22 Cdo 3916/2014
Datum rozhodnutí: 29.10.2014
Dotčené předpisy: § 149 obč. zák.




22 Cdo 3916/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. J. , P., zastoupeného Mgr. Romanou Petrovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská třída 1204/8, proti žalované I. J. , K., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 79/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2014, č. j. 11 Co 194/2014-116, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2014, č. j. 11 Co 194/2014-116, s e r u š í a věc s e v r a c í Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen soud I. stupně ) rozsudkem ze dne 8. ledna 2014, č. j. 24 C 79/2012-80, přikázal do výlučného majetku žalobce z majetku, který měl s žalovanou ve společném jmění manželů, 1) motorové vozidlo Škoda, 2) pohledávku za Českou spořitelnou, a. s., ve výši 879,51 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání společného jmění manželů částku 258.517,- Kč do 12 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 1.050,- Kč (výrok IV.). Účastníci řízení se za trvání manželství stali členy Bytového družstva Štramberská 1127, se sídlem v Kopřivnici, Štramberská 1127 (dále jen bytové družstvo ), a na základě toho nabyli právo nájmu družstevního bytu č. 13. Vzhledem k tomu, že po rozvodu manželství se rozsudkem soudu I. stupně ze dne 23. ledna 2012, č. j. 6 C 62/2011-53, stala žalovaná jediným nájemcem bytu a členem bytového družstva, do vypořádání společného jmění manželů připadla 1/2 obvyklé ceny člensk ých práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu, tj. 319.455,- Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci. Soud se neztotožnil s tím, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy. Dále vypořádal motorové vozidlo Škoda Fabia v ceně 121.000,- Kč a pohledávku žalobce za Českou spořitelnou a. s. ze smlouvy o sporožirovém účtu ve výši 876,51,- Kč. Jelikož se účastníci shodli na tom, že motorové vozidlo a uvedená pohledávka připadnou žalobci, zavázal soud I. stupně žalovanou, aby zaplatila žalobci na vypořádání společného jmění manželů částku 258 517,- Kč v prodloužené lhůtě 12 měsíců tak, aby žalovaná byla schopna dostát své platební povinnosti vůči žalobci.
Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. května 2014, č. j. 11 Co 194/2014-116, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání společného jmění manželů částku 254 817 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.), uložil žalobci povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 419,- Kč (výrok IV.), rozhodl, že stát nemá vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.664,- Kč (výrok VI.) a rozhodl, že stát nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VII.). Odvolací soud souhlasil s právním posouzením soudu I. stupně ohledně rovnosti vypořádacích podílů, když žalovaná si znovu subjektivně vyhodnotila příčiny rozvratu manželství. Žalovaná se stala výlučnou členkou bytového družstva a výlučnou nájemkyní družstevního bytu, přičemž žalobce veškeré pořízené movité věci ponechal žalované bez náhrady. Ani odvolací soud neshledal, že by podaná žaloba měla být v rozporu s dobrými mravy. Soud I. stupně pouze pochybil, když uložil znalci stanovit obvyklou cenu členských práv a povinností spojených s užíváním předmětného družstevního bytu ke dni právní moci rozvodu manželství a ne ke dni právní moci rozsudku o zrušení společného členství v bytovém družstvu a zrušení společného práva nájmu družstevního bytu. Odvolací soud proto nechal vyhotovit doplněk ke znaleckému posudku, přičemž odmítl, že znalec zjistil cenu administrativní a nikoliv cenu obvyklou. Na základě toho stanovil, že žalovaná je povinna žalobci na vyrovnání vypořádacích podílů zaplatit žalobci 254 817,- Kč ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku.
Proti výroku II. a VI. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná předkládá dovolacímu soudu následující otázky: Je možné, aby se soudy při vypořádání společného jmění manželů v otázce disparity odmítly zabývat skutečnostmi, které dříve vedly soud I. stupně v řízení o vypořádání společného bydlení k přidělení bytu žalované, když následné přikázání finanční náhrady za tento podíl v bytovém družstvu je, s ohledem na neměnné majetkové poměry stran, v přímém rozporu s účelem, pro který byl podíl v bytovém družstvu a s tím spojené právo užívání družstevního bytu žalované přidělen? Lze považovat znalecký posudek k ocenění hodnoty podílu v bytovém družstvu zpracovaný dle vyhláškou schválených hodnot za posudek, kterým by byla určena tržní hodnota družstevního podílu?
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. května 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání je částečně důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolatelka v první řadě namítá, že soudy obecných stupňů se odmítly zabývat skutečnostmi, které vedly soud I. stupně v řízení o zrušení práva společného nájmu k přidělení bytu žalované , přičemž tato otázka má být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nevyřešena. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolatelka toliko polemizuje se skutkovým stavem tak, jak jej zjistily nalézací soudy, resp. poukazuje na vadu řízení, které se měly nalézací soudy dopustit, nikterak však nevymezuje jakoukoliv právní otázku, jež by s tvrzenou vadou řízení souvisela. Dovolatelka tak pomíjí, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tudíž proti zjištěnému skutkovému stavu v dovolacím řízení vůbec brojit nelze a vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat pouze za předpokladu, že by v souvislosti s tvrzenými vadami řízení byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, nebo že by bylo dovolání přípustné z jiného důvodu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelka v průběhu řízení rozporovala, že by žalobci měla být vyplacena jakákoliv částka za vypořádání podílu k bytovému družstvu. Tato námitka je však ve zjevném rozporu s judikaturou dovolacího soudu, z níž vyplývá, že vzniklo-li manželům za trvání manželství nejen právo společného užívání družstevního bytu, ale i společné členství v bytovém družstvu, pak hodnota práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu je majetkovou hodnotou, která je manželům společná. Soudy proto musí při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přihlédnout k této majetkové hodnotě stejně jako k jiným majetkovým hodnotám, které jsou rozvedeným manželům společné a navazují na jejich spotřební společenství, a rozhodnout o tom, kterému z manželů má tato hodnota připadnout. Hodnota členských práv a povinností (členského podílu) by ovšem neměla připadnout tomu z manželů, který pozbyl právo společného užívání bytu a tím i členství, takže rozhodnutí o tom, komu z manželů má členský podíl připadnout, bude záviset především na tom, který z nich bude jako člen družstva byt dále užívat, ať již na základě dohody rozvedených manželů či na základě pravomocného rozhodnutí soudu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 5384/2007 (uveřejněné pod C 6524 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dále jen Soubor )]. V rozsudku ze dne 20. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 11, str. 335 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ve výroku rozsudku o vypořádání zákonného majetkového společenství manželů se vypořádání členského podílu v bytovém družstvu promítne pouze ve výroku o vyrovnání podílů (tato práva se již v řízení žádnému z účastníků nepřikazují). O eventuální nepřiznání náhrady vztahující se k hodnotě členského podílu v bytovém družstvu by tak bylo možno uvažovat toliko v souvislosti s tzv. disparitou podílů.
Co se týče disparity podílů s ohledem na důvody rozpadu manželství, v posuzovaném případě se odvolací soud s námitkou disparity řádně vypořádal, když uvedl, že soud I. stupně v rozsudku o rozvodu manželství vyhodnotil příčiny rozvratu manželství tak, že je shledal více na straně žalobce, nikoliv však výhradně, neboť účastníci se shodli, že počátky příčin rozvratu manželství tkví ve vzájemném nedostatku jejich komunikace a rozdílných názorech na trávení společného času; žalovaná se stala výlučnou členkou a nájemkyní družstevního bytu a žalobce veškeré pořízené movité věci ponechal žalované bez náhrady.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005 (uveřejněného pod C 5038 v Souboru), podíl manžela na zaniklém společném jmění nelze snížit jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod C 5060 v Souboru)]. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněného pod C 10071 v Souboru) potom vyplývá, že příčiny rozpadu manželství nejsou pro stanovení výše podílu manželů na jejich vypořádávaném společném jmění významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu.
K námitce, že odvolací soud měl řízení o vypořádání společného jmění manželů zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, je vhodné připomenout, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, které končí vydáním konstitutivního rozhodnutí, u nichž podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepřichází použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku v úvahu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 (uveřejněný pod C 1415 v Souboru) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Zamítnutí žaloby by ostatně nutně muselo vést k tomu, že by se uplatnila tzv. domněnka vypořádání společného jmění manželů, a není tedy zřejmé, jak by se taková okolnost mohla promítnout příznivě do poměrů dovolatelky oproti poměrům ustaveným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolání je přesto důvodné.
Dovolatelka namítala, že nebude mít k dispozici částku na vypořádání společného jmění manželů dostatek prostředků. Soud prvního stupně stanovil lhůtu k plnění v rozsahu 12 měsíců od právní moci rozsudku a tento svůj závěr také řádně odůvodnil.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz , formuloval závěr, že majetkové poměry účastníků samy o sobě (pokud nemají alespoň částečně původ v chování druhého účastníka, výjimečně i v péči o rodinu) nemohou vést k disparitě podílů. Na druhou stranu však soudy nemohou přehlížet i někdy velmi negativní důsledky toho, že jeden z účastníků musí platit druhému na vyrovnání podílu částku přesahující jeho majetkové možnosti. Proto je třeba zvážit, zda v takové situaci nerozložit plnění na splátky, a to zejména tam, kde je nepochybné, že účastník není objektivně schopen plnění ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku poskytnout. Rozhodnutí soudu se v takovém případě musí opírat o konkrétní skutečnosti a o racionální důvody, které jej vedly k tomu, že stanovil delší lhůtu k plnění nebo peněžité plnění rozvrhl na jednotlivé splátky. Soud musí v těchto případech zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran; jeho rozhodnutí tedy musí obstát v testu proporcionality.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně stanovil lhůtu k plnění tři měsíce od právní moci rozsudku, aniž by tento svůj závěr jakkoliv odůvodnil, zejména z pohledu hledisek naznačených dovolacím soudem ve výše uvedeném rozhodnutí. Odůvodnění lhůty k vyplacení vypořádacího podílu bylo namístě tím spíše, jestliže dovolatelka v průběhu řízení poukazovala na skutečnost, že nedisponuje potřebnými finančními prostředky, jediným způsobem uspokojení pohledávky oprávněného bude prodej členského podílu v bytovém družstvu, důsledkem čehož bude neschopnost zajistit bydlení pro dovolatelku a její dvě dcery, z nichž jedna je nezletilá a druhá po nabytí zletilosti má zahájit studium na vysoké škole. Dojde tak ke znemožnění výkonu rodičovské zodpovědnosti na straně dovolatelky.
Jestliže odvolací soud uvedená rozhodná hlediska opomenul, je jeho rozhodnutí v této části neúplné, a tudíž nesprávné; dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl uplatněn právem.
Dovolání však není přípustné ve druhé dovolatelkou vymezené otázce, kterou rozporuje zjištění obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu, neboť dovolatelka toliko rozporuje hodnotu členského podílu, ze které vyšel odvolací soud při stanovení výše vypořádacího podílu. V usnesení ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009 nebo rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, uveřejněných na www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vysvětlil, že zjištění ceny obchodního podílu či podniku je otázkou skutkovou; nejde o právní posouzení věci. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na zjištění hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Zpochybňuje-li tak dovolatelka hodnotu členského podílu, nepřípustně uplatňuje výhrady vůči skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že není pravdou, že by znalec zjišťoval administrativní a nikoliv obvyklou cenu nemovitostí. Podle spisu dostal znalec od soudu I. stupně za úkol vypracovat znalecký posudek k ocenění obvyklé hodnoty členských práv a povinností v bytovém družstvu spojené s právem nájmu družstevního bytu ke dni zániku manželství (tj. k 24. 6. 2010). Znalec následně vypracoval znalecký posudek, v němž ocenil hodnotu členského podílu částkou 638.910,- Kč. Jelikož odvolací soud považoval znalecký posudek vzhledem k datu zjištění hodnoty podílu za nesprávný, uložil znalci vypracovat dodatek znaleckého posudku, kterým by znalec zjistil hodnotu členského podílu ke dni zániku práva společného nájmu družstevního bytu (tj. k 9. 2. 2012). Znalec následně ocenil hodnotu členského podílu k uvedenému datu částkou 631.510,- Kč.
Takový postup přitom plně odpovídá judikatuře dovolacího soudu. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněném pod č. 47/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném na www.nsoud.cz ), dovolací soud dospěl k závěru, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva je třeba vyjít ze stavu i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu [srovnej taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2570/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při stanovení otázek znalci nepochybil.
V této souvislosti dovolací soud nadto ještě připomíná, že ačkoliv byl znalecký posudek vypracován již v řízení před soudem I. stupně a byl následně doplněn v odvolacím řízení, žalovaná ani v jednom případě nepožadovala výslech znalce k obsahu jeho znaleckého posudku a nekonfrontovala ho s údajným nesprávným znaleckým postupem. Žalovaná toliko požadovala vypracovat revizní znalecký posudek, který by odpovídal tržní ceně , respektive přesněji řečeno jejím představám o tržní ceně . Takový postup však ke zpochybnění postupu soudního znalce zjevně nepostačuje.
Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5768).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení odvolacím soudem (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014 Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu