22 Cdo 386/2012
Datum rozhodnutí: 15.10.2013
Dotčené předpisy: § 879c obč. zák.




22 Cdo 386/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce: Bytový trend, výrobní družstvo nábytkářské , se sídlem v Praze 10, Služeb 3056/4, IČO 18631673, zastoupeného JUDr. Janem Konířem, advokátem v Praze 3 Vinohradech, Čáslavská 7, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 12, IČO 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 539/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2011, č. j. 30 Co 259/2011-195, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2011, č. j. 30 Co 259/2011-195, se v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k pozemkům parc. č. 4082/2, a to dílu o výměře 6 093 m vzniklého rozdělením tohoto pozemku provedeným geometrickým plánem Ing. G. K. č. 2130-29/2003, schváleným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha dne 20. 1. 2004, pod číslem 6035/2003, a ve vztahu k pozemku parc. č. 4082/10, vše v katastrálním území S., a ve výroku II., a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. prosince 2010, č. j. 12 C 539/2007-151, v části výroku III., kterou byla zamítnuta žaloba ve vztahu k pozemkům parc. č. 4082/2, a to dílu o výměře 6 093 m vzniklého rozdělením tohoto pozemku provedeným geometrickým plánem Ing. G. K. č. 2130-29/2003, schváleným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha dne 20. 1. 2004, pod číslem 6035/2003, a ve vztahu k pozemku parc. č. 4082/10, vše v katastrálním území S., a ve výroku IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem pozemku parc. č. 4082/2, parc. č. 4082/4, parc. č. 4082/5, parc. č. 4082/6, parc. č. 4082/9, parc. č. 4082/10, parc. č. 4082/11, parc. č. 4082/12, to vše v katastrálním území S., obci P.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. prosince 2010, č. j. 12 C 539/2007-151, ve výroku I. určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4082/4, parc. č. 4082/9, parc. č. 4082/11 a parc. č. 4082/12, to vše v katastrálním území S., obci P. Ve výroku II. řízení v části, ve které se žalobce domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 4082/16, zastavil. Ve výroku III. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4082/2, a to části vzniklé rozdělením tohoto pozemku specifikované geometrickým plánem, dále pozemku parc. č. 4082/5 a pozemku parc. č. 4082/10, to vše v katastrálním území S., obci P. (dále jen ,,předmětné pozemky ). Ve výroku IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na základě hospodářských smluv přenechal Obvodní národní výbor v Praze 10 finanční odbor Bytové tvorbě, nábytkářskému družstvu, do trvalého bezplatného užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb. nemovitosti, včetně předmětných pozemků. V katastru nemovitostí však je jako vlastník předmětných pozemků zapsána žalovaná. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce vznikl ustavující členskou schůzí ze dne 7. května 1991 podle § 49 zákona č. 176/1990 Sb. vyčleněním z družstva Bytová tvorba, nábytkářské družstvo v Praze. V protokolu o majetkovém vypořádání, týkajícím se vyčlenění družstva, bylo uvedeno, že majetek výrobního družstva Bytová tvorba, nábytkářské družstvo v Praze, tvoří pozemky v katastrálním území S., mimo jiné i pozemky předmětné. Bylo dohodnuto, že tyto pozemky budou komplexně majetkoprávně vypořádány a uvedeny do souladu s faktickým stavem, jakož i s restitučními nároky vyplývajícími z § 876 občanského zákoníku. Budou vypořádány a rozděleny mezi smluvní strany v poměru 50 % výměry pozemků. Dne 14. ledna 1995 uzavřelo výrobní družstvo INTEGRA, nábytkářské družstvo Praha (Původně Bytová tvorba, nábytkářské družstvo v Praze) smlouvu o úpravě vlastnických a užívacích vztahů k nemovitostem.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že podle § 70 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, bylo možné, aby byly části národního majetku odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným než státním organizacím, a to zejména organizacím družstevním. Z § 879c občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák. ) pak dovodil, že žalobce jako vlastník budovy, jejíž provoz souvisí s předmětnými pozemky, se stal vlastníkem předmětných pozemků. Nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb. a soud prvního stupně v souladu s uvedeným nálezem konstatoval, že pokud právní účinky svázané se vznikem nároku podle § 879c obč. zák. zůstaly zachovány a byla dodržena zákonem stanovená lhůta, doběhla tato lhůta bez ohledu na přijetí zákona č. 229/2001 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že na žalobce přešlo právo trvalého užívání předmětných pozemků a následně vlastnické právo k nim. Protože žalobce včas požádal Českou republiku ministerstvo financí o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c občanského zákoníku, došlo k transformaci na právo vlastnické.
V případě pozemku parc. č. 4082/5 soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť konstatoval, že budova na něm postavená zanikla v roce 1995 a v době uplatnění nároku neexistovala. Soud zamítl žalobu i ohledně dílu pozemku parc. č. 4082/2, rozděleného geometrickým plánem, a pozemku parc. č. 4082/10, neboť bylo prokázáno, že tyto pozemky navazují i na pozemky jiných vlastníků a souvisí s jejich provozem.
K odvolání žalobce proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud ) rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 30 Co 259/2011-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním.
K právnímu posouzení věci uvedl, že transformace práva trvalého užívání předpokládá úzkou vazbu mezi pozemky a stavbou, přičemž bez tohoto spojení by stavba nemohla plnit svou funkci. Zřejmým záměrem zákonodárce podle odvolacího soudu bylo sjednotit vlastnictví pozemku a stavby včetně pozemků, které jsou nezbytně nutné pro provoz stavby. K transformaci práva trvalého užívání pozemků tak může dojít jen tehdy, pokud pozemek souvisí výlučně s provozem stavby. Jestliže pozemky souvisí zároveň i provozem budov ve vlastnictví jiného subjektu (družstva INTEGRA, nábytkářské družstvo Praha), pak tento předpoklad dán není a k transformaci dojít nemohlo.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání je podle jeho názoru dána na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolání pak má být důvodné podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud nad rámec ustanovení § 879c obč. zák. stanovil další podmínky pro uplatnění nároku na nabytí vlastnického práva. Těmito podmínkami má být návaznost nezastavěných pozemků výlučně na pozemky zastavěné stavbou žalobce a provozní souvislost výlučně jen se stavbou ve vlastnictví žalobce. Má za to, že právo trvalého užívání pozemku se může změnit na vlastnictví té osoby, v jejíž prospěch bylo zřízeno, přičemž není rozhodující, že daný pozemek slouží ještě k obsluze stavby jiného vlastníka, v jehož prospěch právo trvalého užívání zřízeno nebylo. Otázku provozní souvislosti budovy s nezastavěnými pozemky je podle dovolatele třeba posoudit v každém konkrétním případě, a to zejména podle činností, kterou jsou ve stavbě provozovány, podle nutnosti obsluhovat tuto stavbu, stroje a zařízení v ní umístěné apod., jakož i skutečnosti, zda je takový pozemek k uvedeným účelům také užíván. Provozní souvislostí tedy v žádném případě není pouhý přístup k budově či možnost takového přístupu. Při posuzování této otázky měl odvolací soud přihlédnout i k prohlášením a dohodě účastníků. Výklad § 879c obč. zák. je podle dovolatele z tohoto pohledu zužující. Ačkoliv však odvolací soud citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 596/2000, ve skutečnosti z něj nevycházel. Dovolatel nesouhlasil s názorem, že v řešené věci došlo majetkovým vypořádáním mezi žalobcem a družstvem INTEGRA, nábytkářské družstvo Praha, ke vzniku dvou samostatných funkčních celků. V tomto smyslu odvolací soud nesprávně vycházel ze stavu před rozhodnou dobou, tj. před dobou, ke které bylo možné uskutečnit transformaci.
Odvolací soud měl vzít v úvahu notářské zápisy, jimiž došlo v roce 2009 ke konečnému vypořádání zúčastněných družstev. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že odvolacím soudem je tato právní otázka posuzována ve stejných věcech rozdílně. To, že odvolací soud vyžaduje pro transformaci práva trvalého užívání další podmínky, než jsou zákonem stanoveny, staví žalobce a družstvo INTEGRA, nábytkářské družstvo Praha, do nerovného postavení a zamezuje naplnění principu spravedlivého vypořádání majetkových vztahů mezi subjekty. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. června 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
V souzené věci bylo pro rozhodnutí nalézacích soudů podstatné, zda v režimu § 879c občanského zákoníku je pro transformaci práva k pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo trvalého užívání, na právo vlastnické jedná-li se o pozemek navazující na pozemek zastavěný budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo zřízeno právo trvalého užívání nezbytné, aby tento navazující pozemek byl užíván výlučně a nezbytně pro provoz (fungování) stavby. Odvolací soud v této souvislosti zaujal názor, že pokud je navazující pozemek provozně spojen s více stavbami různých vlastníků, brání tato skutečnost vzniku vlastnického práva v režimu § 879c.
Protože na řešení této otázky je rozhodnutí nalézacích soudů založeno, její posouzení je pro rozhodnutí věci podstatné a jedná se o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Rozhodnutími nalézacích soudů byla zamítnuta žaloba žalobce ve vztahu k pozemkům parc. č. 4082/2, parc. č. 4082/5 a parc. č. 4082/10.
Ve vztahu k pozemku parc. č. 4082/5 byla důvodem zamítnutí žaloby skutečnost, že na tomto pozemku se nenacházela v rozhodném období stavba ve vlastnictví žalobce, a z tohoto důvodu tak nemohlo dojít k transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické.
S tímto závěrem dovolání žalobce žádným způsobem nepolemizuje a ve vztahu k tomuto pozemku neobsahuje dovolání ani žádnou argumentaci, prostřednictvím které by se dovolatel vůči závěrům odvolacího soudu vymezoval. Dovolací argumentace se týká výhradně důvodů, pro které zamítly nalézací soudy žalobu žalobce ve vztahu k pozemkům parc. č. 4082/2 a č. 4082/10. Z uvedeného pak dovolací soud učinil závěr, že předmětem dovolacího řízení jsou pouze uvedené dva pozemky.
Podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona, ke změně práva na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona .
Rozhodnutí odvolací soudu současně vychází z právního názoru, jehož správnost dovolatel v dovolání také napadá, že podmínkou transformace tzv. navazujícího pozemku je skutečnost, že se jedná o pozemek bezprostředně navazující na pozemek zastavěný stavbou.
Při řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a i potud je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 1031/2012, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 11 194, vyložil, že právo trvalého užívání pozemku se ve smyslu § 879c odst. 1 písm. c) obč. zák. přeměnilo na právo vlastnické, jestliže šlo o pozemek zastavěný budovou (stavbou) ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno. Taková osoba pak nabyla vlastnické právo i k pozemku navazujícímu, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy (stavby). Tato souvislost může být založena i stavebně-technickým řešením spočívajícím v existenci tunelu mezi budovou (stavbou) a dalším pozemkem, i pokud je pozemek oddělen pozemkem ve vlastnictví třetí osoby.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud též vyložil, že nelze přisvědčit názoru, že ze slovního znění ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku vyplývala jednoznačně jen návaznost prostorová a jen sousedění hranic pozemku bez přerušení ; tyto pojmy jsou jen dílčími možnými a nikoli výlučnými výkladovými hledisky k podmínkám, jež byly stanoveny v ustanovení § 879c odst. 1 občanského zákoníku.
Jestliže tedy odvolací soud vyšel z názoru, že podmínkou transformace práva trvalého užívání u tzv. navazujícího pozemku je skutečnost, že se jedná o pozemek výhradně sousední s pozemkem zastavěným stavbou ve vlastnictví žalobce, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále vysvětlil obecný význam ustanovení § 879c obč. zák. ve vztahu k tzv. navazujícímu pozemku potud, že jeho smyslem bylo docílit pokud možno bezkonfliktního stanovení pravidel pro dovození důsledků, které ono právo užívání ex lege transformuje do práva vlastnického. Lze důvodně usuzovat, že nebyl smyslem tohoto ustanovení takový důsledek, který by se příčil hospodářskému životu, dosavadnímu (zpravidla respektovanému) výkonu práv, a vytvářel tak případně neřešitelné situace v rozporu s účelným využitím spojení budov nebo stav a pozemků na ně navazujících.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 2666/2011, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 701, vysvětlil, že z ustanovení § 879c obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), vyplývá, že předpokladem transformace práva trvalého užívání pozemku navazujícího na pozemek zastavěný budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby - trvalého uživatele zastavěného pozemku, na právo vlastnické, bylo, aby takový pozemek souvisel s provozem uvedené budovy nebo stavby (dále související pozemek ). Jestliže určitý pozemek byl využíván v souvislosti s provozem budovy nebo stavby, nebylo z hlediska uvedené transformace podstatné, je-li využívána celá jeho plocha nebo zda je využíván jen z části. Byl-li využíván k uvedenému účelu jen z části, nelze dobře říci, že nebyl využíván vůbec. Jestliže zákon v ustanovení § 879a odst. 1 obč. zák. nestanovil nic o rozsahu užívání souvisejícího pozemku, který byl jako celek jednou nemovitou věcí, pak v případě splnění všech předpokladů nastala transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické celého pozemku v rozsahu, v jakém byl předán do trvalého užívání, byť z části nebyl trvalým uživatelem užíván vůbec.
Z uvedených východisek lze vycházet i při posouzení, zda transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické brání okolnost, že navazující pozemek slouží nejenom potřebám vlastníka stavby nacházející se na pozemku, ke kterému bylo právo trvalého užívání zřízeno, ale také vlastníkům staveb jiných.
S dovolatelem lze souhlasit, že z ustanovení § 879c obč. zák. nevyplývá, že by v případě tzv. navazujícího pozemku mělo jít o užívání výlučné potud, že tento pozemek by nesměl sloužit provozu budov na jiných pozemcích, ke kterým nebylo právo trvalého užívání zřízeno.
Smyslem ustanovení § 879c obč. zák. je zjevně sjednocení vlastnického režimu ke stavbě a pozemkům, ke kterým bylo zřízeno právo trvalého užívání, za splnění podmínek vyplývajících z § 879c obč. zák. Je zřejmé, že tato právní úprava preferuje vlastníka toho pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo trvalého užívání potud, že výhradně v jeho prospěch může dojít k transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické. Zákonná úprava tento důsledek u navazujícího pozemku podmiňuje toliko tím, že tento pozemek souvisí s provozem budovy nebo stavby na pozemku, k němuž také svědčí právo trvalého užívání, a u kterého dochází též k přeměně tohoto práva na právo vlastnické. Ve svém důsledku se tak jedná o zákonnou konstrukci svědčící vlastníkovi navazujícího pozemku s právem trvalého užívání, jež se transformuje na právo vlastnické proto, že tento pozemek slouží ekonomickému účelu stavby nebo budovy, u níž existuje témuž subjektu také právo trvalého užívání tohoto pozemku, jež se mění na právo vlastnické.
Jestliže zákon v ustanovení § 879a odst. 1 obč. zák. nestanovil nic o výlučnosti užívání navazujícího pozemku, pak v případě splnění všech předpokladů podle přesvědčení dovolacího soudu dochází k přeměně práva trvalého užívání na právo vlastnické i v případě, že tentýž pozemek pro provoz budov či staveb užívá i jiný subjekt, jenž je jejich vlastníkem. Výklad zastávaný odvolacím soudem by ostatně vylučoval transformaci na vlastnické právo i tehdy, pokud by žalobce užíval navazující pozemek ve výrazně větším rozsahu než vlastník dalších budov či staveb, pro kterého by se mohlo jednat o užívání ekonomicky zcela nevýznamné, zatímco pro subjekt s právem trvalého užívání by se mohlo jednat o užívání ekonomicky podstatné. V těchto případech se nejedná o posouzení míry spoluužívání pro případný závěr o tom, kterému z oprávněných subjektů vznikne k pozemku vlastnické právo, neboť v režimu § 879c obč. zák. nemůže toto vlastnické právo vzniknout nikomu jinému, než subjektu, jemuž svědčilo právo trvalého užívání. I z tohoto hlediska je pak míra spoluužívání daného pozemku nepodstatná, neboť vlastníku dalších staveb či budov nemůže vzniknout vlastnické právo k pozemku bez ohledu na rozsah, v jakém tento pozemek užívá.
Pokud ustanovení § 879c obč. zák. jednoznačně preferuje nabytí vlastnického práva vlastníkem navazujícího pozemku, ke kterému svědčí právo trvalého užívání (na rozdíl od vlastníků staveb a budov ostatních), odpovídá tomuto přístupu i závěr, že k této transformaci dojde i tehdy, pokud se nejedná o užívání výlučné. Odvolací soud ostatně neučinil ani žádný závěr, že by užívání těchto pozemků žalobcem byl zcela nepatrné, okrajové či zanedbatelné, takže by z hlediska ekonomického dopadu na hospodářskou činnost žalobce případná absence transformace práva na právo vlastnické měla pro ekonomickou činnost žalobce zcela nevýznamný dopad.
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá i v tomto případě jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku - podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil taktéž v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku - i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. října 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu