22 Cdo 3787/2012
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 1 o. s. ř., § 130 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 3787/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. R. P. , zastoupeného Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČO: 44992785, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 118/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2012, č. j. 13 Co 101/2010-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Jde o spor o vydržení pozemku o malé výměře (24 m2), jehož se držitel chopil současně s nabytým sousedním pozemkem; rozloha sporného pozemku činí asi 3% výměry pozemku skutečně nabytého. Předchůdci žalobce jej užívali již od roku 1966, sám žalobce jej nerušeně držel 16 let.

Městský soud v Brně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 31 C 118/2007-66, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 5232/11 ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 24 m2 v k. ú. L., obec Brno, okres Brno-město, vymezeného geometrickým plánem č. 2973-195/2005 vyhotoveným Ing. A. Č. ze dne 12. 7. 2006. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. června 2012, č. j. 13 Co 101/2010-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Obsahy rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je však zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), neboť rozsudek odvolacího soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře soudu dovolacího

V dané věci šlo o posouzení dobré víry žalobce, který se spolu s pozemkem, na který se vztahoval nabývací titul, ujal i držby sousedního pozemku, jehož výměra činila 3% pozemku skutečně nabytého, a nerušeně jej držel po zákonnou vydržecí dobu.

Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.

Dlouhodobá pokojná držba nabyvatele, zejména pokud trvá jako v dané věci - 16 let (a dříve jej drželi i právní předchůdci žalobce), nasvědčuje i přesvědčení vlastníka držené věci o tom, že skutečný stav je v souladu se stavem právním. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011) např. vyměřil nájemné, užívací vztah smluvně upravil apod.

Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, resp. nenabyl jinak, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3670, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu např. věci sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. 22 Cdo 1004/2009).

Odkaz dovolatele na právní názor, vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 2831/2008, není přiléhavý. Právní názor tam vyslovený se týká jiného případu. Podle zmíněného rozhodnutí námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem . To ovšem platí jen pro případy, kdy držitel vystupující ve sporu sám nesplnil podmínku trvání zákonné vydržecí doby, a žádá o započtení držby jeho předchůdce. V dané věci však žalobce pozemek držel po dobu 16 let; i kdyby tak pozemek vydržel již jeho předchůdce, nabyl by žalobce originárně vlastnické právo vydržením. Ani v nálezu Ústavního soudu dne 7. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 966/08, na který dovolatel poukazuje, není nic, co by správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňovalo.

K námitce, že sporný pozemek držel žalovaný, když s ním knihovně nakládal, se poznamenává, že tzv. knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1932, sp. zn. R I 75/31). Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000). V dané věci je zjevné, že sporný pozemek fakticky neovládal žalovaný, ale strana žalující.

V dané věci nejsou úvahy odvolacího soudu, který dospěl k závěru o objektivní dobré víře žalobce a tudíž i o vydržení pozemku, nepřiměřené; dovolání je tak zjevně bezdůvodné. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu