22 Cdo 3858/2011
Datum rozhodnutí: 01.12.2011
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák., § 451 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 3858/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Nádražní 2440, proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1335/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2008, č. j. 24 Co 207, 208/2007-378, ve znění usnesení ze dne 26. června 2008. č. j. 24 Co 207/2007-387, a usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. 24 Co 207,208/2007-409, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2008, č. j. 24 Co 207, 208/2007-378, ve znění usnesení ze dne 26. června 2008, č. j. 24 Co 207, 208/2007-387, a usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. 24 Co 207, 208/2007-409, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění :

Okresní soud v Benešově ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 9 C 1335/2002-264, ve spojení s usnesením ze dne 19. března 2007, č. j. 9 C 1335/2002-280, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov, na LV č. 113 pro obec a katastrální území N., a to k rodinnému domu čp. 159 na st. parc. č. 595, pozemku st. parc. č. 595 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 594 zahrada, pozemku parc. č. 596 zahrada a pozemku parc. č. 1160/78 trvalý trávní porost. Výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov, na LV č. 113 pro obec a katastrální území N., a to rodinný dům čp. 159 na st. parc. č. 595, pozemek st. parc. č. 595 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 594 zahrada, pozemek parc. č. 596 zahrada. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 1160/78, zapsaný na LV č. 113 pro obec a katastrální území N. Výrokem pod bodem III. uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 84.956,66 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl usnesením ze dne 19. března 2007, č. j. 9 C 1335/2002-280.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí s podílem žalobce id. a žalovaného id. . Mezi účastníky nebyl sporný způsob vypořádání, ale spornou zůstala hodnota nemovitostí. Soud posoudil věc podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku ( obč. zák. ). Při stanovení výše přiměřené náhrady pro žalovaného vyšel z obvyklé ceny stanovené znalcem Ing. J. Za situace, kdy obvyklá cena všech nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků činila 2.758.670,- Kč, měl by podíl žalovaného (id. ) odpovídat částce 919.556,66 Kč. Obvyklá cena pozemku, který získal do vlastnictví činila 834.600,- Kč. Na vyrovnání jeho podílu proto soud uložil žalobci zaplatit žalovanému rozdíl ve výši 84.956,66 Kč. Jako nadbytečné zamítl návrhy na doplnění dokazování.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. března 2008, č. j. 24 Co 207, 208/2007-378, ve znění usnesení ze dne 26. června 2008. č. j. 24 Co 207, 208 /2007-387, a usnesení ze dne 30. května 2011, 24 Co 207, 208/2007-409, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 43.247,- Kč do tří dnů do právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování, dospěl však k závěru, že soud prvního stupně věc posoudil správně. Stanovil i správnou výši vyrovnávacího podílu, když vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. J., který odvolací soud považoval za přesvědčivý s tím, že znalec dostatečně vysvětlil, jak k obecné ceně došel. Odvolací soud se ztotožnil s výší částky 84.957,- Kč, kterou uložil soud prvního stupně žalobci zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho spoluvlastnického podílu. Vzhledem k tomu, že žalobce zaplatil žalovanému v průběhu řízení po vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně částku 41.710,- Kč, snížil odvolací soud k návrhu žalobce vypořádací podíl o tuto částku a rozhodl, že žalobce zaplatí žalovanému pouze 43.247,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o. s. ř. ); pokud by dovolací soud dospěl k názoru, že napadený rozsudek je ve skutečnosti potvrzujícím rozhodnutím, potom přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Za zásadní spornou otázku mezi účastníky považuje výši vypořádacího podílu, kterou měl žalobce uhradit žalovanému. Nesouhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů v té části, kde stanovily výši vypořádacího podílu, neboť při stanovení této částky postupovaly zcela nesprávně. Již v řízení před soudem prvního stupně namítal řadu skutečností, které mají vliv na hodnotu jemu přikázaného pozemku parc. č. 1160/78 v k. ú. N., a které soud nezohlednil. Z postupu odvolacího soudu vyplývá, že již řízení před soudem prvního stupně trpělo závažnými vadami v dokazování, které se snažil odstranit odvolací soud. Přesto, že dokazování doplnil, nevyvodil z provedených důkazů patřičné závěry. Znaleckým posudkem nebyla náležitě zjištěna skutečná hodnota předmětného pozemku, v porovnání s hodnotou nemovitostí, zejména pozemků, které by měly připadnout do vlastnictví žalobce. Pozemek parc. č. 1160/78 byl oceněn jako pozemek určený územním plánem k výstavbě rodinných domů bez toho, že by znalec Ing. J. přihlédl k faktickému stavu, kdy cenu pozemku bylo nutné snížit s ohledem na zátěže omezující jeho využití. Nezohlednil vliv přečerpávací stanice a kanalizace, nacházející se na tomto pozemku, a dopad jejího provozu a samotné stavby na hodnotu pozemku. Nepřihlédl ani k tomu, že jeho cenu snižují i ochranná pásma přečerpávací stanice a kanalizačního řadu. Jedná se o stavby nepovolené, kdy již sama jejich existence snižuje hodnotu pozemku. Komplikace a omezení by s sebou přinesla jak jejich legalizace, tak i případná snaha vlastníka domoci se ochrany svého vlastnického práva (jednalo by se o náročnou a finančně nákladnou cestu). Úkolem znalce nebylo určovat míru prodejnosti pozemku, ale jeho obecnou, obvyklou cenu, to je objektivní hodnotu věci. Není pravidlem, že by pozemek související se zastavěným pozemkem měl automaticky mít nižší hodnotu, než nezastavěný pozemek určený k zastavění. Znalec svým postupem překročil kompetence, které mu přísluší, tj. odborné posouzení zadané věci, tím, že v posudku vyjadřoval ryze subjektivní názor. Odvolací soud pak pochybil, když o takové hodnocení znalce opřel své rozhodnutí ve věci.
Žalovaný dále namítá, že teprve v odvolacím řízení vyšly najevo nové skutečnosti, které do té doby nebyly známé a které mohly mít vliv na rozhodnutí soudu; ty však odvolací soud nepovažoval za podstatné. Znalec vyslechnutý odvolacím soudem uvedl, že na cenu předmětného pozemku by měla vliv ta skutečnost, kdyby pozemek neměl přímý přístup na veřejnou komunikaci parc. č. 1295 a k sítím v komunikaci vedeným. Teprve na základě posudku znalkyně Ing. E. S., provedeného až v rámci odvolacího řízení, a z jejího výslechu bylo zjištěno, že sporný pozemek parc. č. 1160/78 nenavazuje přímo na veřejnou komunikaci parc. č. 1295, ale je od ní po celé délce oddělen pozemkem parc. č. 1160/79 širokým asi 2 až 2,5 m, jehož vlastníkem je město N. Jednalo se o novou skutečnost do té doby neznámou, protože pozemek nebyl zakreslen v katastrální mapě. Žalovaný se obává, že tato nová skutečnost představuje riziko, že nebude mít možnost přístupu k pozemku parc. č. 1160/78 z veřejné komunikace. Odvolací soud k tomuto zjištění nepřihlédl, neboť podle jeho názoru tato skutečnost nepřinesla zásadní změny ve věci a nemá vliv na cenu pozemku. Odvolací soud tak přesto, že v odvolacím řízení vyšly najevo nové a zásadní skutečnosti, se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Odvolací soud v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně dospěl k závěru, že by se žalovanému mělo dostat na vyrovnání jeho podílu částky 84.957,- Kč, přesto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vypořádací podíl stanovil pouze ve výši 43.247,- Kč (původně nesprávně 45.247,- Kč). Tím zásadně pochybil, neboť nerozhodl o nároku žalovaného na vypořádání spoluvlastnického podílu, ale provedl za žalobce jakési započtení vzájemných pohledávek účastníků, a učinil tak za žalovaného právní úkon, kterým způsobil, že se mu nedostalo ani tolik, kolik mu přiznal soud prvního stupně.
Za nesprávný a nespravedlivý považuje žalovaný i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a státem.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění opravných usnesení a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením, jímž soud rozhodl o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně (pokud směřuje proti měnící části rozsudku odvolacího soudu) přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v části, ve které je přípustné, důvodné.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že zohlednil částku 41.710,- Kč, kterou žalobce zaplatil žalovanému z titulu náhrady za podíl v průběhu sporu po vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně; šlo podle něj o neoprávněné započtení . Této námitce je třeba přisvědčit.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.). Rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím; práva a povinnosti, včetně povinnosti vyplatit přiměřenou náhradu a práva tuto náhradu požadovat vznikají až po právní moci tohoto rozsudku.
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 1 obč. zák.).
V rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011, dovolací soud uvedl: Pohledávku nelze jednostranně započíst proti pohledávce, která má teprve vzniknout (budoucí pohledávce) Má-li vzniknout pohledávka až pravomocným rozhodnutím soudu, není v průběhu soudního řízení jednostranné započtení proti této pohledávce možné; k postupu v takovém případě viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, poř. č. 77 .
V daném případě žalobce plnil na základě nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; protože šlo o rozsudek konstitutivní, na jehož základě měla povinnost k plnění teprve vzniknout, šlo o plnění bez právního důvodu. Kdyby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a jeho rozhodnutí nabylo právní moci, právní důvod k plnění by dodatečně vznikl a žalobce by nemohl požadovat vrácení tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. (stejně Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, díl I., s. 1064). Případnému návrhu na výkon rozhodnutí ohledně celé přiznané částky 84.956,66 Kč by se žalobce v řízení o výkon rozhodnutí ubránil též námitkou započtení (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, poř. č. 77). Jestliže však odvolací soud o takto poskytnuté plnění snížil platební povinnost žalobce, je nyní situace taková, že jde stále o plnění bez právního důvodu. Pro úplnost se dodává, že jde o jinou situaci než v případě návrhu na vydání deklaratorního rozhodnutí; pokud strana splní ještě před právní mocí rozhodnutí soudu prvního stupně částečně svoji již existující hmotněprávní platební povinnost, ta zčásti zanikne, a odvolací soud to musí zohlednit. O takový případ však v dané věci nešlo; poskytnutí uvedené platby tak nemohlo být důvodem ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Proto rozsudek odvolacího soudu v části, ve které plnění snížil, spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném pod č. C 12 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu . K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. .
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ve zbývající, potvrzující části tak není dovolání přípustné, protože je opřeno o námitky skutkové povahy a o tvrzené procesní vady, které by v této věci nemohly založit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce; dovolatelé ostatně ani neoznačili právní otázku, která by z napadeného rozsudku měla činit rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto k této části dovolání nemohl dovolací soud přihlédnout (srov. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.). Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, poř. č. 4); proto nebylo možné přezkoumávat nákladové výroky.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2011


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu