22 Cdo 3814/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 3814/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské nám. 15, proti žalované M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 53, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 131/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2015, č. j. 13 Co 71/2013-95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Tomáše Hrdličky.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Brno-venkov (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 25 C 131/2010-69 zamítl návrh žalobce na vydání movitých věcí, blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 13 Co 71/2013-95, potvrdil výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, výrok II. o náhradě nákladů řízení změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. § 237 až 238a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle odvolatele napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, resp. v dílčích skutečnostech byla řešena věc obdobná, kdy se však od této rozhodovací praxe odvolací soud odchýlil . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout s tím, že není dán tvrzený dovolací důvod, nalézací soudy rozhodnutí řádně odůvodnily, rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Přestože dovolatel při vymezení přípustnosti dovolání odkazuje na § 237 o. s. ř, neoznačuje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Obsahem dovolání je pouhá polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu a hodnocením důkazů. Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné, stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí, na www.nsoud.cz ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Vyčítá-li dovolatel odvolacímu soudu, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přesto, že jeho odůvodnění bylo nepřezkoumatelné, odkazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, kde dovolací soud vyslovil názor, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a na druhé straně nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.

Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele [srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzované věci napadl dovolatel rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, ve kterém sporoval postup při provádění dokazování a zjištění skutkového stavu. Na základě odlišného hodnocení jednotlivých důkazů předkládal vlastní skutkové závěry a věc jinak právně hodnotil. Odvolací soud se jednotlivými odvolacími námitkami podrobně zabýval a z jeho rozhodnutí je zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami, na jejichž základě formuloval skutkové a posléze i právní závěry, se při hodnocení důkazů řídil. Je tedy zřejmé, že dovolatel řádně zformuloval odvolací důvody a měl tedy možnost domáhat se svých práv v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu nelze označit rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, a pokud odvolací soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil, nelze jeho postup označit za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, na který dovolatel odkazuje.

Jelikož žalobce podal dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 431 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 3 751 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

K otázce náhrady nákladů řízení vzniklých České republice je nutno uvést, že i pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jelikož dovolateli byla uložena povinnost nahradit státu částku ve výši 1 122 Kč, není dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení státu přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu