22 Cdo 3938/2013
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 120 odst. 1 obč. zák., § 361 předpisu č. 946/1811Sb., § 1 předpisu č. 50/1879Sb., § 136 odst. 1 obč. zák., § 137 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 3938/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Univerzity Karlovy v Praze, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 5/560, IČO 00216208, zastoupené JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovaným 1) Ing. M. F. , zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2. Lazarská 6, 2) K. H. K. , 3) T. S. , 4) J. P. , 5) D. S. , 2) až 5) žalovaným zastoupeným JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 11, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 56/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013, č. j. 11 Co 75/2013-223, 11 Co 253/2013, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013, č. j. 11 Co 75/2013-223, 11 Co 253/2013, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. srpna 2012, č. j. 25 C 56/2009-176, zamítl žalobu o určení, že žalobce je spoluvlastníkem budovy bez č. p./č .e., objekt bydlení na pozemku parc. č. 616, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 28 m 2 v katastrálním území S. M., obec P., s velikostí spoluvlastnického podílu 432/856, žalovaný 1) s velikostí spoluvlastnického podílu 106/856, žalovaný 2) s velikostí spoluvlastnického podílu 53/856, žalovaná 3) s velikostí spoluvlastnického podílu 53/856, žalovaná 4) s velikostí spoluvlastnického podílu 106/856 a žalovaná 5) s velikostí spoluvlastnického podílu 106/856 (výrok I.). Určil, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy na pozemku parc. č. 615 v katastrálním území (dále jen k. ú.) S. M., obci P., a to včetně zvláštní hmotné části budovy střechy a prvního patra budovy bez č. p. /č. e., objekt bydlení, na pozemku parc. č. 616, , která je součástí budovy . Dále určil, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky budovy na pozemku parc. č. 617 v k. ú. S. M., obci P., a to včetně zvláštní hmotné části budovy střechy a prvního patra budovy bez č. p. /č. e., objekt bydlení, na pozemku parc. č. 616, , která je součástí budovy s tím, že určil i velikost jejich spoluvlastnických podílů (výrok II.). Žalovaným uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 35 600 Kč (výrok III.). Usnesením ze dne 24. června 2010, č. j. 25 C 56/2009-192, uložil žalovaným zaplatit státu náklady řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal autoritativního konstatování jeho vlastnického práva k části reálného světa , který je představován střechou a prvním patrem stavby na pozemku parc. č. 616, a to různě formulovanými petity v závislosti na tom, zda označená stavba je samostatnou věcí či ji tvoří součásti dvou sousedních domů. Jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán vzhledem k tomu, že bez soudního rozhodnutí není možné dosáhnout žalobcem požadované změny údajů v katastru nemovitostí i vzhledem k probíhajícímu správnímu řízení o opravě chyb v katastru nemovitostí, kdy sám správní orgán vyčkává na výsledek probíhajícího soudního řízení. Podle soudu prvního stupně stavba na pozemku parc. č. 616 netvořila a netvoří samostatnou věc v právním slova smyslu . Její přízemí bylo vybudováno jako součást budovy a první patro a střecha jako součást budovy. Stavba je vklíněna mezi budovy a využívá nosné konstrukce těchto budov (základy, podélné stěny). Není proto schopna samostatné existence . Má pouze vlastní příčné stěny, stropy a střechu, tyto konstrukce jsou však rovněž opřeny (zabudovány) o nosné zdi sousedních budov. Suterén a přízemí stavby jsou provozně propojeny s budovou na pozemku parc. č. 617 a první patro je provozně propojeno s budovou na pozemku parc. č. 615. Jednotlivá podlaží stavby přitom vzájemně propojena nejsou. Stavba nemá vlastní zdroje médií, kdy první patro je napojeno na topení a elektroinstalaci budovy a přízemí je obdobně napojeno na budovu. Pouze při stavebních úpravách prvního patra v roce 1998 bylo do těchto prostor umístěno vzduchotechnické zařízení sloužící restauraci v domě. Těmto zjištěním odpovídají i zápisy v zemských deskách a v pozemkové knize, ve kterých nebyla v minulosti stavba na pozemku parc. č. 616 uváděna jako samostatný dům. V knihovní vložce č. 170 zemských desek byla pouze označena parcela s uvedením dům s prvním poschodím a střechou na stav. parc. 737 (později nahrazeno číslem 616) s vyloučením na této parcele se nalézajícím přízemím, které je součástí domu . V knihovní vložce č. 534 pozemkové knihy byla označena parcel s uvedením domu s obdobným zápisem o tom, že jeho součástí je přízemí na stav. parc. 737 (později nahrazeno číslem 616) s vyloučením prvního patra a střechy a staveb parcela. Přízemí stavby proto sdílí právní osud domu, jehož je součástí a střecha a první patro sdílí právní osud domu jako jeho součást, samostatně nemohou být předmětem vlastnického práva. Žalovaní vzhledem k tomu nemohli samostatně vydržet ani vlastnické právo k prvnímu patru a střeše stavby. Jako samostatná věc neexistuje ani v katastru nemovitostí zapsaná budova bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 616. Proto soud prvního stupně zamítl primární petit žalobního návrhu, kterým se žalobkyně domáhala určení podílového spoluvlastnictví k takové budově. Protože se žalobkyně stala 1. ledna 1999 na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vlastníkem domu včetně prvního patra a střechy nad pozemkem parc. č. 616, vyhověl soud prvního stupně žalobě v jejím eventuálním petitu.

Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. června 2013, č. j. 11 Co 75/2013-223, 11 Co 253/2013, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. června 2010, č. j. 25 C 56/2009-192, tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení 7 490 Kč a žalovaným uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně rovněž 7 490 Kč (výrok III.).

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně naprosto správně, podrobně a úplně zjistil skutkový stav , nesprávně však věc právně posoudil. Dovodil, že budova na pozemku parc. č. 616 je věcí v právním slova smyslu, neboť se jedná o nemovitost přesně vymezenou a identifikovanou v katastru nemovitostí, nezaměnitelnou s jinou věcí . Nemůže být součástí jiné věci hlavní, neboť ani jedna ze sousedních budov, které jsou s předmětnou budovou spojeny, by se neznehodnotila oddělením této budovy, neboť každá z těchto sousedních budov má samostatnou cenu . Nesprávný je proto závěr soudu prvního stupně, podle kterého střecha a první patro jsou přístavbou (součástí) budovy a přízemí je přístavbou (součástí) budovy. Taková konstrukce nahrazující patrové vlastnictví nemá oporu v platném právu . Zároveň však odvolací soud dovodil, že sporná budova je neschopná samostatné existence , když je stavebně závislá shodně na dvou sousedních budovách, které náleží různým vlastníkům, a kteří by proto měli být jejími spoluvlastníky . Stát však spornou budovu de facto celou vydal restituentům domu, stavební parcely a stavební plochy jako součást domu. Ti se tak stali oprávněnými držiteli i druhé její ideální poloviny a od doby vydání nemovitostí s ní jako vlastníci zacházeli . Žalobkyni byly vydány pouze nemovitosti označené jako dům na pozemku parc. č, 615 a pozemek parc. č. 615. Sporná nemovitost objekt bydlení bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 616 žalobkyni de facto vydán nebyl, žalobkyně se vlastnických práv k objektu nikdy nedomáhala, naopak si část prostor ve sporné budově od žalovaných pronajala. Protože oprávněná držba žalovaných trvala po dobu delší deset let, nabyli žalovaní vlastnické právo i k druhé ideální polovině sporné stavby a stali se vlastníky celého objektu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Těmito otázkami je posouzení, zda stavba na pozemku parc. č. 616 je z pohledu práva samostatnou věcí, nebo zda tvoří součást věci hlavní a dále posouzení možnosti vydržení části stavby, která není samostatnou věcí. Namítá, že podle skutkových zjištění nalézacích soudů není sporná stavba schopna samostatné existence, a to ani z funkčního, ani ze stavebně technického či provozního hlediska . Odkazuje přitom na znalecký posudek vypracovaný v řízení, podle kterého stavba nemá vlastní zdroje médií a rozvody těchto médií má napojené na sousední budovy, nemá některé vlastní nosné konstrukce (základy, podélné stěny), jako celek není bez dalších stavebních úprav schopna samostatné existence především nejsou jednotlivá podlaží této budovy vzájemně funkčně propojena, a tedy netvoří provozní/funkční celek, jednotlivá podlaží jsou přístupná pouze přes sousední budovy (přízemí z budovy a patro z budovy) . Tuto skutečnost reflektovaly i historické zápisy v zemských deskách a pozemkové knize, ve kterých až do uzavření knihovních vložek č. 170 a 534 nebyla stavba na pozemku parc. č. 616 nikdy vedena jako samostatný dům. Naopak podle těchto zápisů tvořilo její přízemí součást budovy a první patro a střecha součást budovy. Předmětný objekt proto není samostatnou věcí, ale tvoří součásti sousedních budov, když oddělení jednotlivých pater od staveb, na které jsou funkčně i technicky napojena, by vyvolalo potřebu dalších stavebních prací a došlo by i k funkčnímu omezení sousedních budov jako věcí hlavních. Jednotlivé části předmětné stavby by po oddělení nebyly schopny samostatné existence, když budova nemá vlastní vstup, přízemí a patro nejsou vzájemně propojeny, budova nemá vlastní nosné konstrukce a její části lze užívat jen ve spojení se sousedními domy. Přízemí stavby proto sdílí právní osud domu, jehož je součástí a první patro se střechou sdílí právní osud domu jako jeho součást. Stavba v půdorysu pozemku parc. č. 616 ani její části (přízemí, první patro) nemohou být samostatně předmětem vlastnického práva, tedy ani předmětem vydržení vlastnického práva. Vzhledem k uvedenému žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a určil vlastnické právo žalobkyně a žalovaných k budovám včetně vymezených zvláštních hmotných částí budovy bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 616 a uložil žalovaným povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhuje dovolání odmítnout s tím, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Řešení nabízené žalobkyní by znamenalo návrat k institutu patrového vlastnictví, který však nemá v právním řádu oporu. i kdyby předmětná stavba nebyla samostatnou věcí, žalovaní k ní nabyli vlastnické právo vydržením, když judikatura dovolacího soudu obdobně umožňuje vydržení byť pouhé části pozemku.

Žalovaní 2) až 5) navrhují zamítnutí dovolání s tím, že ztotožňují s napadeným rozsudkem. Sporná budova je samostatnou věcí, netvoří pouhou součást jiné stavby. Žalobkyni byla vydána vlastnická práva pouze k domu a žalobkyně se po dobu 17 let nikdy nedomáhala práv k budově na pozemku parc. č. 616.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k pravomocnému rozhodnutí o určení vlastnického práva došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. června 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 18. září 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V dané věci šlo o posouzení, zda objekt označený v katastru nemovitostí jako stavba bez č. p./č. e., způsob využití bydlení, umístěná na parcele č. 616 je samostatnou věcí ve vlastnictví žalovaných, nebo jde jen o součásti sousedních staveb, z nichž jedna je ve vlastnictví žalobkyně a druhá ve vlastnictví žalovaných a zda mohli žalovaní nabýt vlastnické právo k tomuto objektu (ke spoluvlastnickému podílu na něm) vydržením. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je proto přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolací soud opětovně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 574).

Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2000. Podle § 120 odst. 1 ObčZ součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží" se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila" však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter "oddělení" zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes zásahy které neničí podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou".

Vymezením pojmu stavba z hlediska občanskoprávního se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998 na str. 318, v němž dovodil, že Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Stavba jako věc v právním smyslu je přitom věcí nemovitou nebo movitou.

Otázka přístavby a propojení staveb byla již řešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994, v němž soud dovodil, že přístavba se obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci. Jestliže však je na přístavbu usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení dvou staveb (například spojovací chodbou a podobně), nelze obvykle uvažovat v kategoriích věc a jejich součást. V takovém případě může jít o dvě (relativně) samostatné věci byť porovnáním jejich účelu a významu soudě může jedna z nich mít povahu příslušenství stavby druhé .

Odvolací soud založil svůj závěr, že objekt umístěný na parcele č. 616 je samostatnou věcí, na úvaze, že se jedná o nemovitost přesně vymezenou a identifikovanou v katastru nemovitostí, nezaměnitelnou s jinou věcí a nejde o součást vedlejších staveb, protože ani jedna ze sousedních budov, které jsou s předmětnou budovou spojeny, by se neznehodnotila oddělením této budovy, neboť každá z těchto sousedních budov má samostatnou cenu . Zároveň však uzavřel, že sporná budova je stavebně závislá shodně na dvou sousedních budovách, které náleží různým vlastníkům . Odkázal přitom na správně, podrobně a úplně zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně, tak jak byl popsán shora.

S ohledem na tyto skutečnosti se jeví závěr odvolacího soudu o samostatnosti objektu jako nepřiměřený. Otázku samostatnosti věci, byť by se jednalo o stavbu, neřeší bez dalšího její vymezení a identifikace v katastru nemovitostí. Jak je uvedeno výše, zákonnými kritérii pro vymezení součásti věci hlavní je jednak vzájemná sounáležitost součásti s věcí hlavní a jednak míra jejich oddělitelnosti.

Podle skutkových zjištění obou nalézacích soudů sporný objekt nemá vlastní základy ani podélné stěny a využívá nosné konstrukce sousedních budov, do kterých jsou zabudovány jeho příčné stěny, stropy i střecha. Jeho přízemí je svým vchodem, topením i elektroinstalací propojeno pouze s budovou, první patro pouze s budovou. Z toho vyplývá vzájemný stavebně-technický i provozní vztah přízemí objektu s domem a prvního patra s domem a je tím dán i rozsah faktického užívání jednotlivých shora vymezených prostor objektu uživateli označených domů. Absence propojenosti přízemí a prvního patra pak vylučuje možnost jejich společného užívání. Vzájemná sounáležitost těchto prostor s vedlejšími budovami jako věcmi hlavními je umocněna nemožností jejich samostatné existence vzhledem k absenci vlastních nosných a základových konstrukcí.

Jako nepřesvědčivý se jeví závěr odvolacího soudu ohledně druhého zákonného kritéria, tedy míře jejich oddělitelnosti. To, že domy mají svoji samostatnou cenu , nevylučuje jejich znehodnocení v případě oddělení prvního patra od budovy a přízemí od budovy. Jejich oddělením by se přinejmenším snížila podlahová plocha obou budov a došlo by i ke ztrátě napojeného technického vybavení (topení, elektroinstalace). To by znamenalo jak funkční znehodnocení jednotlivých domů, tak zcela zřejmě i ztrátu jejich peněžní hodnoty.

Z těchto závěrů jednoznačně vyplývá, že předmětný objekt není samostatnou věcí, ale jeho přízemí tvoří součást domu a první patro (společně se střešní konstrukcí) součást domu. Tomuto závěru odpovídaly i historické zápisy v zemských deskách i pozemkové knize.

Oproti odvolacímu soudu se Nejvyšší soud nedomnívá, že takovéto posouzení zakládá konstrukci patrového vlastnictví , která nemá v platném právním řádu oporu.

Tzv. patrové vlastnictví představovalo kombinaci spoluvlastnictví s ideálními podíly a spoluvlastnictví s reálnými podíly na věci. Například šlo o reálné podíly vzhledem k jednotlivým bytům ve vícebytovém domě spolu s ideálními podíly na pozemku, na kterém dům stojí a na společných částech domu (Sedláček, J.: Vlastnické právo. Praha 1935, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 83 a násl.). Patrové vlastnictví bylo možné podle zákona č. 946/1811, obecného zákoníku občanského (dále jen o. z. o. ), a to až do doby, kdy vstoupil v platnost zákon č. 50/1879 ř. z., který takové dělení domů zakázal. Právní vztahy založené před účinností tohoto zákona však zůstávaly nadále v platnosti [srov. r ozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu (OGH) ze dne 15. října 1996, sp. zn. 4 Ob 2229/96i] . Samotné spoluvlastnictví s reálnými podíly (dělené spoluvlastnictví) připouštělo ustanovení § 361 o. z. o. O tzv. patrové vlastnictví však nemůže v této věci jít; ve smyslu § 361 o. z. o. i § 1 zákona č. 50/1879 ř. z. totiž takové vlastnictví mohlo vzniknout pouze ve vztahu k samostatné budově (zákon č. 50/1879 ř. z. užívá pojmu stavení ), tedy k samostatné věci. V posuzovaném případě však nedošlo k rozdělení samostatné budovy na reálné části domu (poschodí, byty), ale byly vystavěny dvě součásti dvou rozdílných samostatných staveb.

Vzhledem k tomu je nutno odlišně od soudu odvolacího posoudit i otázku možnosti nabytí vlastnického práva žalovanými k té části, která tvoří součást domu.

Již v rozsudku ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí ČR pod č. R 4/1992, Nejvyšší soud ČR dovodil, že součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. .

V rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5175/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 6396, dovodil dovolací soud, že součást věci nemůže být předmětem vydržení vlastnického práva.

V rozsudku ze dne 8. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 62250, dospěl dovolací soud k závěru, že součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní.

Jestliže tedy podle rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29. ledna 1999, č. j. 34935/98-14, byl žalobkyni vydán dům, nabyla na základě toho žalobkyně vlastnické právo k celému domu, a to včetně jeho součásti, která je definována jako zvláštní hmotná část v podobě prvního patra a střechy objektu na pozemku parc. č. 616. Žalovaní vlastnické právo k této součásti domu nabýt nemohli, když jim (jejich právním předchůdcům) byl v rámci restitucí vydán dům se stavebními parcelami č. 616 a 617. Spolu s domem nabyli i jeho součást, představující přízemí objektu na pozemku parc. č. 616. Vzhledem k tomu, že součást věci sdílí právní osud věci hlavní a není ji možné samostatně vydržet, nemohli žalovaní nabýt vlastnické právo k součásti domu ani na základě vydržení.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu