22 Cdo 396/2012
Datum rozhodnutí: 11.12.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 396/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované Z. K. , zastoupené JUDr. Svatavou Grivalskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Horčičkova 548/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 131/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 18 Co 277, 278/2011-580, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Svatavy Grinvalské. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. 9 C 131/2003-517, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. února 2011, č. j. 9 C 131/2003-546, vypořádal společné jmění účastníků (dále SJM ). Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že provedl dokazování i k finančním prostředkům na účtech, náležejícím do SJM, ale ve výroku je opomněl zohlednit. Učinil tak ještě před právní mocí uvedeného rozsudku vydáním doplňujícího rozsudku ze dne 4. února 2011, č. j. 9 C 131/2003-546, ve kterém přikázal do výlučného vlastnictví účastníků finanční prostředky na jednotlivých účtech a uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu částku 129.425,55 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 18 Co 277, 278/2011-580, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (podle obsahu dovolání jde i o § 241a odst. 3 o. s. ř.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K námitce, že soud nemohl rozhodnout o vypořádání SJM doplňujícím rozsudkem: V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 1993, sp. zn. 15 Co 30/1993, publikovaném pod č. 10/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolatel odkazuje, se uvádí: Vydání částečného rozsudku může být v některých případech vyloučeno povahou věci. Tak je tomu v daném sporu, kdy řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů není možné částečným rozsudkem rozhodnout nejprve jen o části majetku, který do bezpodílového spoluvlastnictví spadá, neboť vypořádání lze provést jen ohledně celého majetku do tohoto spoluvlastnictví náležejícího, a to současně . Soudní praxe však s přihlédnutím k legislativním i společenským změnám dospěla k závěru, že vzhledem k prohloubení dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění manželů lze toto jmění vypořádat na základě více právních skutečností, které nemusí nastat současně. S prohloubením dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění (stejně jako bezpodílové spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.), se prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání); viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5061, dále též rozsudek ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1475/2010. To, že lze provést dodatečné vypořádání majetku v zaniklém SIM konstatoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 3726/2009, publikovaného např. v informačním systému ASPI, ve kterém uvedl: Při dodatečném projednání dědictví se vypořádá jen nově najevo vyšlý majetek, který tvořil součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Při tomto vypořádání je třeba dbát, aby celkové vypořádání, s přihlédnutím k předchozím rozhodnutím o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, odpovídalo zásadám uvedeným v § 150 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1242) . Toto pravidlo lze plně vztáhnout na jiné případy dodatečného vypořádání SJM, ať již provedeného na základě dodatečně podané (další) žaloby nebo na základě doplňujícího rozsudku. Ostatně dovolatel neuvádí ani jinou možnost, jak napravit stav, kdy soud opomene vypořádat část majetku, který byl navržen k vypořádání (viz § 166 odst. 1 o. s. ř.).

Námitka zpochybňující ocenění věci je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., vytýkající soudu nesprávná skutková zjištění. Takový důvod však nemůže založit přípustnost dovolání (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). K této otázce viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, publikovaný v ASPI.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátkou 10 300,- Kč [odměna určená podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5 (polovina hodnoty vypořádávaného majetku 219.026,85 Kč), § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění provedeném vyhláškou č. 277/2006 Sb.- srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.]. Žalované dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobci, aby nahradil žalované náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.)

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. prosince 2012 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu