22 Cdo 3866/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



22 Cdo 3866/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , se sídlem v Brně Lesné, Nejedlého 383/11, IČO: 64708565, proti žalovaným: 1) J. L. , 2) A. L. , zastoupeným opatrovníkem Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích, Mrštíkova 15, 3) M. L. , zastoupenému Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích, Mrštíkova 15, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1885/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 Co 308/2011-293, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. února 2011, č. j. 4 C 1885/2004-263, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 1) a žalovaná 2) mají v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů budovu č. p. 1142, nacházející se na pozemku parc. č. 2499/2, pozemek parc. č. 2499/2, parc. č. 2496/1, parc. č. 2497, parc. č. 2498, parc. č. 2499/1 a parc. č. 2499/3, to vše v katastrálním území M. n. M., obci M. (dále jen ,,předmětné nemovitosti ). Ve výroku II. soud prvního stupně žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku III. uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalovanému 3).
Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č. j. 14 Co 308/2011-293, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a II. potvrdil, ve výroku III. o náhradě nákladů řízení změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu procesní pochybení, která má spočívat v tom, že vydal překvapivé rozhodnutí, když žalobkyni nepoučil ve smyslu § 118a občanského soudního řádu o tom, že nejsou úplným způsobem tvrzeny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí soudu a že soud může mít na posouzení věci odlišný názor. Dovolatelka má za to, že vyslovením neplatnosti předmětné darovací smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1), žalovanou 2) a žalovaným 3) se předmětné nemovitosti stanou znovu součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo prohlášením konkurzu na žalovaného 1). Poukázala na to, že jednání žalovaných (uzavření darovací smlouvy) je jednáním, jehož cílem je zkrátit věřitele. V postupu soudu spatřuje dovolatelka porušení práva na spravedlivý proces. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na překvapivost rozhodnutí nalézacích soudů. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. dubna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno v srpnu 2013, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) ].
Dovolání žalobkyně není přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně řádně nevymezila přípustnost dovolání.
Dovolatelka nepolemizuje s právními závěry, které odvolací soud učinil, neboť odvolacímu soudu vytýká, že je jeho rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení ve věci, a dále vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení .
Konkrétně vytýká odvolacímu soudu nedostatek poučení podle § 118a a překvapivost rozhodnutí. Od 1. ledna 2013 je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné. Dovolatelka však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku hmotného či procesního práva nevymezila, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady přezkoumávat.
Nad rámec odůvodnění pak dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí.
Jestliže dovolatelka vytýká dovolacímu soudu nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., není dovolacímu soudu z obsahu dovolání jakkoliv zřejmé, v čem by měla nesprávnost postupu odvolacího soudu ve vztahu k uvedenému zákonnému ustanovení spočívat. Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud svá rozhodnutí vůči dovolatelce nepříznivá nezaložily na důsledcích vyplývajících z ustanovení § 118a o. s. ř., tj. na neunesení povinnosti tvrzení nebo důkazní povinnosti, ale na závěru, že žalobní požadavek žalobkyně neměl oporu v hmotném právu. Dovolatelka ostatně ani neuvádí, o čem měla být v režimu § 118a o. s. ř. v řízení poučena.
Zcela nedůvodná je i námitka vytýkající odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ) s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil, že zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12 nalus.usoud.cz). Jelikož Nejvyšší soud výše neshledal, že by se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše), je zjevné, že by rozhodnutí mohlo být překvapivé pouze z toho důvodu, že by byl překvapivý postup odvolacího soudu.
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 www.nsoud.cz; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 nalus.usoud.cz).

Z výše uvedeného pohledu se v žádném směru o nepředvídatelné rozhodnutí nejedná. Nalézací soudy se zabývaly žalobkyní uplatněným nárokem na určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů z pohledu jí tvrzených skutečností, přičemž již soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě vyhovět nelze (v zásadě pro současnou neexistenci institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů), čímž byla žalobkyně bez jakýchkoliv pochybností seznámena s právním názorem soudu prvního stupně. Jestliže pak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil z věcně správných důvodů, nemohlo jít o rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, ale toliko pro žalobkyni nepříznivé.

Jestliže dovolatelka dále namítá nesprávnost názoru, že v případě neplatnosti darovací smlouvy z měsíce října 1994 je předmět této smlouvy v podílovém spoluvlastnictví manželů L., ačkoliv má být součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví, přehlíží, že takový závěr odvolací soud neučinil a naopak je jeho argumentace ve shodě se závěry dovolatelky.
Odvolací soud totiž výslovně připustil, že pokud by byla předmětná darovací smlouva ze dne 26. října 1994 absolutně neplatná, tvořil by její předmět součást bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných 1) a 2). Současně však vysvětlil, že pokud následně dne 24. ledna 1998 došlo k zániku BSM prohlášením konkurzu na prvního žalovaného , nemůže již být ke dni jeho rozhodnutí žádný majetek součástí bezpodílového spoluvlastnictví právě proto, že již bezpodílové spoluvlastnictví neexistovalo.
K tomu dovolací soud pro úplnost dodává, že majetek, který by byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví, jež zaniklo, mohl být následně součástí toliko zaniklého a nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti nebyly vypořádány v rámci konkurzního řízení ani dohodou žalovaných 1) a 2) a ohledně nich neprobíhalo ani soudní řízení o jejich vypořádání. V důsledku toho je zřejmé, že ohledně nich po uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví nastoupily účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání ve smyslu § 149 odst. 4 obč. zák., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Jestliže bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo v roce 1998, je nepochybné, že v době rozhodování odvolacího soudu v roce 2013 se již účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání ohledně předmětných nemovitostí uplatnily a nemovitosti nemohou být součástí (ani zaniklého a nevypořádaného) bezpodílového spoluvlastnictví.
Jelikož dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)].

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu