22 Cdo 3806/2008
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 134 obč. zák.




22 Cdo 3806/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. J. , zastoupeného Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalovanému P. J. , zastoupenému JUDr. Josefem Filgasem, advokátem se sídlem v Lužné 232, pošta Valašská Polanka, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 61/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2008, č. j. 8 Co 748/2007 288, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Josefa Filgase.


O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.



Okresní soud ve Vsetíně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. srpna 2007, č. j. 6 C 61/2001 259, zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem pozemku p. č. 9203 trvalý travní porost, p. č. 9206/1 trvalý travní porost, p. č. 9206/2 trvalý travní porost, p. č. 9206/3 ostatní plocha, p. č. 9207/1 trvalý travní porost, vše zapsáno na LV č. 582 pro obec a k. ú. N. H. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Vsetín, je žalobce a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. ledna 2008, č. j. 8 Co 748/2007 288, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, k odvolání žalovaného změnil výrok rozsudku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v plném rozsahu , podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.


Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, spolu s vyjádření žalovaného tvoří součást procesního spisu a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.


Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Dovolání není přípustné.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Dovolání obsahuje toliko rekapitulaci vzájemných vztahů účastníků a jejich právních předchůdců s popisem skutkových okolností tyto vztahy doprovázející; nadto napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem pokud jde o posouzení dobré víry žalobce, resp. jeho právního předchůdce, jakožto oprávněného držitele, při držbě předmětných pozemků, jejímž důsledkem mělo být vydržení vlastnického práva žalobcem. .

Dovolací soud ostatně neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem, neboť posouzení dobré víry žalobce je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vycházející z objektivního přístupu k dobré víře osoby tvrdící vydržení vlastnického práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1067, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176) a možnosti přezkumu dovolacího soudu ohledně dobré víry pouze v případě zjevně nepřiměřených úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). Tyto závěry nalézací soudy respektovaly, jestliže neshledaly dobrou víru žalobce a jeho právního předchůdce při zjištění, že právní předchůdce žalobce - jeho otec (a následně i žalobce) měl od počátku vědomost o tom, že vlastnické právo ke sporným pozemkům svědčí nikoliv jemu, nýbrž právnímu předchůdci (dědečkovi) žalovaného, který předmětné pozemky získal do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy z roku 1933, jejímž byl výlučným účastníkem na straně kupující, a toliko umožnil jejich obhospodařování žalobci a jeho právnímu předchůdci.

Tím, že dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, napadl i jeho výrok o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 5 písm. b), (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobce) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. října 2010

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu