22 Cdo 3978/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák.




22 Cdo 3978/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. H. , b) D. H. a c) D. H. a zastoupených JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Balbínova 224 proti žalovaným: 1) M. P. a 2) M. P. a zastoupeným Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 131/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 28 Co 118/2015-126, takto:

Výroky I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 28 Co 118/2015-126, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j. 6 C 131/2013-68, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 995/29 o výměře 32 m 2 (dále jen předmětný pozemek ) odděleného z pozemku parc. č. 995/6 geometrickým plánem č. 2356-7902/2014 vyhotoveným G + s. r. o., se sídlem v Kamenici, Sadová 625, v obci a katastrálním území J. u P., a to žalobkyně a) k id. 4/9, žalobce b) k id. 4/9, žalobkyně c) k id. 1/9, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že předmětný pozemek užívali od roku 1990 v dobré víře. Žalobci se po zahájení řízení o odstranění stavby obrátili na žalované jako na vlastníky předmětného pozemku, sami navrhli žalovaným odkup předmětného pozemku a následně uzavřeli s žalovanými nájemní smlouvu. Takovým jednáním přitom svou dobrou víru popřeli. Tvrzení žalovaných, že již při koupi nemovitostí jednali žalobci se sousedy o nesprávné hranici pozemků, sice svědek B. nepotvrdil, ale na jeho pravost se dá usuzovat ze změny umístění plotu mezi pozemky žalovaných a pana D. a paní T., k němuž došlo v srpnu 2012. Z toho lze dovodit, že mezi vlastníky sousedních pozemků bylo známo, že skutečná hranice mezi pozemky probíhá jinde, než jsou vystavěny ploty. Na základě toho je možné nepřímo dovozovat, že i žalobcům musela být tato skutečnost známa. Svědek B. tvrdil, že jednal na pokyn žalobkyně a) a stavebního úřadu ve snaze legalizovat stavbu plotu a grilu. Žalobci tak tvrzení o tom, že užívali předmětný pozemek v dobré víře, neprokázali. Důkazy, které soud provedl, k prokázání nepostačily a další navrhované důkazy považoval soud za nadbytečné s ohledem na listinné důkazy, které byly provedeny, a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 14. května 2015, č. j. 28 Co 118/2015-126, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci a) a b) jsou, každý v rozsahu id. 1/3, spoluvlastníky předmětného pozemku (výrok I.), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Odvolací soud zjistil, že žalobci užívají předmětný pozemek od 80. let 20. století, kdy byl připlocen k jejich pozemku, až do současné doby, dříve společně s K. H. do jeho smrti. V roce 1990 bylo žalobcům a) a b) a panu H. zřízeno právo osobního užívání, jehož id. 1/3 po panu H. zdědili žalobci v roce 2009. Žalovaní i přes poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu neprokázali své tvrzení, že dobrá víra žalobců byla v rozhodném období narušena. Ostatně sami uvedli, že se na žalobce v období let 1992 až 2002, na žalobce b) a c) dokonce nikdy neobraceli s upozorněním, že užívají část jejich pozemku. S žalobkyní a) prý jednali v roce 2009, čemuž však odvolací soud neuvěřil, neboť v řízení před soudem prvního stupně zmiňovali, že s žalobkyní a) nejednali do uzavření nájemní smlouvy, tj. do roku 2012. Pokud jde o K. H., ten o posunutí plotu mezi pozemky účastníků do pozemku žalovaných věděl již v roce 1994. Ovšem to, že K. H. o posunutí plotu oproti vlastnické hranici věděl, neznamená, že o tom museli vědět i žalobci a) a b) jako jeho spoluvlastníci. Pro takový závěr žalovaní nepřinesli žádný důkaz a nelze jej učinit ani z toho, že se v dané lokalitě o posunutí hranice pozemků mluvilo. Závěr, že žalobcům bylo vždy známo, že mají připlocenou část pozemku žalovaných ke svému pozemku, nelze učinit ani na základě toho, že v nájemní smlouvě uzavřené v roce 2012 označili žalované za vlastníky předmětného pozemku. Nájemní smlouva byla uzavřena jako způsob řešení problému mezi účastníky poté, co v roce 2011 bylo při místním šetření zjištěno, že žalobci mají připlocenu část pozemku žalovaných a užívají ji. Z katastrální mapy, která byla přinejmenším známa K. H., neboť ji připojil ke své žádosti o výstavbu plotu z 3. 3. 1994, nemohl nikdo z žalobců zjistit, že došlo k posunutí plotu ze strany žalobců do pozemku žalovaných, neboť katastrální mapa jakož i geometrický plán z 20. 2. 1976 zachycují hranici mezi pozemky ve stejné linii jako je hranice mezi pozemky ostatních sousedů z obou stran. Náhledem do katastrální mapy či geometrického plánu nebylo pro laika posunutí plotu seznatelné.

Na základě uvedeného odvolací soud uvedl, že žalobcům a) a b) a panu H. svědčily jako titul držby rozhodnutí Finančního odboru Okresního národního výboru Praha-západ a dohody uzavřené s JZD Rozvoj Posázaví z 27. 8. 1990 a všem žalobcům dědické rozhodnutí o dědictví po panu H. Žalobci a) a b) a pan H. se chopili držby sousedního pozemku o výměře 32 m 2 , přičemž tak činili v omluvitelném právním omylu, jemuž se nemohli vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze po nich s ohledem na okolnosti případu požadovat. Vydržecí doba počala běžet dne 1. 1. 1992, přičemž dobrá víra v průběhu vydržecí doby byla narušena jen u pana H., od něhož žalobci nabyli každý v rozsahu id. 1/9 k celku nemovitosti v k. ú. J. u P. Žalobcům od právní moci dědického řízení neuplynula desetiletá lhůta k vydržení předmětného pozemku, a proto k vydržení došlo jen ze strany žalobkyně a) a žalobce b), u každého ohledně id. 1/3 předmětného pozemku. Vzhledem k tomu odvolací soud ve vztahu k žalobcům a) a b) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci a) a b) jsou vlastníky id. 1/3 předmětného pozemku, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to, zda mohou být ostatní spoluvlastníci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ve vztahu k vydržení sporné části pozemku, pokud u jednoho ze spoluvlastníků, se kterým navíc žijí ve společné domácnosti a jsou ve vztahu mezi sebou osobami blízkými, je bezpečně prokázáno, že tento spornou část pozemku vydržet nemohl, neboť byla jeho dobrá víra narušena. Žalovaní argumentují tím, že občanský zákoník zakládá mezi spoluvlastníky aktivní a pasivní solidaritu, jejíž podstatou je, že právní úkon týkající se společné věci zavazuje i ostatní spoluvlastníky. Je-li dále přijat názor, že pouze jeden ze spoluvlastníků držící část sousedního pozemku, může vydržet pozemek nejen pro sebe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4166/2008), pak musí a contrario platit názor, že pokud jeden ze spoluvlastníků nesplňuje podmínky pro vydržení sousedící části cizího pozemku, neboť se dozvěděl o tom, že není vlastníkem pozemku, který držel, nemohou tyto podmínky splňovat ani ostatní spoluvlastníci, kteří jsou ze všech úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni společně a nerozdílně. V daném případě je věc o to zřejmější, že žalobci a) a b) a původní spoluvlastník, jehož dobrá víra byla zpochybněna, byli osobami blízkými ve smyslu § 116 občanského zákoníku, a sice žalobkyně a) byla jeho manželkou a žalobce b) byl jejich společným synem, a v rozhodné době žili společně v jednom bytě. V úvahu je přitom třeba brát všechny rozhodné okolnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobci věděli o nesprávném vedení oplocení, minimálně s ohledem na okolnosti případu mohli vědět o tom, že jim pozemek nepatří a o své oprávněné držbě mohli pochybovat. Žalovaní upozorňují na některé důkazy, například na kopii katastrální mapy z roku 1994, z níž vyplývaly správné hranice mezi dotčenými pozemky. Žaloba je účelová a je nepoctivým jednáním žalobců, kteří se nezachovali férově ve smyslu dohody se žalovanými o přemístění oplocení na skutečnou hranici. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku vlastnického práva žalobců vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. května 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaní předkládají otázku přípustnosti dovolání, která neměla být doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zda mohou spoluvlastníci vydržet vlastnické právo k připlocené části pozemku, pokud byla zpochybněna dobrá víra jednoho ze spoluvlastníků, že je oprávněným držitelem připlocené části pozemku.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zčásti v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].

Dobrá víra je psychický stav držitele takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].

V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem okolnostem , a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona) .

Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)].

K úzkému příbuzenskému vztahu Nejvyšší soud uvedl, že jen na jeho základě nelze bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen se skutečnostmi, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Obdobně ani společné vedení domácnosti vícero osob, z nichž některá věděla o skutečnostech zpochybňujících dobrou víru, nemusí bez dalšího znamenat, že i ostatní osoby vedoucí společnou domácnost byly o těchto skutečnostech informovány [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ].

Při aplikaci těchto závěrů na posuzovaný případ je proto zřejmé, že pokud pan H. věděl o určitých skutečnostech zpochybňujících jeho dobrou víru, že je spoluvlastníkem předmětného pozemku, nelze bez dalšího usuzovat, že o těchto skutečnostech museli vědět i jeho manželka a jejich společný syn, nýbrž k těmto skutečnostem by musela přistoupit další okolnost. V tomto ohledu je proto rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí z jiného důvodu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 4166/2008 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 8, s. 289), uvedl, že v případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří . Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 736/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), k uvedenému dodal, že není-li předpoklad dobré víry splněn byť i jen u jednoho ze spoluvlastníků, jako tomu bylo v tomto případě, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do spoluvlastnictví podílového . Závěry o nemožnosti vydržení části sousedního pozemku podílovými spoluvlastníky, pokud je byť jen jeden ze spoluvlastníků zpochybněn v oprávněné držbě, navazují na dřívější judikaturu týkající se vydržení části pozemku do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která jako podmínku vydržení požadovala dobrou víru u obou manželů po celou vydržecí dobu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 2, str. 33), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2152/2003 (uveřejněné pod č. C 2294 v Souboru)], a jsou přijímány i v odborné literatuře (srovnej např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 813, marg. č. 31.).

Při aplikaci těchto závěrů na posuzovaný případ je tak zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že i přes absenci dobré víry u pana H. mohlo dojít u ostatních dvou spoluvlastníků [žalobkyně a) a žalobce b)] k vydržení předmětnému pozemku tím způsobem, že ostatní dva spoluvlastníci vydržením nabudou spoluvlastnický podíl každý v rozsahu id. 1/3, přičemž žalovaným zůstane spoluvlastnický podíl v rozsahu id. 1/3, ve srovnání s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zjevně neobstojí.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 in fine o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I., jakož i v závislém výroku III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. listopadu 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu