22 Cdo 3822/2010
Datum rozhodnutí: 23.05.2012
Dotčené předpisy: § 143a obč. zák., § 149 odst. 1, 2 obč. zák., § 150 odst. 3, 4 obč. zák.




22 Cdo 3822/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. V. , bytem v Plzni, Čechova 1787/11, zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem v Plzni, Čechova 32, proti žalovanému F. V. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem v Plzni, Malá 6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 149/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, s e ve výroku I. rozsudku r u š í a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění účastníků, které bylo za dobu trvání manželství zúženo dohodou, sepsanou ve formě notářského zápisu, o nemovité věci, a to domu v D., část obce V. Ú., nacházející se na pozemku, pozemek, zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, to vše v katastrálním území V. Ú. (dále jen ,,předmětné nemovitosti ). Tyto nemovitosti se na základě předmětné dohody staly výlučným vlastnictvím žalovaného. Žalobkyně navrhla vypořádání předmětných nemovitostí tak, že jí bude vyplacen vypořádací podíl odvíjející se od ceny nemovitostí. Dále požadovala vypořádat majetkové právo spojené s leasingovou smlouvou, kterou žalovaný uzavřel za trvání manželství, a přípojné vozidlo. Dohromady požadovala částku ve výši 1.131.547,- Kč.
Okresní soud Plzeň - jih (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 9 C 149/2007-159, vypořádal společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal přípojné vozidlo vyrobené na zákázku (výrok I. rozsudku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62.090,-Kč (výrok II. rozsudku). Ve výroku III. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně konstatoval, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno a že účastníci dne 24. června 2002, tedy ještě za doby trvání manželství, uzavřeli dohodu o změně zákonného rozsahu společného jmění manželů podle ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák. formou notářského zápisu, na základě které se stal žalovaný výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále bylo dohodnuto, že účinností této dohody bude veškerý majetek manželů nadále nabytý jedním z nich nebo jimi oběma nabýván pouze do výučného vlastnictví jednoho z manželů nebo do podílového spoluvlastnictví.
Součástí tohoto notářského zápisu bylo přitom prohlášení účastníků, že jsou si vědomi, že podle ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého majetku vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho majetek. Žalovaný se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni 25. června 2002 vkladem do katastru nemovitostí. Rovněž vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný za trvání manželství uzavřel smlouvu o finančním leasingu s obchodní společností ŠkoFIN s. r. o. ohledně automobilu Š.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vypořádání předmětných nemovitostí dle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. zanikl v tříleté prekluzivní lhůtě, jejíž počátek začal běžet po účinnosti dohody o zúžení rozsahu společného jmění účastníků, tj. dnem právních účinků vkladu této dohody do katastru nemovitostí. Vyšel z toho, že pokud zákon předpokládá vypořádání manželů ohledně vyňatého majetku (§ 149 odst. 4 obč. zák.), vztahuje se na toto vypořádání analogicky podle § 853 obč. zák. tříletá prekluzivní lhůta, ve které je možné část masy společného jmění manželů, vyňaté z něj dohodou manželů podle § 143a odst. 1 obč. zák., vypořádat. Protože právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem nastaly dne 25. června 2002 a žalobkyně podala žalobu o vypořádání společného jmění manželů 10. prosince 2007, tato prekluzivní lhůta již uplynula a nárok na vypořádání účastníků ve vztahu k předmětným nemovitostem zanikl. Soud prvního stupně odmítl právní argumentaci žalobkyně, že její vypořádací podíl na těchto nemovitostech je vnosem do výlučného majetku druhého manžela po dle § 149 odst. 2 obč. zák., neboť toto ustanovení zahrnuje pouze konkrétní investici do výlučného majetku jednoho z manželů za trvání společného jmění manželů, nikoliv polovinu hodnoty tohoto majetku v době zániku společného jmění manželů v důsledku účinnosti dohody o jeho zúžení. Ztotožnil se naopak s názorem žalobkyně, podle nějž je finanční leasing automobilu majetkovým právem, které může být předmětem společného jmění manželů a je možné jeho hodnotu vyčíslit v každé fázi trvání leasingu. Soud stanovil hodnotu tohoto majetkového práva tak, že zjistil aktuální tržní cenu automobilu v době vypořádání, přičemž od této částky odečetl součet všech leasingových splátek hrazených žalovaným po účinnosti dohody o zúžení společného jmění účastníků. Bylo prokázáno, že finanční prostředky vynaložené na leasing byly získány ze společného jmění manželů účastníků, proto žalobkyni přiznal nárok na částku 62.090,-Kč jako vyrovnávací podíl, která činila polovinu stanovené hodnoty leasingu. Přípojné vozidlo přikázal soud prvního stupně do výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť s tímto žalovaný souhlasil a prohlásil, že vypořádací podíl z této položky nepožaduje.
Krajský soud v Plzni (dále jen odvolací soud ) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 61 Co 61/2010-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému neuložil povinnosti zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 62.090,- Kč (výrok I. rozsudku) a ve výrocích III. V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku). Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podle názoru odvolacího soudu napaden odvoláním ani jednoho z účastníků, a nabyl tak podle názoru odvolacího soudu samostatně právní moci.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 7. května 2010, č. j. 9 C 149/2007-212, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
Odvolací soud se plně neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, ovšem konstatoval jeho částečnou věcnou správnost. V odůvodnění rozsudku uvedl, že jestliže manželé uzavřou formou notářského zápisu dohodu o zúžení rozsahu společného jmění manželů, zaniká společné jmění manželů ohledně majetku, který tím byl vyjmut ze společného jmění a začíná běžet tříletá lhůta pro jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu k návrhu v této lhůtě podaném. Jestliže v této lhůtě nedojde k uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů ani není podán návrh na jeho vypořádání u soudu, dochází k vypořádání společného jmění manželů ze zákona. Protože tato prekluzivní lhůta v daném případě již uplynula, jsou předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví a podíly obou manželů jsou stejné (§ 150 odst. 4 obč. zák.). Po uplynutí této lhůty se nelze domáhat, aby soud vypořádal dle § 149 odst. 2 obč. zák. majetek, ke kterému již společné jmění zúžením zaniklo, a tudíž ani vypořádání investic či vnosů vynaložených společně na výlučný majetek druhého manžela.
Pokud jde o majetkové právo z leasingové smlouvy, odvolací soud konstatoval, že toto majetkové právo lze sice vypořádat, ovšem v daném případě platí taktéž nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., a proto žalobkyni nenáleží vypořádací podíl přiznaný soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Pokud jde o předmětné nemovitosti, dovolatelka souhlasila s rozhodnutími nalézacích soudů potud, že je třeba zúžené společné jmění vypořádat, neboť tomu nebrání žádné ustanovení dohody o jeho zúžení. Ba naopak tato dohoda obsahovala ustanovení, na základě kterého byli účastníci poučeni o obsahu ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. Neztotožnila se však s právním závěrem nalézacích soudů, že od účinnosti zúžení společného jmění manželů běží tříletá lhůta pro jeho vypořádání podle § 150 odst. 4, a to na základě analogie. Nevhodnost analogie spatřovala v tom, že ,,poskytnutí odpovídajícího vypořádacího podílu za trvání manželství bude často nerealizovatelné a ,,manžel, který se stává výlučným vlastníkem věci vyňaté ze společného jmění manželů zpravidla nebude mít dostatek výlučných finančních prostředků, na základě kterých by druhého z manželů vyplatil . Domnívá se dále, že analogickým použitím § 150 odst. 4 obč. zák. by došlo k nepřípustné situaci, že uplynutím tříleté lhůty se nemovitosti stanou ze zákona podílovým spoluvlastnictvím účastníků, což směřuje proti původnímu úmyslu účastníků a v podstatě se tím stává dohoda o zúžení společného jmění manželů bezvýznamnou. Pokud by totiž manžel, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, předmětné nemovitosti prodal třetí osobě s tím, že druhý manžel by byl ze zákona podílovým spoluvlastníkem, došlo by tímto k ohrožení pozice třetí osoby. Dále uvedla, že občanský zákoník v části týkající se společného jmění manželů neobsahuje žádný výslovný odkaz na ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., zákonodárce tedy neměl v daném případě v úmyslu určit lhůtu pro vypořádání společného jmění manželů, neboť v opačném případě by jistě v § 149 odst. 4 obč. zák. odkaz na § 150 odst. 4 obč. zák. učinil. Rovněž je toho názoru, že domněnku vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. nelze použít na případy zúžení společného jmění manželů o jednotlivé majetkové kusy. Uzavřela, že zúžené společné jmění manželů tak nelze vypořádat ve tříleté lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák., nýbrž teprve při případném zániku společného jmění manželů. Trvá na tom, že z její strany se jedná o vnos ze společného jmění manželů na výlučný majetek druhého manžela podle § 149 odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 4 obč. zák, který je třeba zohlednit ve vypořádacím podílu.
Dovolatelka dále ohledně leasingu osobního automobilu namítala, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že v době, kdy uplynula tříletá lhůta pro vypořádání zúženého společného jmění manželů, již byl žalovaný vlastníkem automobilu v souladu se smlouvou o zúžení společného jmění manželů a majetkové právo spojené s leasingem již v té době vůbec neexistovalo a nemohlo se stát předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků. Má za to, že se z její strany jednalo o vnos podle § 149 odst. 2 obč. zák. a žalovaný je povinen jí uhradit částku ve výši 116.115,- Kč, která byla vynaložena na leasing osobního automobilu před tím, než společné jmění účastníků bylo smluvně zúženo a žalovaný se stal výlučným vlastníkem automobilu.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Ve vztahu k předmětným nemovitostem je přesvědčen, že uzavřením dohody o zúžení společného jmění manželů byla otázka vlastnického práva definitivně vyřešena, když se staly výlučným vlastnictvím žalovaného a nemohou být v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Dovolatelka pak dle jeho názoru nárok na vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů nemá, protože již v samotné dohodě o zúžení společného jmění účastníků se účastníci dohodli i o vypořádacím podílu s tím, že tento dovolatelce nenáleží. Uvedený závěr dovozuje ze skutečnosti, že účastníci ač mohli si v dohodě o zúžení společného jmění manželů žádnou částku, která by měla dovolatelce náležet na vypořádacím podílu, nesmluvili a nic jiného z předmětné dohody nelze dovodit. I kdyby však soud došel k závěru, že z této dohody vůle následně vypořádat předmětné nemovitosti dovodit lze, i tak žalobkyně nemá nárok na vypořádací podíl, protože prekluzivní lhůta tří let pro jeho vypořádání již uplynula.
K dovolání ohledně leasingu osobního automobilu se vyjádřil tak, že osobní automobil byl sice pořízen za doby trvání manželství, ovšem již poté, co účastníci uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů, žalovaný jej tedy nabyl do svého výlučného vlastnictví. Uvedl, že v době zániku společného jmění manželů již předmětné majetkové právo neexistovalo, proto jej není možné vypořádat.
V řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství manželů (bezpodílového spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz).
Práva a povinnosti účastníků v části týkající se vypořádání nemovitostí posoudily nalézací soudy shodně potud, že žalobkyni nepřísluší žádný nárok k těmto nemovitostem se vztahující. Dovolání by tak mohlo být přípustné pouze při splnění podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak zakládá skutečnost, že odvolací soud vyřešil posouzení nároku žalobkyně v rozporu s hmotným právem.
Podle § 143a obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Zúžením zákonného rozsahu společného jmění manželů se rozumí, že majetek a závazky, které by jinak tvořily předmět společného jmění, se smlouvou uzavřenou manžely z jeho předmětu vyjímají a jsou nadále ve vlastnictví (věřitelství) každého z manželů. Touto smlouvou se rozsah společného jmění manželů omezuje. K věcem a závazkům, které byly ze zákonného rozsahu společného jmění manželů smlouvou vyřazeny, nastupuje obecný vlastnický nebo závazkový právní režim. Soudní praxe i odborná literatura jednotně přijímají, že po zúžení rozsahu společného jmění manželů musí dojít k vypořádání té jeho části, která byla z jeho zákonem vymezeného rozsahu vyňata a nebyla vypořádána přímo ve smlouvě o zúžení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1120, nebo Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 172 173).
Věci, které byly dohodou manželů o zúžení společného jmění manželů vyňaty z režimu společného jmění, podléhají vypořádání; pokud po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásledovalo do tří let jejich vypořádání dohodou nebo nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně nemovitých věcí nevyvratitelná domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 471).
Vypořádání k těmto věcem se provádí podle obecných ustanovení o vypořádání společného jmění manželů (§ 149, § 150 obč. zák.).
Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 173).
Aktuální judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že dojde-li k zúžení společného jmění manželů, je třeba provést jeho vypořádání; jestliže však účastníci v dohodě o zúžení sjednají, že k dalšímu vypořádání nemá již dojít, nelze jej provést (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2009, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 24, str. 906).
Z výše uvedeného vyplývá, že účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání obsažené v § 150 odst. 4 obč. zák. nastupují jen tehdy, jestliže ohledně hodnot, o které bylo společné jmění manželů zúženo, nedošlo k vypořádání ani dohodou ani rozhodnutím soudu. Jinými slovy řečeno, existence dohody o vypořádání nebo rozhodnutí soudu o vypořádání brání nastoupení domněnky vypořádání.
Odvolací soud vyšel z toho, že společné jmění účastníků bylo zúženo dohodou ze dne 24. června 2002, přičemž tato dohoda nabyla účinnosti vkladem do katastru nemovitostí, neboť její součástí byly i nemovitosti, dne 25. června 2002 a tříletá lhůta podle § 150 odst. 4 obč. zák. uplynula dne 25. června 2005 a po tomto datu platí zákonná nevyvratitelná domněnka, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků a podíly obou manželů jsou stejné . Odvolací soud pak uzavřel, že pokud žalobkyně podala žalobu až dne 10. prosince 2007, stalo se tak v době, kdy nemovitosti byly již v podílovém spoluvlastnictví a nemohly se tak stát předmětem vypořádání společného jmění manželů soudem. Nebylo možno vypořádat ani investice do těchto nemovitostí.
Tento názor není správný.
Závěry odvolacího soudu implikují předpoklad, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání společného jmění manželů k nemovitostem, ohledně kterých bylo společné jmění manželů zúženo.
Z dohody o zúžení společného jmění manželů ze dne 24. června 2002 se však jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností podává (a tvrdí to ostatně i oba účastníci řízení), že účastníci se dohodli na tom, že předmětné nemovitostí tvořící součást společného jmění manželů budou po zúžení ve výlučném vlastnictví žalovaného. Takové smluvní ujednání je v této části dohodou o vypořádání majetku zúženého dohodou účastníků, která vylučuje nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání a s tím spojeného závěru, že by nemovitosti mohly být v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Byť i žalobkyně nesprávně hovoří o investicích do nemovitostí, její žalobní požadavek spočívá v tom, aby jí žalovaný zaplatil polovinu ceny nemovitostí, ohledně kterých došlo ke zúžení společného jmění manželů. Jestliže odvolací soud odmítl důvodnost žalobkyní uplatněného nároku toliko s poukazem na skutečnost, že nemovitosti se nacházejí v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně se dále v řízení domáhala vypořádání majetkového práva spojeného s leasingovou smlouvou uzavřenou za trvání manželství žalovaným s leasingovou společností ŠkoFIN s. r. o. v hodnotě 62.090,- Kč.
Soud prvního stupně tuto hodnotu při vypořádání zohlednil, zatímco odvolací soud nikoliv. V daném směru je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, a dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud své rozhodnutí v této části odůvodnil pouze závěrem (jakkoliv blíže nerozvedeným), že se jedná o majetkové právo, které je způsobilé být předmětem vypořádání, nicméně jeho vypořádání brání účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Protože odvolací soud svůj závěr v daném směru nijak blíže neodůvodnil, lze zřejmě usuzovat, že měl za to, že na vypořádání tohoto žalobkyní uplatněného nároku tvořícího součást společného jmění manželů dopadá nevyvratitelná domněnka vypořádání ze shodných důvodů jako v případě vypořádání nemovitostí.
Ani tento závěr odvolacího soudu není správný.
Odvolací soud totiž přehlédl, že na rozdíl od nemovitostí dříve tvořících společné jmění manželů, které se staly předmětem dohody o zúžení společného jmění manželů, majetková práva vztahující se k leasingové smlouvě v dohodě o zúžení žádným způsobem obsažena nejsou, a jejich režim není touto dohodou jakkoliv dotčen. Počátek běhu tříleté lhůty uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák., jejíž uplynutí má za následek nastoupení nevyvratitelné domněnky vypořádání, tak nemůže být vázán na účinnost dohody o zúžení společného jmění manželů. I v této části tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu je nadto postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně v rámci vypořádání rozhodl mimo jiné o vypořádání přípojného vozidla jakožto součásti společného jmění manželů (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud vyšel z toho, že tento výrok (z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nebyl předmětem odvolacího řízení a nabyl samostatně právní moci.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 284, vyložil, že není možné, aby rozsudek provádějící vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nabyl právní moci jen ohledně některých vypořádaných položek.
Vyšel-li odvolací soud z jiného názoru, zatížil řízení vadou, ke které dovolací soud musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto ve výroku I. zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu