22 Cdo 3831/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 97 o. s. ř.



22 Cdo 3831/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem v Plzni Jižním Předměstí, Husova 722/13, proti žalované J. S. , zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích Dolejším Předměstí, Vodní 90, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 25/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. února 2016, č. j. 10 Co 13/2016-148, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. února 2016, č. j. 10 Co 13/2016-148, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 3 C 25/2015-129, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Domažlicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 3 C 25/2015-129, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci na úplné vypořádání společného jmění manželů částku 700 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 1. 3. 2015 do zaplacení (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalované na uložení povinnosti žalobci zaplatit žalované částku, která bude zjištěna po provedeném dokazování spolu se zákonným příslušenstvím od 14. 5. 2015 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že za trvání manželství byla mezi účastníky uzavřena smlouva darovací a dohoda o zúžení společného jmění manželů (dále též SJM ), na jejímž základě daroval žalobce žalované pozemek parc. č. st. 240, parc. č. st. 241, parc. č. 1298/11 a parc. č. 1298/18 v k. ú. D., dále se dohodli na tom, že dům postavený na pozemku parc. č. 240 a garáž postavená na pozemku parc. č. 241 v k. ú. D. se všemi součástmi a příslušenstvím včetně veškerého bytového zařízení a elektrospotřebičů, které se v domě nachází, budou ve výlučném vlastnictví žalované, do výlučného vlastnictví žalované dále připadla veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o hypotečním úvěru původně ve výši 2 300 000 Kč a do výlučného vlastnictví žalobce připadla veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o hypotečním úvěru původně ve výši 500 000 Kč včetně povinností hypoteční úvěr hradit. Soud prvního stupně zdůraznil, že je ponecháno na vůli manželů, zda vypořádají SJM dohodou nebo se obrátí na soud či budou srozuměni se zákonnou domněnkou. Žalobce učinil předmětem vypořádání pouze částku 700 000 Kč s úrokem z prodlení, nežádal vypořádání věcí ani pohledávek či dluhů, neformuluje tedy petit žaloby tak, aby soudu umožnil vypořádání SJM. Žaluje pouze na zaplacení a vzhledem k tomu, že již tříletá lhůta uplynula a žádný jiný návrh na vypořádání SJM podán nebyl, musel by žalobce prokázat existenci pohledávky za žalovanou, aby mohlo být žalobě vyhověno i z jiného důvodu. To se však nestalo a žádný takový důvod žalobce neprokazuje. Platí tedy zákonná domněnka podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku. Ke stejným závěrům dospěl soud prvního stupně ve vztahu ke vzájemné žalobě žalované, která navíc sama ani částku nespecifikuje a neuvádí ani žádné věci, pohledávky či závazky, které by měl soud vypořádat. Jestliže žalovaná žádnou částku neuvedla, pak by soud jednal v rozporu s § 153 odst. 2 občanského soudního řádu, kdyby přisoudil jakoukoliv částku. To však neznamená, že by žalobě na zaplacení jedné poloviny dluhu nebylo možno vyhovět v nové žalobě, která by měla všechny náležitosti a v níž by přesně uvedla částku, kterou žalovaná požaduje.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 10 Co 13/2016-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na vázanost rozsahem, v jakém se žalobce domáhal přezkumu napadeného rozsudku, přezkoumal toliko výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, když se nejedná o výjimku podle § 212 písm. c) občanského soudního řádu, neboť každý z účastníků se domáhá vypořádání SJM z odlišné právní skutečnosti. Zatímco žalobce požaduje přiznání vypořádacího podílu v souvislosti se zúžením rozsahu SJM na základě smlouvy ze dne 1. 3. 2012, požadavek žalované na vypořádání zbývajícího SJM účastníků se odvíjí od jeho zániku rozvodem manželství účastníků s právní mocí ke dni 16. 5. 2012. Podaná žaloba i vzájemný návrh měly samostatný skutkový základ, a tudíž není možné přezkoumat rovněž výrok II. napadeného rozsudku. Napadený rozsudek ve výroku I. nelze považovat za správný obzvláště v tom, že se nemohlo jednat o žalobu na vypořádání SJM účastníků. Nelze tak akceptovat postup soudu prvního stupně, pokud se podanou žalobou vůbec nezabýval, v dostatečném rozsahu neprovedl dokazování, a tudíž nezjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí soudu. Nadto uvedl, že již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem majetku či bude výlučně plnit závazky, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot a kdo bude plnit závazky s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně. Účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku nastupují jen tehdy, když ohledně hodnot nedošlo k vypořádání ani dohodou, ani rozhodnutím soudu. Existence dohody o vypořádání nebo rozhodnutí soudu o vypořádání brání nastoupení domněnky vypořádání. Ze smlouvy o zúžení SJM jednoznačně vyplývá, že se účastníci dohodli na tom, že uvedené nemovité a movité věci tvořící součást SJM budou po jeho zúžení ve výlučném vlastnictví žalované, dohodli se rovněž na tom, kterým z účastníků budou výlučně plněny společné závazky, dohoda však neobsahuje výslovné ujednání o náhradě ani o tom, že k dalšímu vypořádání nemá již dojít. Nesprávný je tak závěr soudu prvního stupně, že by se žalobce musel domáhat vypořádání těch hodnot způsobem, kterým k vypořádání předmětnou smlouvou již došlo. Pokud smlouva neobsahovala žádné ujednání o náhradě, pak nic nebrání tomu, aby o této náhradě bylo soudem rozhodnuto. Soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž v odvolacím řízení nebylo možné zjednat nápravu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud pochybil, jelikož měl s ohledem na § 212 písm. c) občanského soudního řádu přezkoumávat celé rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud není vázán mezemi odvolání a měl by rozhodovat o věci jako celku. Svým postupem přitom de facto vyřadil procesní obranu žalované proti žalobě, když její nároky již znovu nelze uplatnit. Odvolacímu soudu zřejmě uniklo, že ve vzájemném návrhu žalované jsou uvedeny závazky náležející do zaniklého SJM účastníků, které smlouvou o zúžení rozsahu SJM nebyly vypořádány. Nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu ohledně výroků I. a II., když smlouvou o vypořádání ze dne 1. 3. 2012 bylo SJM účastníků zcela vypořádáno a bylo přesně stanoveno, jakým způsobem si účastníci sporu rozdělí aktiva i pasiva z jejich zaniklého SJM. V dohodě není zmínka o tom, že by mělo dojít k nějakému dalšímu vypořádání, a proto účastníci dohodu považovali za konečné vypořádání. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) (dále jen o. s. ř. ).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále jen Soubor )].
Žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, ačkoliv se jedná o řízení s určitým způsobem vypořádání vzájemného vztahu mezi účastníky řízení.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je tzv. iudicium duplex [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 233/99 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 11, str. 418), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98); k obdobným závěrům dospěla i odborná literatura, viz např. Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 216.], z čehož mimo jiné vyplývá, že každý z (bývalých) manželů může podat žalobu na vypořádání jejich z části či zcela zaniklého společného jmění, přičemž oba mají postavení žalobce i žalovaného bez ohledu na to, kdo žalobu podal. Žaloba jednoho z účastníků konzumuje i žalobní právo druhého účastníka domáhat se vypořádání; druhý účastník tak již samotnou žalobu podat nemůže, může však stejně jako žalobce (do tří let od zániku SJM) označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4338/2015 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 13 14, str. 510)].
Podá-li přesto žalovaný vzájemnou žalobu na vypořádání SJM v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení. Tímto návrhem není zahájeno nové řízení a není namístě jej proto zastavovat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 13 14, str. 510)].
Řízení o vypořádání SJM je řízením, u něhož z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 (uveřejněný pod č. C 7 180 v Souboru), či zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74 (uveřejněné pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Vzhledem k tomu podle § 206 odst. 2 o. s. ř. nemůže rozhodnutí o vypořádání SJM nabýt samostatně právní moci jen ohledně některých vypořádávaných položek [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 284)]; odvolací soud rovněž není podle § 212 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem, v němž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.
Uvedené závěry se přitom uplatní i v situaci, kdy společné jmění manželů zanikne ve více fázích, tedy nejdříve dojde k jeho zúžení a následně zcela k jeho zániku. Rovněž v těchto případech může být vedeno toliko jediné řízení o vypořádání SJM, přičemž dodržení tříleté lhůty pro uplatňování nových položek je třeba posuzovat u každé položky zvláště, a to v závislosti na okamžiku, kdy ohledně této položky režim společného jmění manželů zanikl. Podá-li tedy žalovaný vzájemnou žalobu na vypořádání SJM účastníků s tím, že v mezidobí zaniklo SJM jako celek, je třeba tento vzájemný návrh považovat za procesní návrh již v zahájeném řízení. V rámci odvolacího řízení pak soud není vázán napadeným rozsahem rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na vázanost odvolacího soudu rozsahem, v jakém se žalobce přezkumu napadeného rozsudku domáhá, přezkoumal napadený rozsudek pouze ve výroku I. ohledně žaloby žalobce a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Zdůraznil, že žalovaná nepodala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a nebyla splněna žádná z výjimek, pro jejíž splnění by odvolací soud nebyl vázán mezemi odvolacího přezkumu. Zdůraznil, že nejde o vypořádání vztahu mezi účastníky, když každý z účastníků navrhuje vypořádání jejich SJM z odlišné právní skutečnosti. Žalobce požaduje přiznání vypořádacího podílu v souvislosti se zúžením rozsahu SJM účastníků smlouvou ze dne 1. 3. 2012, zatímco požadavek žalované na vypořádání zbývajícího SJM se odvíjí od jeho zániku rozvodem manželství. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žaloba i vzájemný návrh mají samostatný skutkový základ, a proto nebylo možné na podkladě odvolání žalobce přezkoumat rovněž výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
Se závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Základním pochybením je, že podání žalované ze dne 15. 5. 2015 bylo posouzeno jako vzájemný návrh se samostatným právním režimem a nikoliv jako procesní stanovisko k podané žalobě; tím odvolací soud bez ohledu na nesprávné označení podání popřel povahu probíhajícího řízení jakožto iudicium duplex . Na nesprávnosti jeho závěrů přitom ničeho nemění ta skutečnost, že žalobce se domáhal náhrady za vypořádané položky při zúžení SJM účastníků, kdežto žalovaná se domáhala vypořádání položek (dluhů) s ohledem na zaniklé SJM účastníků rozvodem manželství. Odvolací soud následně pochybil tím, že i přes výslovnou námitku žalované odmítl v odvolacím řízení přezkoumat rozhodnutí i ohledně jí uplatněných položek, když v rozporu s výše uvedeným nesprávně dospěl k závěru, že položky uplatněné žalovanou stíhá samostatný právní režim a že se nejedná o řízení, u něhož z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V důsledku nesprávného právního názoru pak odvolací soud pochybil, pokud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ve výrocích I. a III., namísto toho, aby zrušil rozhodnutí jako celek. Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k přezkumu výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně proto pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) v dovolacím přezkumu neobstojí.
Ostatně i v dovolacím řízení platí, že propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].
Jelikož odvolací soud zrušil výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně z důvodů, které žalovaná v dovolání nijak věcně nerozporovala a které nebyly tímto rozhodnutím dovolacího soudu nikterak zpochybněny z hlediska vymezení přípustnosti dovolání, shledal dovolací soud, že je možné zjednat nápravu změnou rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší v celém rozsahu a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu