22 Cdo 3867/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 222a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



22 Cdo 3867/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Společenství domu Olštýnská 607, IČO 27415091 , se sídlem v Praze 8, Olštýnská 607/1, a b) Mgr. D. L. , obou zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 4a, proti žalované COMMEMAX spol. s r. o., IČO 61505323, se sídlem v Praze 4, Štúrova 1701/55, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení střechy domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2015, č. j. 62 Co 433/2013-534, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Karla Šrola, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. března 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, určil, že věcné břemeno spočívající v oprávnění žalované užívat celý prostor střechy domu v P., k. ú. T. včetně společných částí domu či jejich částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání ze strany žalované spočívajícího v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení nebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalované dát prostory do pronájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalované provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor, jež mělo být založeno Smlouvou o zřízení věcného břemene z 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, IČO 26462192 jako povinným a žalovanou jako oprávněným, neexistuje (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům předat prostory střech domu v P., k. ú. T., včetně společných prostor tohoto domu či jejich částí umístěných pod střechami, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, a odstranit z těchto prostor všechna telekomunikační zařízení včetně antén, rozvodů a jejich příslušenství, reklamní zařízení či jiná zařízení, která zde instaloval či nechal instalovat, a to vše do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a změnil jej v nákladovém výroku pod bodem III. tak, že stanovil náhradu nákladů řízení ve výši 41 600 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 22 Cdo 2175/2014-510, odmítl dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a ve zbývající části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že negatorní žalobou se může vlastník domáhat ochrany proti neoprávněnému zásahu do svého vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Vzhledem k tomu, že nalézací soudy nepostavily najisto, že takovou osobou je žalovaná, Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu učinit skutková zjištění k tomu, zda je žalovaná vlastníkem zařízení, která mají být odstraněna, případně zda má právo po vlastnících zařízení požadovat, aby je odstranili.

Odvolací soud následně vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení ohledně výše uvedeného. Na výzvu žalobci reagovali zpětvzetím žaloby v rozsahu zrušené části výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. ledna 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, jímž odvolací soud rozhodoval o výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, tedy o té části žaloby, v níž se žalobci domáhali vyklizení prostor střechy domu v P. a ostatních v rozsudku soudu prvního stupně uvedených částí domu. Zpětvzetí odůvodnili tím, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dosaženo hlavního cíle žaloby a současní vlastníci telekomunikačních zařízení umístěných na střeše domu žalobců se žalobci spolupracují při uzavírání nových smluv, takže v řízení není nutné pokračovat.

Žalovaná podáním ze dne 18. 3. 2015 vzala zpět své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a následným podáním vyjádřila nesouhlas se zpětvzetím žaloby.

Odvolací soud usnesením ze dne 10. dubna 2015, č. j. 62 Co 433/2013-534, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, ve kterém se uvádí: Vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech . Odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. III. ÚS 210/02; tato rozhodnutí vycházejí z toho, že žalovaný má vážný důvod žádat, aby zpětvzetí nebylo připuštěno, mohou-li být zastavením řízení nějak dotčeny jeho zájmy.

V dané věci však nejprve Nejvyšší soud zrušil v souladu s dovoláním žalované (nynější dovolatelky) předchozí rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebylo dosud prokázáno, že by žalovaná měla v domě nějaké věci, které by mohla vyklidit. To uvádí implicitně i odvolací soud v napadeném usnesení (viz str. 3: Skutečnost, že střecha je podle žalovaného nadále zatěžována nad rámec původního projektu, jde k tíži žalobce a nikoliv žalované, která k předmětnému domu nemá žádný právní vztah ). Ostatně i v dovolání se uvádí, že nebude-li žalobě vyhověno, nemá žalovaná jakýkoliv právní titul k vyklizení předmětné střechy, když nevlastní jakékoliv vybavení na střeše umístěné ani nemá jiný právní titul ke vstupu do domu .

Žalovaná se podle jejího tvrzení domáhá, aby jí byla uvedená povinnost uložena z obavy před možnou odpovědností za škodu způsobenou přetížením střechy; není již sice vlastnicí zatěžujících zařízení, avšak před časem je instalovala. Nicméně proto, že uvedená zařízení již nevlastní, vlastník domu je o stavu věci informován a jedná s vlastníky zařízení o jejich další existenci, nelze ukládat proti vůli vlastníka domu i těchto zařízení třetí osobě povinnost (a vlastně v tomto případě spíše založit právo) tato zařízení odstranit; za tohoto skutkového stavu by uložení takové povinnosti nemělo právní základ. Dále: V dané věci žalobci v souladu se zásadou dispoziční podali negatorní žalobu (§ 1042 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.), nikoliv žalobu na odvrácení hrozící vážné újmy (§ 2903 odst. 2 o. z.); otázka případné škody způsobené zařízeními tak nebyla předmětem řízení a dokazování (není ani zřejmé, zda vhodným způsobem k zabránění škody, pokud by hrozila, bylo vyklizení zařízení a nikoliv jiné opatření). Případné obavy žalované tak nebylo možno řešit tím, že by žalobě bylo vyhověno i přes její zpětvzetí.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. ledna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu