22 Cdo 385/2012
Datum rozhodnutí: 29.02.2012
Dotčené předpisy: § 71 předpisu č. 458/2000Sb., § 345 o. s. ř.




22 Cdo 385/2012


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně SMP Net, s. r. o., sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Hornopolní 3314/38, identifikační číslo osoby 27768961, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalovanému P. Z. , o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 111 C 182/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2011, č. j. 57 Co 285/2011-37, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2011, č. j. 57 Co 285/2011-37, a rozsudek Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 16. března 2011, sp. zn. 111 C 182/2010-19, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaný žalobkyni za účasti jí pověřeného zástupce vydal označené měřící zařízení (plynoměr). Soud sice zjistil, že odběrné místo žalovaného bylo plynoměrem (jehož vlastníkem je žalobkyně) osazeno a že žalovaný po přerušení dodávek plynu neumožnil jeho demontáž, avšak měl za to, že žalobkyni podle § 71 odst. 8 zákona č. 458/2000 Sb. (energetický zákon) svědčí pouze právo na přístup k plynoměru za účelem jeho odebrání, nikoliv však podle § 126 odst. 1 obč. zák. právo na jeho vydání. Tento názor soud opřel o zákaz disponovat s plynoměrem bez souhlasu žalobkyně, vyplývající z § 71 odst. 7 energetického zákona.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem shora označeným potvrdil. Se soudem prvního stupně se ztotožnil ohledně skutkových zjištění i ohledně právního posouzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za přípustné považuje dovolání proto, že rozsudek řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Otázkou zásadního právního významu podle žalobkyně je, zda vlastník plynoměru jakožto věci sui generis má možnost domáhat se jejího vydání podle obecné právní úpravy, když zvláštní předpis vydání věci neupravuje. Sama má za to odlišně od odvolacího soudu že aplikace obecné úpravy není vyloučena, a to i s ohledem na čl. 11 Listiny základních a svobod, jenž zakotvuje stejný zákonný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva všech vlastníků. Domnívá se, že může postupovat jak podle předpisu zvláštního (žalovat na zpřístupnění plynoměru), tak podle předpisu obecného (žalovat na vydání plynoměru). Pokud odvolací soud vycházel ze zákazu zasahovat do měřícího zařízení (demontovat jej) bez jejího souhlasu, žalobkyně oponuje, že žalovaný si souhlas může obstarat a poté sám nebo za pomoci k tomu přibraného podnikatele plynoměr demontovat, a že navíc lze souhlas dovodit ze samotného žalobního návrhu. Pokud je v praxi o souhlas žádána, nabízí žadatelům, že demontáž provede její technický pracovník.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jak jej vymezila žalobkyně, je dán a zakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání je zároveň podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné.
Žaloba ve své podstatě a svědčí o tom i obsah dovolání směřuje k tomu, aby žalobkyně získala přístup do prostor žalovaného a aby zde její pracovník mohl demontovat její plynoměr. K tomu ji opravňuje § 71 odst. 8 energetického zákona, podle kterého jsou výrobci plynu, zákazníci a provozovatelé podzemních zásobníků plynu povinni umožnit provozovateli přepravní soustavy a provozovateli distribuční soustavy kdykoliv přístup k měřicímu zařízení za účelem provedení kontroly, odečtu, údržby, výměny či odebrání měřicího zařízení.
Tomuto ustanovení nejpřesněji odpovídá žalobní návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobkyni přístup do prostor, v nichž se nachází plynoměr, a demontáž plynoměru. Nelze však vyloučit ani žalobní návrh na uložení povinnosti plynoměr vydat, a to ať už je s dovětkem za účasti pověřeného zástupce nebo bez tohoto dovětku.
Žalobní návrh znějící na vydání plynoměru může být důvodný proto, že chování, kterým by žalovaný vydání plynoměru uskutečnil, by bylo v dané situaci shodné s chováním, kterým by žalobkyni umožnil přístup a demontáž. Tato shoda je jednak důsledkem absence povinnosti žalovaného plynoměr demontovat a fyzicky v nejužším smyslu slova předat, jednak důsledkem právní úpravy místa plnění.
Zásadním argumentem obou nižších soudů proti uplatněnému žalobnímu návrhu je zákaz jakéhokoli zásahu do měřicího zařízení bez souhlasu provozovatele přepravní soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy , stanovený v § 71 odst. 7 energetického zákona. Významné ovšem není ani tak to, zda má žalovaný souhlas s demontáží, jako spíše to, že mu hmotné právo povinnost k takové činnosti neukládá. Povinnost demontovat není stanovena výslovně a nelze ji ani výkladem dovodit, a to jednak kvůli specifické povaze činnosti, charakterizované určitým nebezpečím, jednak proto, že žalovaný plynoměr nenamontoval (na jeho straně chybí zrcadlová činnost, jejíž důsledky by měl povinností demontovat napravit). Demontáž odborně namontované věci přitom není zahrnuta v pojmu vydání věci.
Vydat plynoměr může žalovaný buď tak, že zástupci pověřenému žalobkyní zpřístupní své prostory a nechá jej plynoměr demontovat, anebo tak, že plynoměr sám (nebo prostřednictvím někoho jiného) demontuje a předá žalobkyni. K druhé alternativě však z výše uvedených důvodů není povinen, tudíž může být povinen jen k alternativě prvé. Ta navíc vyplývá i z § 567 odst. 1 obč. zák., který by se zde aplikoval přinejmenším analogicky (srov. Spáčil J. , Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2005, s. 121 a 122) a podle kterého platí, že dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků; není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka (jde o tzv. odnosný neboli výběrný dluh). Analogicky lze dále dovodit, že podle povahy věci může být místem, kde se dluh plní, i jiné místo u dlužníka; zde by šlo o tzv. odběrné místo.
S ohledem na právní úpravu místa plnění je bez významu, zda povinnost vydat je podmíněna dovětkem za účasti pověřeného zástupce . Tato účast se tu totiž rozumí sama sebou, protože jinak než prostřednictvím pověřeného zástupce si žalobkyně plynoměr z odběrného místa odnést nemůže.
Možno shrnout, že povinnost vydat plynoměr není v dané situaci ničím jiným než povinností zpřístupnit jej na odběrném místě a umožnit jeho demontáž (a odnos). Žalovaný není povinen ani jej demontovat, ani někam donést. Při posuzování důvodnosti žaloby tedy není rozhodné, zda žalobní návrh zní na zpřístupnění nebo na vydání.
Volba jedné či druhé formulace může mít význam při výkonu rozhodnutí. Výkon rozsudku formulujícího povinnost vydat plynoměr by se řídil § 345 o. s. ř., v jehož odstavcích 1, 3 a 4 je přesně vystiženo to, co sleduje žalobkyně:
Podle odst. 1 platí, že ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vydal nebo dodal oprávněnému věc, postará se soud o výkon rozhodnutí tím, že dá odebrat věc se vším, co k ní patří, povinnému a odevzdá ji oprávněnému. Podle odst. 3 věta druhá a třetí nebude odebrání věci provedeno, nebude-li mu přítomen oprávněný nebo jeho zástupce. Konečně podle odst. 4 vyžaduje-li to účel výkonu rozhodnutí, je ten, kdo provádí výkon, oprávněn učinit osobní prohlídku povinného a prohlídku bytu (sídla, místa podnikání) a jiných místností povinného, jakož i jeho skříní nebo jiných schránek v nich umístěných, kde je podle důvodného předpokladu věc, kterou má povinný vydat nebo dodat oprávněnému; za tím účelem je oprávněn zjednat si do bytu povinného nebo do jiné místnosti povinného přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo jiné schránky otevřít.
Naproti tomu pokud by rozsudek stanovil povinnost umožnit přístup a demontáž, mohl by se jeho výkon provést jedině ukládáním pořádkových pokut podle § 351 o. s. ř. Tento způsob ovšem v současných společenských poměrech nemusí být efektivní a pro žalobkyni by v daném případě také zřejmě nebyl, nekomunikuje-li žalovaný ani s ní, ani se soudem. Domožení se (zjevně existujícího) práva by tak bylo pro žalobkyni krajně ztížené.
Z tohoto pohledu lze za stávající právní úpravy výkonu rozhodnutí považovat žalobní návrh znějící na vydání plynoměru dokonce za vhodnější prostředek k ochraně práva žalobkyně, než by byl žalobní návrh znějící na umožnění přístupu a demontáže.
Z uvedeného vyplývá závěr, že pokud soudy obou nižších stupňů, vedeny shora uvedeným právním názorem, žalobě nevyhověly, jsou jejich rozhodnutí v důsledku nesprávného právního posouzení věci nesprávná. Proto je dovolací soud podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. února 2012

JUDr. František Balák
předseda senátu