22 Cdo 3799/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 127 odst. 1 obč. zák., § 237 o. s. ř., § 1013 odst. 1 o. z.



22 Cdo 3799/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Bc. M. H. , zastoupené JUDr. Jarmilou Podivínskou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 3, proti žalovanému M. N. , zastoupenému JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, 8. května 10, o zdržení se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 129/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. dubna 2015, č. j. 69 Co 250/2014-544, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j. 29 C 129/2009-376, zamítl žalobu aby byl žalovaný zavázán k povinnosti do 3 dnů od nabytí právní moci rozsudku zdržet se obtěžování žalobkyně hlukem pocházejícím ze strojů umístěných v domě v obci S. n H., a to v míře přesahující hygienické limity stanovené vyhláškou č. 148/2006 Sb., a to 50 decibelů ve vnějším prostoru na pozemkové parcele č. 119/5 v k .ú. S. n H. a 40 decibelů ve vnitřním prostoru rodinného domu stojícím na parcele st. 478 v k. ú. S. n H. (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 47 916 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). K uvedenému rozhodnutí dospěl po provedení rozsáhlého dokazování a zejména na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví hygiena, vypracovaného doc. RNDr. Marií Vaňkovou, CSc., z něhož prokazatelně vyplynulo, že výsledná hodnota akustického tlaku, měřená ve čtyřech měřících bodech, nepřesahuje hygienické limity v chráněném venkovním prostoru a chráněném vnitřním prostoru, stanovené vyhláškou č. 148/2006 Sb.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. dubna 2015, č. j. 69 Co 250/2014-544, potvrdil výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 47 674 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud při posuzování míry obtěžování hlukem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání cituje, a napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na webových stránkách www.nsoud.cz ).

Žalovaná zejména namítá, že i když nedojde k překročení hygienických limitů, stanovených správním předpisem, může být takové obtěžování imisemi nepřípustné, pokud překračuje míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě.

K tomu dovolací soud uvádí, že zda jednání překročí míru přiměřenou poměrům, je předmětem soudcovského uvážení ve spojení s exaktními závěry znaleckého posudku a dalšími okolnostmi případu (doba rušení, trvalost, apod.). Dovolací soud je oprávněn úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 2270/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4266/2009). Nalézací soudy ke své úvaze dospěly po zvážení všech skutkových zjištění a tato úvaha není zjevně nepřiměřená, jak je uvedeno dále.

Žalobkyně polemizuje s tím, zda je povinna v žalobě systematicky řazené do tzv. soudcovského práva rušení imisemi (hlukem) , prokazovat míru hluku přesahující hygienické limity stanovené vyhláškou č. 148/2006 Sb., a to 50 decibelů ve vnějším prostoru a 40 decibelů ve vnitřním prostoru, a zda je povinna prokazovat délku, činnost, trvalost a míru hluku, který produkuje žalovaný, dokazováním jeho pracovní činnosti.

Břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tvrzených skutečnostech leží na žalobkyni. Právě žalobkyně tvrdí, že je hlukem omezována v užívání svého domu a toto své tvrzení musí bezpochyby prokázat. Žalovanému je umožněno pouze tato tvrzení vyvrátit. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla, tudíž se jí nepodařilo tvrzené omezování v užívání domu prokázat. Proto není v této otázce dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Dále žalobkyně namítá, zda je soud oprávněn posuzovat též míru hluku na odborné úrovni (za jakých okolností se hladina zvuku zvýší, sníží, je konstantní).

Posouzení míry hluku je otázkou natolik odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle § 132 o. s. ř., tedy podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy [srov. Nález ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 483/01]. Ani tato otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle žalobkyně není provozování stolařské dílny, jediné v dané lázeňské obci (bez uděleného povolení k provozování), v místě obytných vilek (dle územního plánu území sloužící výhradně k bydlení), obvyklé. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, [PR 10/2015 str. 376].

K výše zmíněnému dovolací soud podotýká, že rozhodnutí citované žalobkyní není k dané věci přiléhavé, jelikož se týká velkého průmyslového komplexu, rušícího imisemi. V tomto případě jde o stolařskou dílnu, u které nebylo prokázáno, že by v současné době sloužila k živnostenské činnosti, tudíž k výrobě velkého rozsahu (co se týče pracovní doby, rozsahu činností, apod.). Současně byla zkolaudována jako hobby dílna, což v průběhu řízení nebylo vyvráceno a ani žalobkyně neprokázala opak. Navíc mnozí svědci ve věci uvedli, že je více ruší hluk z nedalekého mlýna, tudíž nelze soudit, že by se jednalo o lokalitu s nulovou hladinou hluku. Nedochází tedy k rušení v míře nepřiměřené poměrům a na základě skutkových zjištění nelze dospět k opaku. Z těchto důvodů tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Žalobkyně spatřuje porušení míry přiměřené poměrům v trvalé činnosti žalovaného ve své stolařské dílně, tedy po dobu 5 hodin denně, od pondělí do pátku.

Soudy obou stupňů na základě skutkových zjištění dospěly k závěru, že v tomto případě nejde o porušení míry přiměřené poměrům, jelikož ani znaleckým posudkem doc. RNDr. Marie Vaňkové, CSc. nebylo prokázáno překračování hladiny hluku, stanovené vyhláškou č. 148/2006 Sb., a to 50 decibelů ve vnějším chráněném prostoru a 40 decibelů ve vnitřním chráněném prostoru. Toto zhodnocení samo o sobě ještě nemusí znamenat, že nedošlo k překročení míry přiměřené poměrům tak, jak namítá žalobkyně, nicméně v kontextu ostatních okolností a po zhodnocení všech relevantních ukazatelů (okolní hluk, poloha nemovitosti) k překročení míry přiměřené poměrům podle soudů nalézacích nedošlo a tato jejich úvaha nebyla zjevně nepřiměřená. Ustanovení § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (stejně jako ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, či usnesení ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005: Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě . Nedošlo tedy k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe a z tohoto důvodu tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Dále žalobkyně zpochybňuje neprovedení testu proporcionality (vzájemné poměřování) ve vztahu jednotlivých vlastnických práv, kdy zde není žádná okolnost, která by jednotlivé právo měla privilegovat, ani zde není veřejný zájem, který by určité právo měl zvýhodnit. A to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, který stanovil, že právní úprava tzv. sousedského práva představuje regulaci kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do některého z nich.

Nalézací soudy hodnotily veškeré důkazy metodou volného hodnocení ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a dospěly ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě bylo možno učinit úvahu o tom, že hluk produkovaný žalovaným nepřekračuje míru přiměřenou poměrům a zároveň nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. Rozhodnutí vychází zejména ze znaleckého zkoumání hladiny akustického tlaku na místě samém. Po provedeném měření bylo znalkyní konstatováno, že hladina akustického tlaku není v daném místě překračována a s ohledem na další okolnosti případu nedochází k zasahování imisemi do vlastnického práva žalobkyně. Nalézací soudy tedy zvažovaly i vzájemný vztah vlastnických práv účastníků.

Námitky žalobkyně ohledně případné potencionality nadměrného hluku nejsou opodstatněné, jelikož vždy je třeba vycházet z hladiny hluku a míry přiměřené poměrům v okamžiku, kdy je posuzována. Nalézací soudy vycházely z provedeného měření hladiny akustického tlaku a z následně vypracovaného znaleckého posudku. Znalecký posudek podává exaktní závěry o hladině akustického tlaku v daném prostředí a tyto závěry není možné přezkoumávat, jelikož se jedná o skutkové zjištění. Soudy prvního, ani druhého stupně neshledaly znalecký posudek nesprávným a jde o tak odborné závěry, že soud není oprávněn znalecký posudek přezkoumávat, pokud není zjevně nesprávný, nebo nesrozumitelný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany žalovaného nejedná o obtěžování žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům, když přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu, tvořících podklad pro tento závěr, v případě dovolání opírajícího se o ustanovení § 237 o. s. ř. nepřipadá do úvahy. Jeho závěry v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění a žádná z namítaných otázek žalobkyní nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Ve světle naznačených úvah a judikatury dovolacího soudu lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné a plně v souladu s rozhodovací praxí.

V podstatné části dovolání žalobkyně podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Vzhledem ke shora řečenému dospěl dovolací soud k tomu, že dovolání není přípustné, a podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2016

Mgr. David Havlík
předseda senátu