že nemohla užívat společnou věc v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu, posoudí, zda s uzavřením nájemní smlouvy žalobkyně vyslovila souhlas. Tento souhlas žalobkyně v dovolání popírá a odvolací soud v daném směru kategorický závěr ve svém rozsudku neučinil. Pokud tomu tak bude, posoudí žalobní návrh žalobkyně jako návrh na rozdělení výtěžku, v případě, že tomu tak naopak nebude, posoudí žalobní návrh jako nárok za omezení užívání společné věci, přičemž s ohledem na uplatněné zápočty stanoví i zcela konkrétní výši nároku. Při stanovení výše náhrady přitom přihlédne k závěrům obsaženým v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu R 17/2013 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že předmětem dovolacího řízení je posouzení správnosti právního posouzení věci, na němž spočívá dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud se tak nemohl zabývat důvody, které vedly k zamítnutí žaloby soud prvního stupně (tedy tím, zda výše nároku žalobkyně odpovídá dřívějšímu užívání nemovitosti žalobkyně nad rámec spoluvlastnického podílu a příjmům žalobkyně z pronájmu prostor). Na případné akceptaci těchto závěrů soudu prvního stupně totiž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu