22 Cdo 3983/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 3983/2009
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Klaudiánka , se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 9, identifikační číslo osoby: 25104012, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18, proti žalovanému Ing. M. J. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o zaplacení 21 418,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 172/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 28 Co 488/2008 128, takto:
I. Dovolání se odmítá .

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
3.646,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Čížkovského. O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. května 2008, č. j. 41 C 172/2006-100, uložil žalovanému povinnost žalobci zaplatit 21 418,- Kč s příslušenstvím ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. února 2009, č. j. 28 Co 488/2008 128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto
na ně odkazuje.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě
a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Žalovaný za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda příspěvek do tzv. fondu oprav lze považovat za součást služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu (jak tuto okolnost podle jeho přesvědčení posoudily nalézací soudy) nebo se jedná o příspěvek na správu, provoz a opravy společných částí domu (jak tvrdí žalovaný), přičemž tuto otázku považuje za zásadně právně významnou v souvislosti s výkladem § 9 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., a výkladem § 9a téhož zákona v účinném znění.
Uvedená otázka nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud totiž platební povinnost žalovaného vůči žalobci vůbec nezaložil na aplikaci zákona č. 72/1994 Sb., ale na stanovách žalobce, které ukládaly žalovanému jako členu družstva (článek 37 stanov) povinnost přispívat do fondu oprav [§ 226 odst. 1 písm. c) zákona č. 513/1991, obchodní zákoník]. V této souvislosti toliko z hlediska způsobu této platby
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že tyto příspěvky členů družstva do fondu oprav jsou placeny v rámci měsíčních zúčtovacích záloh za užívání bytu. Ostatně, žalobce se domáhal zaplacení sporné částky za období roku 2002, 2003 a 2004, není proto zřejmé, jaký význam by v poměrech souzené věci měla žalovaným naznačená otázka i tehdy, pokud by odvolací soud nárok žalobce podle zákona č. 72/1994 Sb. posoudil, domáhá-li se žalovaný výkladu tzv. příspěvku do fondu oprav v návaznosti na novelu zákona č. 72/1994 Sb., provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1. července 2000, a současně právního stavu před uvedenou novelou.
Převážná část dovolání žalovaného je polemikou s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 72/1994 Sb. ústící v závěr, že podle uvedeného zákona žalobce vůči žalovanému nárok na zaplacení příspěvku do fondu oprav nemá. V daném ohledu však žalovaný přehlíží, že takovou povinnost mu vůči žalobci odvolací soud neuložil.
Ve vztahu k platební povinnosti mající základ ve stanovách žalobce žalovaný v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje a ta se nepodává ani z obsahu dovolání. V daném směru dovolací soud neshledal nic, co by z napadeného rozhodnutí činilo otázku zásadního právního významu. Dovolatel v této souvislosti pouze namítá, že se soudy měly zabývat otázkou, zda jeho členství v družstvu žalobce nezaniklo v intencích § 24 zákona o vlastnictví bytů převodem jednotky družstva podle odstavců 1 8 uvedeného zákonného ustanovení, tj. již v roce 1997. Tento poukaz je však nepřípustnou skutečností, ke které dovolací soud jakožto skutečnosti nové není oprávněn v dovolacím řízení přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně (u jednání konaného dne 25. června 2007) totiž výslovně k dotazu předsedkyně senátu tvrdil, jak vyplývá z protokolu o jednání, že je členem družstva žalobce a v průběhu řízení před soudem prvního stupně neuplatnil tvrzení, že by mělo dojít k ukončení jeho členství.
Až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. srpna 2008 žalovaný vyjádřil blíže neodůvodněný nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně,
že by v rozhodném období měl být členem družstva a na této obecné výhradě setrval i v doplnění odvolání ze dne 27. ledna 2009. U jednání odvolacího soudu konaného dne 4. února 2009 žalovaný výslovně uvedl, že nemá žádný doklad o tom, jak zaniklo jeho členství v družstvu, tedy ani dohodu ani doklad o vystoupení ani doklad o vyloučení, má se za to, že se tak stalo v roce 2000 2001. Konkludentně došlo k dohodě o zániku členství, neboť žalobce přestal zvát žalovaného na členské schůze a prohlásil, že není členem družstva . S těmito tvrzeními žalovaného se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal a s uvedenými závěry odvolacího soudu dovolatel v dovolání nepolemizuje. V průběhu řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti a žalovaný je ani netvrdil, jež by naznačovaly možné ukončení členství žalovaného v družstvu žalobce v režimu § 24 zákona č. 72/1994 Sb., protože i tvrzení uplatněná žalovaným v průběhu odvolacího řízení se vázala na možné ukončení jeho členství v družstvu žalobce až k roku 2000 2001.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 2 738,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, zaokrouhlená podle § 16 odst. 2, snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky
a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 3 038,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 608,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 3 646,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 646,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu