22 Cdo 3962/2014
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 17 odst. 1 předpisu č. 26/2000Sb., § 30 odst. 1 předpisu č. 26/2000Sb., § 17 odst. 4 předpisu č. 26/2000Sb., § 2 písm. a) předpisu č. 26/2000Sb., § 2 písm. e) předpisu č. 26/2000Sb.



22 Cdo 3962/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně FONTANA WATERCOOLERS, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Klokotská 693, IČO: 18225501, zastoupené Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalované V. H., zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mariánských horách, Mojmírovců 41, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 45/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 17 Co 363/2013-215, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Davida Kůta.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. března 2013, č. j. 55 C 45/2011-167, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 557/100 a 557/101 v k. ú. L., obci P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1741 u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 46.275,65 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 17 Co 363/2013-215, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni jejich náhradu nepřiznal. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. Podle ní rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k pravomocnému rozhodnutí o určení vlastnictví došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 27. února 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Právní otázku formulovala dovolatelka následovně: zda má dřívější vlastník možnost obrany vůči pozdějšímu vlastníku nemovité věci nabyté ve veřejné dražbě, o které předchozí vlastník nevěděl nebo nemohl vědět. V této souvislosti dovolatelka tvrdí, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k pozemkům, protože pozemky nikdy nebyly převedeny ani na právního předchůdce žalobkyně. Není možné převést na jiného více práv než sám má.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005 uvedl, že v případě dražby jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví významné . To platí i v případě, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 2320). Podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009, a řadu dalších rozhodnutí publikovaných v systému ASPI a na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
V rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, Nejvyšší soud dále uvedl, že přestože vydražitel cenu zaplatí ve stanovené lhůtě, vlastnictví na něj nepřechází, jde-li o neplatnou dražbu s tím, že dražba je neplatná pouze tehdy, pokud její neplatnost vyslovil soud ve zvláštním řízení podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud nicméně rovněž dovodil, že ne každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou dražbu. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem jednání prováděného dražebníkem nemohl být přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral. Jednání, které by neodpovídalo uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. Pokud byla při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby zachována běžná opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby vždy za řádně doložené, i kdyby se později ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011, publikované na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V dané věci vyšly soudy ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemkům příklepem ve veřejné dražbě dobrovolné konané 24. 6. 2002.
Přípustnost dovolání nemůže námitka dovolatelky, že již u dražby konané dne 16. 10. 1991, na jejímž základě získal pozemky A. M., nebylo možné spolehlivě dovodit, co tvořilo předmět dražby, a proto již A. M. nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům. Jak již bylo uvedeno výše, v případě dražby jde o originární způsob nabytí vlastnického práva na základě zákona, při kterém je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Jestliže žalobkyně získala pozemky v dražbě, je pro posouzení věci nerozhodné, jakým způsobem získal vlastnictví její právní předchůdce. Námitky by byly důvodné pouze v případě, že by směřovaly proti dražbě, na jejímž základě získala pozemky žalobkyně.
Dovolatelka dále tvrdí, že dražba, na jejímž základě nabyla vlastnictví žalobkyně, trpí vadami, pro které žalobkyně nemohla vlastnictví k pozemkům nabýt. Poukazuje především na to, že žalobkyně nepředložila smlouvu o provedení dražby mezi navrhovatelem a dražebníkem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách, a dále, že pokud by dražebník a zájemci zkoumali okolnosti nabytí vlastnického práva s potřebnou opatrností, museli by zjistit nesrovnalosti již ohledně předchozí dražby, v níž nebylo možné spolehlivě dovodit, co bylo jejím předmětem, neboť pozemky byly nesprávně označeny (pozemek p. č. 557/22 byl v dražbě označen částmi a, b c, ale nebyl předložen geometrický plán, aby bylo zřejmé, co je předmětem dražby).
V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že dražba proběhla v souladu se zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Podle skutkových zjištění (které nepodléhají dovolacímu přezkumu) návrh na provedení dražby podal správce konkursní podstaty společnosti AMA, spol. s. r. o., který byl v té době osobou oprávněnou s majetkem úpadce nakládat, což doložil listem vlastnictví i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2002, č. j. 46 Cm 180/2000-17, jímž byly nemovitosti ponechány v majetku konkursní podstaty úpadce. Nelze proto konstatovat, že by účastníci dražby při dokládání vlastnictví navrhovatele nebyli dostatečně obezřetní nebo že by nebyla zachována běžná opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat při uzavírání smlouvy o provedení dražby, jestliže vlastnické právo k pozemkům ověřovali jak výpisem z katastru nemovitostí, tak i zmíněným rozsudkem.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014 Mgr. David Havlík předseda senátu